TOPlist

Do Mutěnic nejen za burčákem

15. října 2019 v 21:12 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Tak se mi to konečně po těch letech plných slibů podařilo! Zúčastnila jsem se Burčákového pochodu. Letos úplně poprvé. Kdybych napsala, že mi do toho během minulých let něco vlezlo, hrozně bych lhala. Čas jsem na to měla, ba dokonce jsem každoročně registrovala datum konání této proslulé moravské tradice. Jednoduše řečeno, byla jsem napůl shnilá někam jet a napůl se trochu bála. Ani ne tak toho, že mě celodenní popíjení burčáku roztrhne. Věřím, že je to u každého inviduální. Koneckonců mě hned tak něco zažívání nerozhodí. Problém se skrýval jinde. Špatně snáším davy lidí a při představě, že si ani nezavážu botu, aby se o mě nepřerazil někdo, kdo jde za mnou se mi neudělalo dobře i bez burčáku...

Sama bych se k účasti na této akci nejspíš sama nepřemluvila ani letos. Ale byla jsem ukecána někým jiným. Do Mutěnic mířil také kamarád se svojí partou. Ještě jsem váhala. Nepojedu přece jako jediná ženská se samými chlapy. Ostatně, v čem to mám v práci jiné - spousta chlapů a dvě ženy. Naše parta měla být, jak jsem se dozvěděla později namíchaná. To mi nakonec dodalo odvahu a v sobotu ráno jsem stála ve vlaku ani jsem nevěděla jak. Stáli jsme v takové té harmonice, co propojuje vagony mezi sebou. Napadlo mě, jaký je to vlastně pokrok. Mezi vagony bývaly vždycky takové ty těžké a odporné dvoukřídlé dveře a můstek mezi nimi nevypadal nijak zvlášť bezpečně. Jen projít, nahánělo člověku strach. Stát tam celou cestu, tak to asi ne. Ale v té harmonice se to v pohodě dalo. Vlak byl plný. Pořád v něm ale bylo místo k hnutí. Vyjeli jsme možná velmi brzy...




Hned po příjezdu jsme si dali rozjezdový pohárek růžového burčáku. Oslavit, že jsme na místě a akce pro nás začala. Tehdy jsem poprvé pomyslela na to, že kvalita burčáku zde bude asi někde jinde než to, co znám ze Zlína a že bych měla přece jen pít opatrně. Předsevzala jsem si, že budu pít jen burčák a maximálně někde ochutnám trochu vína. Zatímco se chlapi z naší partie prohlašovali za hrdé pivaře a tekutého zlata v kombinaci s burčákem se nebáli, já se držela svého. Taktéž jsem spoléhala na velkou svačinu, kterou jsem si doma nachystala a dvoulitrovku vody na prokládání. Když jsem viděla tu spoustu stánků s dobrotami, bylo mi i líto, že jsem se tak nabalila jídlem. Příště budu chytřejší. Sice jsem si mohla něco koupit, ale znamenalo by to, že bych domácí svačinu, zmačkanou po celodenním výšlapu akorát vyhodila a to nedopustím...

Davy se nekonaly. Až mě to samotnou překvapilo. Lidé se hned na nádraží rozprskli po celé dědině. Každý si šel svou cestou a najednou byla poloprázdná ulice. Bylo nádherně. Počasí na procházku bylo jako objednané. Strach z davu lidí ze mě postupně opadl a já se kochala místem, kde vlak z Hodonína zakončil svoji trasu. Malebná vesnička. Doslova. Každý sebemenší domeček, každé stavení má na sobě krásnou lidovou kresbu či nápis opěvující víno. Najdou se tu samozřejmně i stavby, moravskou kulturou nepolíbené, ale není jich mnoho. Malované domečky jsem viděla naposledy na Žítkové, kde se mi velmi líbilo. Moc jsem si to užívala. Dokonce na rozhledně jsme byli. Ani jsem netušila, že tu je. Byl to úplně jiný svět a celou cestu jsem si přísahala (a přísahala nahlas), že se sem musím vrátit. A nejen sem. K Jižní Moravě mě táhne silné pouto již od dětství. Za sebe mohu Jižní Moravu více jak vřele doporučit jako dovolenkovou destinaci či výletní cíl :)...




Kulturní program byl pravděpodobně stejný jako v minulých letech. Nevím. Jsem tu poprvé, tak nemohu soudit. Tradiční akce bývají vesměs každý rok stejné. Letos bylo ale přece jen cosi jinak a to pocítili snad úplně všichni. Jelikož byl na sobotu z důvodu úmrtí Mistra Karla Gotta vyhlášen státní smutek, každá účinkující kapela vložila do svého vystoupení alespoň jednu jeho písničku. Přišlo mi to velmi pěkné a milé. Gottovi nesmrtelné melodie byly ostatně slyšet v mnoha vinných sklípků, takže nikdo nemůže tvrdit, že se Moraváci vykašlali na státní smutek. Naopak. Moraváci měli velký důvod napít se a zapít smutek...

Dramatická byla jen cesta zpátky, kdy ze zcela nepochopitelných (nebo ne zcela pochopených) důvodů odjel do Hodonína téměř prázdný vlak. Z pěti nebo šesti vagonů odjel pouze jeden naplněný lidmi. Byli jsme naštvaní. Nejen my. Pro mnohé z nás, co stáli na nástupišti to znamenalo, že ujedou plánované přípoje. Moc jsme nechápali proč tomu tak bylo, ale určitě to nějaký důvod mělo. Bušíc pěstí do pomalu odjíždějícího vlaku jsem si ale znovu slíbila, že i přes tento menší dopravní kolaps přijedu za rok zase :D...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 supice supice | E-mail | Web | 31. října 2019 v 18:52 | Reagovat

Díky za článek!:) Navnadil mě:) Burčákový pochod jsem ještě neabsolvovala. Musím napravit!:))

2 Lea Lea | Web | 2. listopadu 2019 v 11:00 | Reagovat

[1]: Děkuji za reakci. Budu doufat, že to vyjde a že se třeba i potkáme ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama