TOPlist

Poslední cesta dělnickou třídou

4. října 2018 v 18:53 | Lea |  Milý deníčku...
Čtvrtek před státním svátkem byl takovým malým pátkem. Těšila jsem se na něj moc, protože pro mě osobně uzavíral další profesní kapitolu. Čtvrtek byl mým posledním dnem na dělnické pozici. Naposledy na dobu neurčitou absolvuji to protivné vstávání na šestou. Od nového týdne a nového měsíce se sice také stávám operátorkou, ale ve skladu. Už aby to bylo! Výrobní zakázky se množí jako houby po dešti a technické výkresy na mě již dávno nehovoří jazykem kmene, jemuž přísluším...

Poslední "dělnické" ráno jsem si chtěla pořádně užít, tak jsem vstala už ve čtyři. Obvykle vstávám před půl pátou. Vstala jsem tak čile a svěže, až mi bylo skoro líto, že takto vstávám na nějakou dobu naposledy. Časnější vstávání mělo ještě jeden vedlejší důvod. Na odpoledne, hned po práci jsem si naplánovala odjezd do Prahy. Bylo tak třeba zkontrolovat, zda mám vše sbaleno, případně dobalit pár drobností, předzásobit zvířata jídlem a zajistit byt. V Praze a západních Čechách jsem chtěla strávit celý prodloužený víkend. Vstávání o něco dřív tak bylo víc než k dobru...

S dílnou, která byla mým pracovním útočištěm osm měsíců jsem se rozloučila obrovským pytlem želatinových pamlsků. Neloučila jsem se úplně. Přesouvám se vlastně jen do vedlejší místnosti. Rozloučit se s kolektivem výroby gestem, jakým jsou blbé bonbony mi prostě připadá jako slušnost. Musím jim přece poděkovat za to, že to se mnou vydrželi a mistrová ze mě nepřišla o zdravý rozum. Koneckonců bonbony jsou to poslední, co ode mě obdrží jaksi pozitivního - od pondělka jim začnu posílat jen samou práci. Na medvídky a kyselé žížalky budou s láskou vzpomínat :D...
Stejně jsem ale měla neustálý pocit, že odcházím úplně. Celý den jsem cítila zvláštní úzkost a v očích pálící slzy. Nikdy jsem zkrátka nebyla fanouškem loučení.

Odpoledne jsem se vydala na cestu do Prahy. Když vám popíšu způsob, jakým jsem strávila cestu, myslím, že nemusím ani jmenovat se kterým dopravcem jsem tam jela. Zvolila jsem ten nejlevnější způsob cesty, což Dráhy kupodivu nabízely ;). Ne vždy tomu tak bylo, takže jsem byla překvapená a vzdala se tak novin a kávy zdarma u konkurentů. Při poslední cestě do Přerova a zpátky se zdálo, že Dráhy začaly jít do sebe, ale to co ukazují na nových vlacích pro kratší trasy je ve skutečnosti jen regionálně fungující lákadlo...
V Otrokovicích jsem se velmi pracně nasoukala do vlaku. Těšila jsem se, jak si s draze pořízenou místenkou sednu, otevřu si knížku (Tatér z Osvětimi - doporučuji), pivečko a budu si číst až do Prahy. Velký omyl! Možná to způsobil nadcházející prodloužený víkend, vlak byl totálně narvaný. Místenka mi byla k ničemu. Přes obrovskou masu lidí nebylo možné dostat se na své místo. Byla jsem natlačená na stěně hned vedle dveří a byla ráda, že jsem se tam vůbec vešla. Natěšená na pokračování tatérova příběhu jsem si s hrůzou uvědomila, že místo četby, prožívám naprosto live jeho první část. Jedu dobytčákem do Prahy. Alespoň mě uklidňovalo vědění, že mě vlak vyklopí na relativně bezpečném místě...
Na své místo jsem se dostala až v České Třebové. Železniční křižovatka byla cílem třetiny vagonu a já se prodrala na místo, odkud jsem bohužel musela vyhodit mladou slečnu. Ne, že by mi to nebylo hloupé, ale ta místenka též cosi stála a za ten "luxus" to nebylo zrovna málo. Konečně jsem se mohla začíst a zjistit, že jsem se měla vlastně pořád dobře...
Problém Drah spočívá zkrátka v tom, že jakmile se vyprodají místa k sezení, prodává se dál. A je jim šumák, jakou kulturou cestovaní klienti prochází. Vím, že jde o kšeft, ale ne moc férový. Docela by mě zajímalo kolik hlav z vyšších postů těmito spoji někdy jelo...

Od pátku do soboty jsme s přítelem, který pracuje v západních Čechách stihli výlet do Mariánských Lázní a hrad (bývalý zámek) Krakovec, na kterém se natáčel jeden z mých oblíbených filmů. Ať žijí duchové. Hrad je vidět také v posledních scénách Prince a Večernice, ale všudepřítomná Leontýnka vítězila snad u všech návštěvníků v libovolném věku :).
Hned jak jsme slezli z hradu dolů a zapadli do bytu, museli jsme si Ať žijí duchové pustit. S čerstvými informacemi o hradě, doplněnými perličkami z natáčení jsme koukali, jak jsou některé scény přímo nereálné :D...
Rozhodně doporučuji obě místa navštívit. Jsou kouzelné. Stojí to za cestu, ať už jste odkudkoliv.

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama