TOPlist

Dvě dvacítky

11. ledna 2020 v 17:48 | Lea |  Milý deníčku...
2020. Cosi magického na tom přece jen je. Nepamatuji si, zda jsem se někdy naučila psát nový letopočet tak rychle jako letos. Na klávesnici počítače to vypadá jako kdyby byl člověk líný něco psát. Aby napsal alespoň něco, zvolí dvě čísla, které mezi sebou na přeskáčku prostřídá. Ty dvě dvacítky se nejen dobře píší a dobře vedle sebe vypadají. Na sklonku minulého desetiletí na mě ty dvacítky působily jako dva strážní andělé, jako dva bodyguardi, kteří budou hlídat každý můj krok a rozhodnutí. To abych s novou desetiletou etapou naložila správně.

Představy to byly pěkné, což o to. S realitou se ale představy obvykle neslučují. Žádní dva bodyguardi! To byla velmi zavádějící myšlenka. Alespoň podle okolností vstupu do nového roku soudím, že se ty dvě stejné číslice vedle sebe budou chovat spíš jako jin a jang. Jedna temná síla a druhá světlá...

Jak už u mě bývá dobrým zvykem, mám-li v důsledku dlouhodobého volna čas se více sledovat, hned mi něco je. Workoholikům to volno prostě nesvědčí. Krátce na to, co jsem pochopila, že pravidelný pohyb ve formě plavání se pro mě stal drogou, mě začala hodně pobolívat ramena. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Však to se časem srovná. Tělo si zvykne na pravidelnější pohyb a přestane protestovat. Když jsem si den před Silvestrem nebyla schopná ani podat ze skříňky cukr na oslazení kávy, ihned jsem zalarmovala zdravotnické zařízení a objednala si odbornou péči. Namožené svalstvo vypadá trochu jinak. Tohle bude asi vážnější. Poslední den minulého desetiletí jsem se tedy vydala k lékaři. Netuším, jakým způsobem jsem si oblékla a svlékla kabát, ale skučela jsem bolestí jak raněná liška. Lékař posoudil, že se jedná buď o přetížení anebo prochladnutí (anebo obojí), naordinoval mi obstřik a předepsal léky, na které se nesmí pít alkohol. To mi ta oslava přelomu desetiletí hezky začíná! S bazénem si mám buď chvilku odpočinout anebo slevit z obvyklého kilometru na polovinu. A když vylezu z vody, hodit si přes ramena ručník...
Vyzvedla jsem si léky. Po domluvě s lékařem se prý nestane nic, když začátek jejich užívání odložím o den. Dnes by mi měly pomoci ty injekce. No, pomohly. Sice žádná velká sláva, ale pořád lepší jak ráno a ten týden předtím.

Večer odhodlaně vyrážím do ulic. Musím. Nechci být doma sama a hlavně, někde se se mnou už počítá. Když jsem hledala způsob jak originálně oslavit tento důležitý časový zlom, narazila jsem na SilvestrBus. Nevím, kolikátý ročník to letos byl, ale když mi kamarádka zhruba před měsícem vychválila tuto akci až do nebes, rozhodla jsem se zúčastnit se také. Nic originálnějšího a šílenějšího bych už stejně nenašla :D. Místo jsem si zamluvila až poslední týden roku, takže jsem původně myslela, že už se pro velký zájem na palubu nedostanu. Kupodivu bylo místa asi ještě dost, tak jsem se začala těšit. Vůbec netuším do čeho jdu, ale recenze neříkaly nic negativního...

Večer jsem tedy s předstihem přijela na zastávku, z které jsem si nahlásila nástup do partybusu. Nebylo hlášeno žádné zpoždění, změna trasy ani nic jiného. Přesto jsem začala být nervózní, když nic hlučného a barevně blikajícího nepřijelo ani deset minut po plánovaném odjezdu. Bylo to divné. Slíbili přece, že napíší SMSku, kdyby se cestou něco přihodilo. Nepsal nikdo a začínala mi být zima. Přituhlo a začalo mrznout. Čekání jsem nakonec vzdala až po hodině. Všichni, kteří pravděpodobně čekali na ten samý spoj jako já (všechny linky MHD projely za tu hodinu snad dvakrát) už odešli anebo odjeli něčím jiným. Za necelých deset minut jel poslední trolejbus domů i mně. Byla jsem zklamaná. Rozhodla jsem se rezignovat, přesunout se na nejbližší zastávku směrem k domovu a bezpečně se tam dopravit. Nechci pak někdy po půlnoci kličkovat před domem mezi petardami anebo chytit nějakou do kapuce! Rameno mi stejně začíná hlásit, že už to stačilo a chce okamžitě do tepla. Poslední moudré rozhodnutí starého roku a desetiletí...

Jak jsem se zuby nehty bránila tomu, abych o tak významném Silvestru nezůstala sama, tím víc se osud snažil o opak. Nikdy jsem nebyla o Silvestru sama. Uklidňovala jsem se tím, že všechno je jednou poprvé ať si to člověk přeje nebo ne. Také podvědomí mi podstrkovalo myšlenku, že to není moje chyba. Chtěla jsem se jít bavit do společnosti a měla jsem v ní na dnešek rezervované své místo, ale plán ze zatím neznámých důvodů padl.
Blížila se půlnoc. Přinesla jsem si z balkonu láhev se šampusem. Nevím, za jak dlouho se mi to podaří otevřít tak, aby to moc nebouchlo. Naštěstí mi na to loňský Ježíšek doručil otvírák :). Ty dvě poslední čísla letopočtu se pro mě každopádně přetočí až ve chvíli, kdy tu flašku otevřu! Kdyby to mělo být v 0:10! Nebudu se přece stresovat kvůli tomu, že alkohol neteče včas :D! To není nejlepší začátek...

Stihla jsem to nakonec akorát. Se sklenicí sektu jsem se posadila na svoji novou sedačku a otevřela si knížku. Hltala jsem příběh univerzitní profesorky - uznávané plicní lékařky, která se na vrcholu své kariéry dozví, že sama trpí rakovinou plic (Nejcennější co mám; Noëlle Loriotová). Pro tento okamžik asi dost drsné téma, ale ta knížka mě prostě odmítla pustit :). Popíjela jsem ty sladké bublinky, chvilkami sledovala zářivé ohňostroje za oknem na obloze a byla jsem vlastně nejspokojenější osoba na planetě. Silvestr o samotě není tak hrozný, jak jsem si myslela. Trávím ho sice jen ve společnosti osmačky a želvy zato v klidu a v pohodě. Zjišťuji, že rány od rachejtlí mým zvířatům vůbec nevadí. Želva spí dál a osmačka zvědavě kouká z okna. Posezení v teple domova s knihou je taktéž na místě. Stejně jsem si s prvním letopočtem dvacátých let slíbila, že se budu snažit více číst...

Lea

P.S.:Zmiňovaný SilvestrBus měl technickou poruchu, o které jsem se dověděla až na druhý den ráno. Co už. Další možnost budu mít zase za rok ;).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama