TOPlist

Nezvyklým tempem naplno vpřed!

23. září 2018 v 12:28 | Lea |  Milý deníčku...
Zdravím vás po delší odmlce.
Neprocházím tvůrčí krizí a rozhodně neplánuji svoji blogerskou dráhu ukončit. Osud mi náhle nalajnoval možnou cestu a posun vpřed. Téměř nepřipravena jsem tak padla do spárů tempa, kterému mé kroky sotva stíhají. Zatím je to jen samé papírování, byrokratický kolotoč vesměs buzerující poctivé lidi a silný pocit vlastní neschopnosti, když se plán A nezvede napoprvé...

Heslovitě a ve zkratce. V práci se mi podařilo dostat se na lepší pozici. Ta mi sice slibuje hmotnou odpovědnost, zato větší klid a pohodu. Přišla jsem k tomu asi jako slepý k houslím. Začátkem září přiběhl do našeho střediska vedoucí s vyvalenýma očima a urgentně sháněl pomocnou sílu do skladu. Jmenovitě si vyžádal jednu moji kolegyni. Byli skoro na odchodu, když si všiml, že milá paní spolupracovnice hodlá skladničit v nazouvákách. Rozhodl se tedy pro náhradnici (povinně a bez řečí nosící pracovní obuv) a aby to bylo nanejvýš férové, čekal, která z nás se přihlásí.
Ten den jsme pracovaly na velmi složitých a nudných zakázkách. Práce mě tak vůbec nebavila a čas utíkal pomalu. Bylo mi už všechno jedno a s vědomím, že dnes rozhodně není co ztratit jsem se přistihla s rukou nahoře. Byl to moment, který jsem ani nestihla postřehnout, zato byl v daný okamžik rozhodující. V té chvíli jsem ještě netušila, jak to celé dopadne...
Najednou šlo všechno rychle. Seznámila jsem se s chodem skladu a postupy, které budou mojí náplní práce. Od nynějška každý den až do odvolání. Své nové úkoly jsem poměrně rychle pochopila. Práce ve skladu se pro mě stala důvodem, proč ráno vstávat. Baví mě to zejména z důvodu, že to není tak technicky náročné jako práce ve výrobě. Žádné technické výkresy ani nic podobného...

O týden později přišel vedoucí skladu. Už už jsem se začala obávat, co jsem kde špatně napočítala. Několika začátečnických chyb jsem se přirozeně dopustila, nebyly ovšem nijak závažné. Když za vámi ale přijde vedoucí, vždy přijde první na mysl to negativní. O to více vás pak potěší pozitivní zpráva. V mém případě se jednalo o nabídku trvalé spolupráce. Přestup z výroby do skladu na základě spokojenosti s mými dosavadními výkony. Od října nastálo. Do konce září budu nadále výpomocná a tím se zároveň dobře zaučím. Nedokážu popsat, jakou jsem z toho měla radost. Konečně někdo vidí, že se opravdu snažím v práci pracovat a neremcám kvůli pracovnímu stejnokroji, botám a nestěžuji si na to, že nám firma dává dobře najíst. Kromě toho jsem ve firmě prolezla několik středisek, kde bylo třeba pomoci. Zaměstnavateli z toho plyne, že jsem schopná a ochotná učit se novým věcem. Nevěřila jsem, že moje snaha bude vůbec někde odměněna. A stalo se. Nevíte dne ani hodiny, ale pokud úspěch čekal i mě, čeká jistě na každého ;)...

Kromě povýšení jsem si také zažádala o městský byt. Jak jsem již psala, přineslo to spoustu papírů, potvrzení a razítek. Chvilkami si připadám protivná. Musela jsem si vyběhat potvrzení o zaměstnání za předchozí rok. Někomu to možná přijde jednoduché, ale když za rok vystřídáte tři firmy není to rozhodně žádný med. Bylo mi skoro až trapné otravovat s papírováním a razítkováním tam, kde už mě skoro rok nikdo nespatřil. Pro klid úředníků jsem to ale podstoupit musela. Poslední dva týdny tak nebyly o ničem jiném jak o komunikaci a osobním objíždění mých bývalých pracovních působišť. Vstoupit znovu do povědomých budov sice určitou nostalgii vyvolalo. Nebyla ale vždy příjemná. V jednom okamžiku se vám vybaví jak to dobré, tak i to špatné, co jste zde zažili. Vrátnicí jsem vždy procházela hrdě narovnaná. Na znamení, že odchodem z firmy jsem si výrazně polepšila :D. Ne že by to nebyla pravda, ale ať je to jak chce, hrdost máte jen jednu ;)...

Sbírání razítek do žádosti se podobalo dětské bojovce, kdy jako caparti běháte od stánku ke stánku plníte různé soutěžní úkoly, za jejihž správné vyřešení dostanete razítko. Přesně tak jsem si připadala. Jen se jednalo o hodně vyšší level, při kterém jde opravdu o dost. Dokonce jsem musela kvůli jednomu potvrzení až do Hradiště. Všechno nakonec dopadlo dobře a byla jsem uznána uchazečkou o městský byt.
Na několik bytů jsem se byla podívat. První oficiální prohlídku bytů jsem stihla s odřenýma ušima. Nikdy nepochopím tu logiku. Chtějí v bytech pracující občany a prohlídku naplánují na dvě odpoledne, kdy většina z nich teprve razí odchod nebo musí být ještě v práci. Do posledního bytu, o který jsem jevila zájem jsem se musela dostat na vlastní pěst. Domluvila jsem si to přes vrátnou a tamního domovníka. Ani jeden z nich neoplýval příliš velkou ochotou. Oficiální prohlídky zde byly začátkem týdne dokonce v devět ráno (pracujícím zapovězeno úplně). Domovník mě cestou k bytu skoro seřval za to, že mám tu drzost chodit do práce. Nakonec pochopil moji situaci, snahu a fakt, že mi není úplně jedno v čem bych měla bydlet. Celé usilí nakonec k něčemu bylo a na byt jsem podala přihlášku. Teď nezbývá nic než čekat zda uspěju. A hlavně kdy uspěju. Žadatelů je hodně, každopádně vědět že mám velkou šanci je nesmírně posilující...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yvona Yvona | E-mail | 2. října 2018 v 10:36 | Reagovat

Jen tak dál, moc vám držím palce Y.O. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama