TOPlist

Výstava dětských vzpomínek

9. srpna 2018 v 19:52 | Lea |  Life (úvahy, vzpomínky...)
Po dlouhé době vydávám článek na hranici dvou kategorií. Měla patřit k reportům, protože se jednalo o návštěvu výstavy Retro sbírky (ve zlínské Alternativě k vidění do 25. 8. 2018). Měla to být výstava o sbírkách z dob socialismu, přesto se mezi předměty našlo docela značné množství předmětů a hraček, které jsem si jako dítě oblíbila. Rozhodně stojí za to výstavu vidět! Charakter a téma výstavy mě rozvášnili natolik, že jsem se během psaní nakonec rozhodla nechat emocím volný průběh a článek (fotky ZDE) zařadila do vzpomínek...

Vyrůstala jsem v 90. letech. Nemohu posoudit zda je to pravda, ale s devadesátkovými dětmi se pojí zvěst, že to jsou poslední lidé, kteří prožili pěkné dětství. Osobně se domnívám, že dětství v jakékoliv době má své plusy i mínusy. K takovému tvrzení se tedy stavím neutrálně. Devadesátky byly přesto svým způsobem přelomové. Kromě toho, že se na konci roku 1999 lámalo milenium, z dětí narozených kolem něj rostla první počítačová generace. Jsem součástí jedné z posledních generací, která za adekvátní sociální síť považovala přeplněné hřiště uprostřed sídliště či klepač na koberce před domem. Do mého života vstoupil počítač s operačním systémem Windows 3.1 někdy v roce 2002 (internet byl téhož roku pouze v internetových kavárnách a platilo se za něj od hodiny), když jsem chodila do sedmé třídy. Postavit se s touto informaci před třídu současných sedmáků mám Vtip za stovku v kapse :D...

Takže devadesátky...

Na prvním stupni základky bylo životně důležité mít sbírku nálepek se 101 dalmatiny či hokejisty. Doma pak nesměl chybět mončičák, angličáky, sbírka blbostí z Kinder vajíček a alespoň jedna mattelovská bárbína. Než jste si domů přivedli kamarády, museli jste ze všech sbírek poschovávat kartičky/figurky, o které jste v žádném případě nechtěli přijít. Zároveň jste byli povinni zajistit sáček barevných burizonů, lentilky a sodovku. Neodmyslitelnou součástí byly také žvýkačky Huba Buba. Daly se z nich dělat parádní bubliny, které se daly rozplesknout přes celý obličej. Opravdoví machři si přinesli žvýkačky Pedro s tetovačkou či nálepkou (které se také sbíraly). Z těch zase moc nešly ty super bubliny.
Celá návštěva probíhala procentuálně takto: 50% hraní si s hračkami, které jsou dnes málokdy pochopeny (ano s tímto jsme si dokázali hrát celé dny); 25% probírání drbů o tom, že Anička z béčka dala pusu Pepíčkovi z céčka a za týden chtějí svatbu a dítě :D; a 25% kšeftování se sbírkami všeho druhu.
Sbíraly se kromě výše uvedených předmětů také cukříky, obaly téměř ode všeho a telefonní karty. Jako přeživší zástupce z minulého desetiletí jsme se také my zdobily (hlavně teda holky) řetězy z "céček". Speciální záležitostí byly kuličky na dráty kola u byciklu.
Pokud zůstala trocha času, šli jsme ven skákat gumu, panáka či přes švihadlo. Hrávali jsme různé hry, které jsme mnohdy vymýšleli sami anebo jsme měnili pravidla hrám stávajícím. Výhry a prohry se pak většinou odvíjely podle sympatií a nepatrně podle majetku. No kdo neměl doma kazetu se Šmouly prohrál v dětské společnosti na plné čáře.
O víkendech jsme vstávali brzo, skoro jako do školy. V televizi dávali Pohádkovou půdu, Jů a Hele, Kačera Donalda a Toma s Jerrym. Prostě od šesti do devíti byla telka naše. To si nikdo nenechal ujít! A pokud ano, neměli jste si pak v pondělí před školou o čem vykládat. Váš boj...

Na druhém stupni (a tady mírně zasahuji do milenia) se postupně zvyšovaly nároky na všechno. Sbírky z dětství nějak ztratily kouzlo. Nálepky dětských hrdinů, které něšly seškrábat ze dveří dětského pokoje se jednoduše přelepily jinými s vyšší hodnotou. Obrázek s Malou mořskou vílou nahradil Leonardo DiCaprio, S Club 7 nebo Backstreet Boys. V klučičích pokojích visela Tereza Pergnerová, kvůli které jsme museli každou sobotu brzy ráno (v 9:30) vstávat abychom neprošvihli televizní hitparádu Eso. Jinak nebylo v pondělí o čem vykládat.
Devadesátkoví teenageři byli velkými sběrateli plakátů. Na všech čtyřech stěnách našeho pokoje viseli naši oblíbenci a vzory z filmových pláten a hudební branže. Plakáty nás každý měsíc bohatě zásoboval časopis Popcorn a také Bravo, které navíc poskytovalo i odpovědi na intimní dotazy.
Důležité místo v našich životech měl walkman, hromada MC kazet, tužkové baterie a dostatečná zásoba tužek číslo dvě :D.
Písničky se bez možnosti stahování z netu získávaly nahráváním z rádia (na kazeťáku se stisklo současně Rec a Play. Bylo to časově náročné, protože tu vaši oblíbenou hráli třeba jen dvakrát denně. Celý den tak bylo o práci vystaráno. S nachystanou kazetou jste napjatě poslouchali rádio a na konci každé písničky jste nachystali prsty na ta dvě tlačítka, která zajišťovala tolik cenný hudební rozhled. Kazety ale brzy vymřely a vládu nad hudebním světem převzala cédéčka.
Pokud jste se chtěli podívat na film, který zrovna nevysílali v televizi, bylo zapotřebí mít kamaráda, který již měl občanský průkaz. Tento kamarád měl stejně vysokou hodnotu jako na střední ten osmnáctiletý, který vám (17) koupil pivo. Kamarád s občankou s vámi šel do videopůjčovny. Býval to svátek! Něco velmi vzácného a strašně super. Za dobré školní výsledky se tam chodívalo i s rodiči, ale ti moc cenzurovali a nedovolili vám půjčit všechno. S kamarádem a čerstvým kapesným ve výši 200 korun to byla sázka na jistotu :D. Videopůjčovna byl takový obchůdek s prázdnými obaly od videokazet, pod kterými viselo kolečko s číslem. Pokud jste měli teda štěstí. Pokud tam kolečko neviselo, znamenalo to, že si kazetu někdo na dva dny půjčil a vrátí ho až zítra.
Jediná elektronika, kterou jsme v tomto věku poznali byl Gameboy, Tamagotchi a mobilní telefon Philips Savy s anténkou, který ale nikdo do školy nenosil. Byl jenom na doma a používala ho celá rodina místo pevné linky...

Devadesátky a začátek milenia přinesly mnohem více. Tolik, že ač bych se snažila sebevíc, stejně bych to všechno nezvládla popsat. Každopádně mám na tuto dobu pouze dobré vzpomínky. Našlo by se i pár špatných, ale to dobré dokázalo vše špatné bez problémů vytěsnit ;)...


Lea

P.S. Kdo chápe souvislost mezi kazetou a tužkou, blahopřeji ke šťastně prožitému mládí. Mělo to i cosi do sebe, ale byla to kolikrát dřina...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama