TOPlist

Za sněhem a ledem do Pusteven!

14. ledna 2020 v 21:21 | Lea |  Cestou necestou
Pustevny se od nás zdají být coby kamenem dohodil. Dostat se tam bez auta je přitom docela kumšt. Na druhou stranu neřešíte problém s parkováním, který zde o víkendu opravdu je. V neděli jsem se rozhodla vytáhnout zase paty z baráku a jet se podívat na ledové sochy do Pusteven. Dosud jsem věděla jen to, jak vypadají Beskydy v létě. Pohádkově zasněžené s namrzlými větvemi stromů jsem je nikdy nezažila. A o ledových sochách nemluvě. Podle aktuálních předpovědí počasí to bylo rozhodnutí dost krkolomné. Riskovala jsem, že uvidím stát sochy na zelené louce, což tak ostatně celou cestu i vypadalo...

Ledové Pustevny

(Prostřední Bečva, Pustevny)
Festival Ledové Pustevny probíhá od 11. do 26.1. 2020

Kraj: Zlínský/Moravskoslezský
Okres: Vsetín

Doprava: Autobusem až nahoru na Pustevny se dostanete z Frenštátu pod Radhoštěm (zastávka Prostřední Bečva, Pustevny). Stejně tak i do Trojanovic na Ráztoku (jmenuje se tak i zastávka autobusu), odkud se dá vyjet na Pustevny sedačkovou lanovkou. A tu vám vřele doporučuji! Jakože se výšek bojím :D.

Ono se to nezdá. Když na to tak koukám, nacházíme se stále ve Zlínském kraji a skutečně to vypadá, že Pustevny jsou ze Zlína na dosah. Cesta celkem třemi autobusy byť dobře navazujícími na sebe se protáhne skoro na tři hodiny. A to jen v jednom směru. Nedej bože, když vám jeden spoj ujede, jak se mi to stalo ve Frenštátě po Radhoštěm. Chtěla jsem se dostat do Trojanovic k Ráztoce a nahoru pokračovat lanovkou. Bohužel, než se autobus stihl z Rožnova dokodrcat do Frenštátu, ujel mi ten na Ráztoku. Musela jsem vyjet až nahoru na Pustevny jiným autobusem. Jít pěšky nepřipadalo v úvahu. To bych nestíhala spoj nazpátek. Trochu mě zamrzelo, že pořádně neprošlápnu nové pohorky.




Autobus pomalu vyjíždí nekonečně dlouhé serpentiny. Bláto a zelená tráva která byla i na pokročilejší zimní období všude okolo se najednou proměnila v ledovku a sníh. Jako když lusknete prsty. Najednou to vypadalo jako kdysi, když končíval listopad :D.
Kola autobusu se zastavila, dveře se otevřely. Ze všech stran proudí procesí lidí a je slyšet křik dětí. Hlava na hlavě. To bude něco na mě! Dala jsem se na vojnu, budu tedy bojovat. Sotva jsem se s takovou úvahou smířila a učinila krok kupředu, skoro jsem se natáhla. Nové boty určené pro horskou turistiku do každého počasí, asi nepočítaly s tím, že alespoň tady občas mrzne. Proto kdo máte takové ty sněhové řetězy na boty, rozhodně si je s sebou vemte! Klouže to tu jako čert...

Šnečí chůzí jsem chodila okolo krásného, ze sněhu vymodelovaného pavouka, vytesané rytiny v ledové zdi a malebných chaloupek. A ty jinovatkou pokryté stromy! Jako v pohádce o Mrazíkovi. A výhledy do okolí! Další fotografův ráj!
Nakonec jsem se propracovala až k frontě do prvního stanu s ledovými sochami. A stála jsem v ní hodinu...




Ne, že by ta hodina byla zbytečná, to ne. Sochy na téma Světadíly byly nádherné a nedokážu si ani představit, kolik práce a času to někomu dalo. Světelné efekty a hudba tomu dodávaly přímo tajemnou atmosféru. Moc se jim to povedlo. Když jsem ale viděla druhou frontu do Ledové ZOO, kterou jsem odhadem vypočítala asi tak na dvě hodiny, nechtělo se mi čekat. V podstatě uvidím zhruba to samé jako v prvním stanu, akorát to nebude ve tvaru Eifelovky, ale ve tvaru kočky. Navíc se dnes pravděpodobně nedostanu domů a zítra musím do práce. Stojí mi to za to? Nestojí. Holt úděl dojíždějících turistů bez vlastního auta. Ledovou ZOO mi plně vynahradil živý bernardýn, kterého jsem potkala cestou ke stánkům. Tak krásné plemeno. Škoda jen, že to není pes do malého bytu.
Můj zde strávený čas se pomalu začínal naplňovat. Rozhodla jsem se ohřát si ruce o kelímek se svařeným vínem (kupodivu levnějším než ve Zlíně) a vyrazit směrem k lanovce. Dolů pěšky bych to možná stihla, ale ta lanovka mě i přes velký respekt k výškám láká. Kdoví kdy jindy budu mít zase příležitost. Za cestu dolů chtěli hříšných 180 korun (obousměrná stojí 200,-), ale co. Jsem přece na výletě!




Řeknu vám, lanovka byla lepší jak nějaké ledové sochy :D! Dobře že jsem se tak rozhodla. Jízda trvala asi patnáct minut. Cestou jsem viděla zase kus toho našeho "světadílu" a užila si pohupování v silném severáku. Také jsem mohla pozorovat spoustu dalších zajímavých věcí. Třeba zapomenuté sáňky přivázané za držák u sedačky lanovky jedoucí v protisměru. Někdo doma hodně zapláče. Nechápu, jak někdo může zapomenout tak velkou (a drahou) věc. Další a to mě velice pobavilo byl obrovský pes, který první vypadal, že na té sedačce jede sám. Později jsem ale spatřila, že jeho přední tlapky spočívají na ramenech jeho páníčka. Ano, na lanovku můžete i se psem, ale osobně bych vám to spíš nedoporučovala. Výška to přece jen jakási je a představa, že by pes mohl spadnout není pro normálně myslícího a zodpovědného člověka přípustná. Stejně tak nepochopím, absolvování lanovky s kojencem uvázaným v šátku...

Autobus do Frenštátu jsem stihla tak tak. Cesta domů vedla tentokrát přes Nový Jičín. Využila jsem hodinové časové díry mezi spoji a dala si sraz s kamarádkou, která bydlí poblíž Jičína a kterou jsem sto let neviděla. Zkráceně jsme probraly jak nám dupou králíci a už abychom se zas loučily. Ten čas hrozně rychle utekl. Celý den hrozně rychle utekl. Ale výlet to byl překrásný! Jsem ráda, že jsem nezůstala sedět doma. Opravdu...


Domů jsem přijela úplně vyřízená. Nohy mě bolely jako bych uběhla maraton. Ztěžka jsem dopadla na pohovku. Dneska usnu rychle. Usrkávajíc horký čaj koukám na prostor mezi pohovkou, lednicí a stolem na kterém jím, píši, pracuji, vyměňuji žárovku u lustru a tak dále a říkám si: tak přesně sem by ses mi milý Bernardýne vešel tak akorát :D...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama