TOPlist

Hranolky, chlór a svařák

25. prosince 2019 v 11:41 | Lea |  Milý deníčku...
Začala jsem pravidelně docházet na bazén do městských lázní. Plavání mě snad nikdy nebavilo tak jako je tomu nyní. Ani kdysi dávno se školou mě to tak nebavilo. A už vůbec ne později v plaveckém oddíle, kde jsem v páté skupině ze šesti (čili jsem nebyla v té úplně nejpomalejší) plavávala dvakrát až třikrát týdně. Z oblíbeného koníčka se stala povinnost a už to jaksi nebylo ono. Dlouho jsem pak bazén nemohla vycítit. Když pak začala éra aquaparků, znovu jsem pohledala plavky. Respektive jsem věděla kde jsou a taky tušila, že je hledám pouze z důvodu někomu je darovat, protože mi už nejspíš budou malé. Na aquaparky s tobogány jsem si přibližně před deseti lety koupila plavky v sekáči s tím, že se stejně hned prodřou a za těch dvacet korun co stály, jich nebude škoda. No, mám je dodnes a skutečně je nosím jen v aquaparcích :D...

Aquaparky ale nejsou až tak úplně o plavání jako takovém. Mezi tou spoustou vodních atrakcí a lákadel toho prostě moc nenaplavete. Máte většinou tři hodiny na to, abyste se vyblbli a vyzkoušeli si to, co vaše "domovské" lázně, které jsou více jak tisíc let za opiemi nenabízejí. Zlínské lázně jsou toho přímo žalostným důkazem. Přestože přímo pod bazénem sídlí firma mající na svědomí třeba atrakce ve slovenské Tatralandii, my nemáme nárok ani na blbou skluzavku. Že máme po patnácti letech jako poslední v kraji dvě whirlpool vany je přímo zázrak! Proč nemáme taky aquapark, nechápu.
Asi před třema rokama sice v rámci předvolebních slibů tento návrh padl. Překvapila mě však vlna odporu ze strany těch (a možná těch samých), kteří si možná taky kdysi stěžovali, že musí dojíždět do Hradiště, Brodu, Olomouce či dokonce Vsetína. Najednou byl ve Zlíně aquapark nežádoucí. Je zvláštní až fascinující, jak si lidé dokážou tak krásně protiřečit...

Vybavuje se mi rozhovor dvou žen, který jsem nedávno zaslechla v trolejbuse. Právě jedna z nich říkala té druhé, že neví čím to je, ale když si jede zaplavat do Hradiště nebo do Luhačovic, neuplave tolik jako ve Zlíně. Kdyby bylo vložení se do cizího rozhovoru méně neslušné jako jeho přímý poslech, hned bych jí řekla čím to je. Vím to. Je to tím, že v našich lázních se opravdu nic jiného, než plavat tam a zpátky do zblbnutí dělat nedá...

Ano, taky nadávám, že jako krajské město nemáme to, co mají všechny "díry" (nic ve zlém) okolo Zlína. Na druhou stranu si přecejen trochu cením toho, že ten kilák opravdu uplavu, aniž by mě cokoliv rozptylovalo. Navíc dojíždět jednou týdně třeba do Luhačovic se mi z důvodu neekonomičnosti a časové náročnosti nechce. Chodím tedy do zlíských lázní, kde se skutečně zastavil čas. Plave se buď na délku nebo na šířku (raději mám délky), podle toho, jak potřebují mít natažené dráhy plavecké oddíly. Můj oblíbený pětadvacetimetrový bazén je věčně zavřený, takže jinou možnost prakticky nemám. A plavat musím. Zjistila jsem totiž, že díky pravidelnému pohybu, který je jiný něž ten "pracovní" mě přestalo pobolívat v zádech (zato mě bolí spousta jiných částí těla). Uplavu jak už bylo řečeno kilometr. Mám z toho pak vždycky radost. Že jsem to dokázala. Že jsem pro sebe něco udělala. Přispívá to pak i lepší náladě. Plavu pravidelně, jedenkrát týdně, zhruba od konce léta.

Nějak se stalo, že jsem si na té pravidelnosti postavila svůj rituál, na který se každý týden těším. Plavat vyrážím rovnou z práce. Vždycky si vezmu věci, abych se pro ně nemusela vracet domů. Není dobré plavat nalačno a ani přecpaná k prasknutí. Cestou do lázní se proto stavuji do nové hranolkárny, kde dělají hranolky z opravdických brambor a ne z nějakého odporného polotovaru. V klidu si sním velkou porci hranolků s hromadou luxusního dresinku a zamířím na bazén. Nikam nespěchám. Nehodlám se stresovat, že je nejvyšší čas jít, že mám poslední dvě minuty na vysušení vlasů a podobně. Spousta lidí to tak dělá a já nikdy nechápu, jak si ten čas, který vlastně věnují jen sobě můžou užít.

Já začnu tím, že si zalezu na deset minut do páry (když funguje), hodím studenou sprchu a jdu si uplavat svůj obvyklý kilometr (když jsem hodně naštvaná, kilometr a čtvrt). Nikam nespěchám. Až to uplavu, tak to uplavu. Proč se furt kamsi hnát. Však se to tam venku beze mě chvilku obejde! S tímto krédem plavu. Ideální je, když hraje rádio a můžu plavat do rytmu nějaké písničky, to si pak to plavání maximálně užívám. Ovšem ne vždycky vedení lázní uzná, že je na poslech rádia vhodná konstelace hvězd a některé dny je tam ticho jak na hřbitově. To nenávidím a nebaví mě to pak. Plavu deset délek (pětadvacet šířek), pak si dávám chvilku pauzu a doplňuji energii sladkým džusem, který si s sebou nosím z domu. Pak si dám ještě jednu sérii bazénů a jdu se natáhnout do našeho slavného whirlpoolu. Počkám, až mě dostatečně zbičují protiproudy a přejdou mě v teplé vodě křeče v chodidlech.
Nakonec si dám ještě deset minut páry, osprchuji se, osuším převléknu se a odcházím. Ještě si upravím líčení neboť do bazénu chodím vždy voděodolně nalíčená. Ze zásady. Sport nesport, voda nevoda. Pořád chodím mezi lidi, tak musím trochu vypadat!

I když uplavaný kilometr působí jako hrozně velká vzdálenost, není to tak hrozné jak to vypadá. Ve skutečnosti ho plavu čím dál rychleji. A vůbec nejsem unavená. Připadám si odpočatě. A těším se, až se za výkon odměním svařákem na vánočním jarmarku. Co já jen budu dělat, až trhy skončí. To nastane co nevidět, tak je nejvyšší čas přehodnotit odměňovací systém ;)...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama