TOPlist

Hujer roku

25. listopadu 2019 v 22:02 | Lea |  Milý deníčku...
(V rámci kuzu tvůrčího psaní: pokus o fejeton)

Hledím na svoji fotografii přiřazené k článku ve firemním občasníku. Není to poprvé, co se na stránkách magazínu vidím. Podruhé. Na co jsem sakra podepisovala papír o ochraně osobních ůdajů? Na co jsem jásala, když jsem velmi striktně udělila svůj nesouhlas v kolonce o zveřejňování nejen mých údajů ale i fotografií ve firemním časopise? Ten papír za mě mohla klidně podepsat cvičená opice! Vyšlo by to nastejno.

Vím, že bych to neměla brát tak tragicky. Vždyť je to vlastně pěkné. A vlastně o nic nejde. Někdo si všimnul a ocenil práci, kterou dělám asi dobře. Stejně se ale pořád zastávám názoru, že by se to mělo řešit trochu komorněji a neupozorňovat na to celou fabriku. Je to akorát na závist a ta na žádném pracovišti nikomu nic dobrého nepřinesla. Také gratulace k narozeninám a jiným životním událostem bych úplně neřešila před nastoupenou četou. Je mi nepříjemné, když musím stát přede všemi a ztěžka polykat slané slzy dojetí (protože jsem na tohle cíťa). Nedej bože, musím-li přijímat peníze nebo kolektivní dar, na který se všichni složili. Je to hezká chvíle, ale cítím se při ní trapně. Jsem skromná bytost a přílišná sláva je mi nesvědčí. A nejsem sama. Vím, že je nás takových více. A to nejen u nás na firmě.

Než se vzpamatuji natolik, abych firemní tiskoviny drapla a tajně odnesla zpátky na vrátnici, cítím jak mi někdo čte přes rameno. "Hele, pracovnice roku!" otituluje mě kolega. To by mi tak k absolutnímu štěstí ještě scházelo. Toho se bojím jak čert kříže!

Takový pracovník roku, to se může zdát celkem fajn. Je to skutečné uznání vaší práce. Dokonce za to dostanete něco jako "oscara". Sošku, která může stát doma na polici, aby mi denně připomínala, že jsem prostě dobrá. Jenže k tomu, abych si uvědomila, že jsem dobrá mi doma bohatě stačí, když si sama poskládám kus nábytku. Nepotřebuji překážející sošku, na kterou padá prach, tudíž je další věcí vyžadující pozornost při úklidu. A co víc než tu sošku. Já nepotřebuji ani tu "proceduru" okolo samotné nominace na pracovníka roku...

V loňském roce jsem byla svědkem toho, co všechno to obnáší a upřímně o to vůbec nestojím. Vybrali několik adeptů, kteří se v loňském roce nejvíce zasloužili o splnění firemních cílů. Stáhli si je bokem od ostatních, skoro jako kdyby něco zlého provedli a započali s nimi vést rozhovory. Dokonce byl povolán profesionální štáb kameramanů a natáčely se s nimi medailonky! Ty se pak pouštěly během firemního vánočního večírku, když se zhodnocoval uplynulý rok a jeho úspěchy (před Vánocemi pouze pozitivně). O vítězi už bylo samozřejmně rozhodnuto. Vyhrála kolegyně z oddělení, kde jsem pracovala před povýšením a tak jsem měla radost. Zároveň jsem s ní i soucítila. Věděla jsem moc dobře, že v ženském kolektivu není taková výhra zadarmo a bude si to muset obhájit. Jak je možné, že cenu získala ona a ne ta, která zrovna nejvíce závidí. Závistí vznikají nemilosrdné klepy. A ty se rády dobarvují a šíří dál. Na konci své tiché pošty bývají zpravidla pěkně šťavnaté. Vím, že pověrám a nepravdivým informacím věří jen hlupáci. Přesto mě to za oblíbenou kolegyni zabolelo. Slávu unese pouze opravdu silný člověk, kterým, co ji znám, vždycky byla. Obdivuji ji za to, že to všechno dala. Já bych to nedokázala...

Znovu si nalistuji stranu, kterou hyzdí moje podobizna (naštěstí zezadu). Nadechnu se, vydechnu. Ještě jednou, v klidu a pozorně pročítám text, nesnažíc se hledat souvislost s hujerem roku, o kterou tu skutečně nejde. Je to článek o nedávné inventuře. Na fotografii jsem otočena směrem do regálu a něco počítám. O kus níž je druhý snímek. Na něm moje kostnatá ruka jak sype kusy na váhu. To mi nevadí. Ta ruka mohla být kohokoliv. I když takto kostnatá je jenom ta moje :D. Pracovníkem roku nebudu. Žádná nominace, ani nic na ten způsob. Zhluboka si oddechuji. Pobyt před kamerou, který nade vše nenávidím mi nehrozí. Odolnost vůči závisti v případě ocenění se ode mě též neočekává. Kolega mě jen strašil. Čeká mě dalších dvanáct měsíců klidu...no, pro jistotu se svým workoholismem trošku přibrzdím (hahaha)...

Každý by měl pracovat tak, aby své úkoly plnil svědomitě, poctivě a se vší zodpovědností a to bez ohledu na nějaké "hmatatelné" ocenění. Já se oceněná i bez něj. Mám skvělou práci, která mě baví a skvělý kolektiv, do kterého jsem skvěle zapadla. Nikdo se ke mně nechová falešně, všichni mezi sebou jednáme na férovku. Šéf vidí, že skutečně makám a dokáže to ocenit. Svůj volný čas si konečně můžu užívat naplno a tak jak chci. Našla jsem práci, kterou jsem vždycky chtěla. Potřebuji k tomu snad nějakou sošku? Vůbec. Mám místo ní staré pracovní trička, co už prý nesmím v práci nosit. Tak aspoň nemusím chodit doma nahoře bez. A to je druhý úspěch jako bonus :D...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama