TOPlist

Faster, harder...SCOOTER!!!

13. března 2019 v 22:23 | Lea |  Splněné sny
Psal se horký srpen roku 2002. V nedalekých Vizovicích se konal koncert Scooterů. Pokud vezmu v úvahu moje tehdejší hudební oblíbence, drželi se hned za S Club 7 na druhé příčce. Se Scootery jsem se učila, uklízela si pokoj, chodila ven se psem (a s walkmanem) koupala se ve vaně - na mamku jsem vždycky hulákala z koupelny, aby mi přišla otočit kazetu :D. Když jsem se ten rok dověděla, že svoji velkou show rozbalí takový kousíček od Zlína, vůbec mi nebylo do skoku. Bylo mi teprve dvanáct a pro vstup do areálu (bylo to venku) jsem potřebovala ještě tři roky do plusu. Pouštělo se myslím od patnácti. Bohužel jsem byla ten typ, který patnáct neukecá ani vzhledem (což mi vlastně zůstalo), byla jsem velice smutná. Možná by mě pustili s doprovodem, ale mamka nechtěla o vlastní účasti na technoparty ani slyšet. Musela jsem se tedy smířit s tím, že je neuvidím. Stepovala jsem denně před výlohou s hudebninami, kde visel velký plakát s H. P. Baxxterem. Reklama na album Encore - Live and Direct, které bylo tehdy nové a které jsem měla právě v uších. Pod tímto plakátem byl ještě jeden a informoval o zmiňovaném koncertu. Snad jsem doufala v nějaký zázrak, když mě to nutilo chodit okolo dnes a denně. Zázrak se nestal. Večer 3. srpna jsem poslouchala otevřeným oknem ozvěnu z Vizovic a slíbila si:
JÁ NA TY SCOOTERY JEDNOU POJEDU!

...od tohoto okamžiku uplynulo šestnáct let, sedm měsíců a šest dnů :)...

Když jsem objevila někdy vloni před Vánoci podobný plakátek jako před lety, nebyl to už plakátek, nýbrž reklamní banner na internetu :). Z pohodlí domova jsem se v mysli reálně vrátila před obchod s hudebninami, kde jsem s nosem přilepeným na skle a smutným pohledem zírající na plakát doufala, že se pořadatel na poslední chvíli rozhodne snížit věkovou hranici účasti na dvanáct let.
Byl to přesně ten okamžik, kdy jsem si byla stoprocentně jistá, že pojedu. Kdysi dávno jsem si to slíbila a zařadila na pomyslný seznam životních přání. A sliby se mají plnit! Jako doplňující fakt pro podporu mého odhodlání jsem si vypočítala, kolik je hlavnímu aktérovi projektu let a zkusila hádat, kolik takových příležitostí ještě bude. Nadělila jsem si tedy k Vánocům kus vytištěného papíru za tisíc korun (kam sakra zmizely postříbřené vstupenky!?) a začala se těšit. Scooter v Ostravě! 9.3. 2019. A já budu u toho! A abych peníze za cestu neprojela úplně nadarmo, splním si i další velký sen. Čekání na vlak si po koncertě zkrátím na Stodolní...

Den koncertu nastal. Vůbec jsem nebyla nervózní a neměla takové ty svoje cestovní stresy jako vždycky. Důkaz absolutní připravenosti. Důkaz, že moje tělo občas poslechne na slovo. Rozhodla jsem se vyjet o něco dříve a udělat si z celého dne hezký výlet. Ať to není jenom celou noc "tuc tuc", ale abych se při té příležitosti i někam podívala. Do Ostravy jsem přijela v půl čtvrté odpoledne. Sranda začíná. Přede mnou město, jehož výstaviště jsem před deseti lety navštívila se školou a jinak ho vůbec neznám a za mnou zpáteční cesta k vlaku, kterou si bylo nutné zapamatovat za světla. Koupila jsem si lístek na TRAMVAJ a vydala se za svými cíly. Naplánováno toho bylo až příliš neboť jsem netušila, že mě Bolt tower uchvátí natolik a strávím na něm celé dvě hodiny. Naprosto úžasná stavba a naprosto unikátní výhled! Ovšem cesta nahoru po lávce z čtvercovitých kovových mřížek je pro nás "výškaře" děsivá. Díky těm čtverečkům pod sebou vidíte durch a tak máte pocit, že stojíte v prázdnu. Vědět, že to všechno podstupujete kvůli nádhernému výhledu na celou Ostravu je ovšem motivace, díky které jsem to nakonec zvládla i já. Navzdory závratím a silnému větru, který se citelně opíral do celé věže a svištěl mi okolo uší. Zima a kolena rozklepaná strachem z té ohromné výšky mě zahnala do kavárny ve věži, kam jsem potupně sešla vnitřním schodištěm. Dolů bych tou samou trasou asi neslezla nebo bych lezla až do zmeškání koncertu, kvůli kterému tady vlastně jsem. Zahřála jsem se svařeným vínem. Vstupenka na věž stojí dvě stovky a je v ní zahrnuta i poukázka na konzum v kavárničce v hodnotě stovky. Vzhledem k cenovému rozpětí nápojů a zákusků to není mnoho, nicméně pořád lepší jak drátem do oka. Za ten zážitek to rozhodně stojí. Celkové rozjímání na věži i s čekáním na výtah s omezenou kapacitou (jeden už spadal do kategorie lanovek) mi zabralo dvě hodiny, které neuvěřitelně rychle utekly. Když už tu byla jistota, že o živé vystoupení Scooteru nepřijdu a mohu si tuto položku odškrtnout, ihned jsem předala štafetu dalšímu přání. TY VÍTKOVICE SI JEDNOU PROJDU. CELÉ! Miluju industriální památky! Tohle je ráj!




Před Ostravar arénu jsem přijela kolem půl osmé. Na tomto místě bych chtěla zmínit, že Ostrava je skvělá co se týče orientace v pohybu po městě, které vůbec neznáte. Ani jednou jsem neztratila jistotu v tom, kde se zrovna nacházím a kam se vydat dál. Mapu, kterou jsem si pro jistotu vypůjčila v knihovně nebyla ani jednou vytažena z batohu. Orientovala jsem se vesměs podle tramvají.
Krátce na to, co jsem vystoupila z tramvaje, začali otevírat arénu a mohlo se jít dovnitř. Po obvyklé kontrole zavazadel (podařilo se mi neplánovaně uchránit litrovku džusu) se vcházelo přes turnikety do haly. Hosteska mi odebrala "vstupenku", natřikrát ji podélně přeložila a strčila do čtečky. Cenný který se vezl ze Zlína mezi průvodcem a knihou do vlaku, aby se co nejméně skrčil a sloužil poté jako nejdůležitější suvenýr toho dne mi o kus dál jiné hostesky roztrhly skoro na půlku. To už jsem šla do kolen. To má být sakra památka! I když je to jen blbý kus papíru!
Vstupenku jsem avšak opatrně přehnula a jinak skrčila do malé kabelky. Na tom už fakt nesejde. Jako obvykle jsem se šla na záchod trochu upravit a hlavně pročesat větrem pocuchané vlasy. Bylo zamýšleno odložit bundu, mikinu a batoh do šatny jako to dělám na každé takové akci. Mám jen kabelku s cenným majetečkem a zbytek v šatně. Čáru přes rozpočet mi ale udělala skutečnost, že tady nikdo šatnu nezařídil. A to nejen mně! Později na Stodolní jsem zjistila, že si na to právem stěžovalo více lidí. Nevím, zda měl pořadatel tušení, o čem Scooter je, ale indispozice šaten byl absolutní přešlap. Bundu jsem měla pověšenou přes tu malou kabelečku (ti méně šťastní pořád na sobě či okolo pasu). Mikinu jsem si nechala na sobě, neboť ji nebylo kam dát. Batůžek jsem měla jen malý a tam se mikina nevešla. I ten jsem měla celou dobu na zádech a já si alespoň oddechla, že jsem se nakonec nerozhodla pro větší. Tato patálie mi ovšem znemožnila vyfotit si pár momentek na památku. Existují pouze dvě videa, z čehož jedno je živý zaznam songu Fire...

Koncert vypukl po dlouhém napínání před půl desátou a trval skoro až do jedenácti. Nemohla jsem věřit tomu, že se mi splnilo něco, co jsem si dlouho přála a už jsem ani nedoufala, že se mi to splní. Z té veliké euforie se mi během prvního songu (ani nevím, který to vlastně byl) spustily slzy štěstí. Mrazilo mě po celém těle. Basy mi projížděly od podlahy do nohou a odsud až k vlasovým kořínkům jako silný elektrický proud. Jak jsem tedy na začátku psala o poslechu vizovického koncertu Scooteru za okny zlínského paneláku - ano bylo to možné. Rachot přímo na místě byl ohromující (teprve v úterý jsem opět začala normálně slyšet). Ohnivá show byla kouzelná. Horko, které každý plamen poslal až ke mně bylo spalující. Vidět Baxxtera pěkně zblízka by bylo sice fajn, ale neustála bych to několikanásobné vedro, které v hlavním kotli panovalo. Moje pozice - zhruba uprostřed zóny pod pódiem mělo své výhody. Mohla jsem si pořádně zatrsat, zařádit a zakřičet hlavní refrémy známých songů. Úplně vpředu byli všichni zmačkaní jako sardinky. Ty, co si koupili lístky na tribunu a seděli celou dobu jako pecky asi nikdy nepochopím. Takhle si to přece nejde pořádně užít! Zvlášť, jde-li o Scooter. Na place pod pódiem byla hlavně "stará škola". Fanoušci mezi třiceti až snad šedesáti lety. Generace, která skupinu pamatuje v plné parádě. Generace, která na ní vyrůstala. Podle toho odpovídala také skladba playlistu. Staré pecky byly na prvním místě. Novější se moc moc nechytaly, takže se rovnou přešlo k otázce, kolik stojí ta ryba - How Much Is The Fish? Na to vám po sobotní noci odpovím naprosto přesně, že ryba stojí vaše hlasivky a "bassový" otřes plic :D.
H.P. Baxxter je ztělesněním neuvěřitelně živé energie. Na svůj věk skákal po pódiu jako ten blonďatý třicátník, kterého si pamatuji. Blond vlasy má pořád. Jinak učesané, ale pořád je to prostě on. Jen ten hlas už není tak silný jako kdysi. Hrozně jsem mu záviděla tu energii a viditelný optimismus. Chtěla bych být ve věku třiapadesáti let stejně vitální jako je on. Ten koncert mi neuvěřitelně dobil baterky. Velmi jsem si to užila. Budu tiše doufat, že tohle nebyl poslední koncert a minimálně jedna příležitost ještě bude. Pojedu zas!

Po koncertě se teprve ukázalo jakou chybou bylo nezařídit tu šatnu. Venku byla zima. A v těch propocených svršcích byla ještě větší zima. Naštěstí jsem odolná a vím, že mě to neohrozí. Ovšem každý to štěstí nemá.
Fanoušci zaplnili několik tramvajových souprav za sebou. Nevím, jestli jen ta naše anebo všechny byly tramvají zpívající. Žili jsme společně prožitým a nezapomenutelným zážitkem a sdíleli ho jak mezi sebou, tak s těmi, co už v tramvaji byli předtím (chudáci :D). V naší tramvaji panovala velmi energická atmosféra. Jako by nám Baxxter předal něco ze sebe - energie měl skutečně tolik, že se dostalo na všechny. Chvíli jsem myslela, že tramvaj převrátíme, chvíli zase, že koleje pd námi už jsou dávno vydřené a jedeme po asfaltu :D. Pak mě ještě napadlo, jak vypadá tramvaj, když veze fanoušky Baníku :D. Přes dav se nikdo nedostal ven a muselo se čekat, až vystoupí většina. Přes zpěv a rámus nebylo slyšet ohlašování zastávek. Byla jsem z toho trochu nervózní. Přece jen cizí město a půlnoc přede dveřmi udělají hodně. Když jsem pak zaslechla hlasitý povel jednoho z fanoušků "Všichni vysedat!", ani dvakrát nebylo potřeba hádat, kde jsem. Jeden sen se uzavírá a další otevírá. Stodolní...

Lea
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ijacek.007 Ijacek.007 | E-mail | Web | 14. března 2019 v 12:27 | Reagovat

Parádní čtení. Zdravím dalšího fanouška který na této kapele vyrůstal. Také u mě byl jeden ze snu na živo si poslechnout tuto kapelu a alespoň jednou zažít jejich koncert. To se mi poprvé povedlo v Karlových varech v roce 2016 kdy jsem se vydal napříč celou republikou abych si tuto kapelu naživo poslech. Protože však žiju ve Slezku návštěva tohoto koncertu hodinu jízdy vlakem od místa kde normálně žiji jsem bral jako povinnost. Tento koncert který byl pro tebe první byl pro mě druhým. Také já jsem mimochodem byl součástí tančícího kotle téměř v prostředku hrací plochy. Přesněji pod informační kostkou která je v případě že je v aréně led přímo nad prostředkem herní ledové plochy. Můj výlet  s kamarádem však byl o poznání jednodušší protože k aréně jsme dorazili 6 km pěšky ze Svinosvkého nádraží a zpět nás už vezlo auta dalších přátel které jsme na koncertu potkali. Další koncert teď v hledáčku nemám ale kdo ví třeba se jednou spolu zase na dalším koncertě takto imaginárně zase setkáme. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama