TOPlist

Ukrajinskými Poloninami v sedle

31. července 2018 v 9:45 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Tento článek byl vybrán na titulní stranu Blog.cz


Přejezd přes slovenskou hranici na Ukrajinu. Tím místem projíždím potřetí. Vždycky cítím zvláštní napětí. Z Česka převážím "jedlé" dárky, na které mají spadeno hlavně Slováci. Nenajdou nic, protože neznají možnosti mojí krosny v kombinaci s mojí vychytralostí :). Ukrajinským celníkům bývá obvykle jedno, co vezu. S potem na čele přečtou skoro správně mé jméno psané v latince, vrátí mi pas a jede se do Užhorodu, kde se naše koňácká parta na noc ubytuje.
Jo, ubytování. Třikrát v Užhorodu a nikdy jsem nespala na stejném místě. Tentokrát jsem si vyzkoušela místní hotel, který zvenku vypadá jako ten, co přes třicet let chátrá v Pripjati. I ten nápis na něm je umístěn skoro věrně. Uvnitř to na zdejší poměry vypadá celkem normálně, až na tu vymlácenou dlažbu v tmavých chodbách. To už silně připomíná Zónu. Jste-li ale unavení po dlouhé cestě, usnete prakticky kdekoliv...



Hotel Zakarpatí

Sotva jsme přijeli a trochu se mezi sebou seznámili nad škopkem piva, začal regulérní výkrm. Oběd v den příjezdu se skládal ze dvou chodů, což je český standard. Věděla jsem dobře, že je to poslední hlavní jídlo v množství, na které je Čech zvyklý. Počínaje večeří tohoto dne se přestalo jíst a začalo se lidově řečeno žrát :D. Nevím, z kolika chodů se večeře skládala, ale nesnědlo se úplně všechno. Byla to jistá forma švédského stolu, kdy na stole leží páté přes deváté a vy sedíte a uzobáváte si co hrdlo ráčí. Hrdlo ostatně ráčí vždycky, ale to noční převalování s nacpaným břichem je tady na Ukrajině pro nás Čechy hodně specifické. Doma to fakt nezažijete ani po velkých oslavách.
Ráno nás odvezla maršrutka (místní mikrobus) do horského městečka Perečyn na tradiční snídani v překrásné krčmě v koňském stylu. Poslední kontakt s civilizací. Pak už bude jen divočina. Příroda, koně, žádná elektřina ani mobilní signál. Snídaně začínala pálenkou a trvala okolo dvou hodin. Po čtyřech chodech mi začínalo být jasné, že včerejší večeře byl pouze trénink na dnešní snídani :D. Jestli bude hůř, lituji koně, který se se mnou bude muset tahat. Přemýšlím, jak v tomto stavu vytáhnu krosnu do cílového bodu na kopci. Šest kilometrů. Technicky vzato, panděro za sebou i před sebou...



Popis tradiční horské snídaně

Naštěstí se batožina svezla nahoru autem. Teréňákem s podvozkem sahajícím mi asi tak po prsa. Sranda začala. Šest kilometrů kopcovitým terénem se zdá jako hrozná štreka, ale uběhla jako nic. Střídalo se bahno, kamení a dokonce mělké potůčky. Nahoře máte boty obalené blátem a nohavice zacákané až nad kolena.
Divočina pokračuje. Statek se nachází mezi horami Ostrá a Rovná (mapa) Ubytovací zařízení na statku spočívá ve velikém stanu. Uvnitř jsou dvoupatrové palandy a holá zem. Kdo se byl někdy podívat v Osvětimi, jistě si vzpomene na baráky v Březince. Musím říct, že to byl docela šok. Jistě, hotel jsem tu rozhodně nečekala, ale přesto. Dále polní kuchyně, která po celou dobu našeho pobytu produkovala samé dobroty (přitom nezapomínala na to, že máme ve skupině vegetariány) a čaj vařený ze všeho, co rostlo okolo. Dokonce z jeřabin dá udělat čaj. Vařilo se v kotlích na ohni. Boršč, guláš, míchaná vejce (brzy jim věnuji samostatný Gastro článek :)) a poslední den byla dokonce volská oka! Když vezmu v úvahu vybavení kuchyně a to, jak celkově vypadala, přijde mi až neuvěřitelné jaké zázraky se v ní dají klohnit. Důkaz toho, že je důležitější mít v té kuchyni co předvést, než ji mít vybavenou pdle nejnovějších trendů. A také je důležité z čeho vaříte. V místě, kde je většina surovin domácího původu se vaří jedna báseň.



Všechny horské dobroty vznikaly v této kuchyňce

Hygiena probíhala v potoce a v čanu. Čan je obrovský kotel, pod kterým hoří oheň a ve kterém se můžete "uvařit" vy sami :D. Jedná se o lázeňskou proceduru. Voda (bere se ze stejného potoka) je v něm stejně teplá jako když si doma napustíte vanu. Dno kotle je vyloženo kameny, takže nehrozí, že se "připálíte". Jelikož jsme během snídaně popíjeli "uzenou" šťávu, přirozeně vznikly fóry na to, že se pila voda z čanu po předchozí skupině :D...



Čan

Na koni se jezdí ve vojenských sedlech a všechno co jsem kdy věděla o ježdění na koni a koních samotných najednou neplatilo. K huculskému koni smíte chodit zezadu a nasedat na něj je možné jak zleva, tak i zprava (kvůli složitosti terénu), což mě překvapilo asi nejvíc. Kdykoliv jsem se v minulosti dostala ke koním, platila dvě zlatá pravidla. Nechoď ke koni zezadu a nasedá se z levé strany. Nasednout zprava byl pro mě velký problém, protože na to opravdu nejsem zvyklá. Jedna z dalších věcí, která byla jinak je ta, že sedlo nebylo staženo napevno. Musela jsem se proto přidržovat hřívy namísto sedla. Za hřívu jsem se držela i při nasedání na koně. Bylo mi koně trochu líto, ale prý ho to nebolí. Ve vojenském sedle je trochu odlišný styl sezení jako u sedla klasického. Také nesmím zapomenout na to, že se kůň vede na volných otěžích. No učili jsme se jezdit všichni! Od začátečníků až po zkušené koňáky. Všechno bylo jinak a instrukce k jízdě se nám nabízely ve dvou variantách. Obrázkový plakát přibitý na boudě anebo mluvené slovo v ukrajinštině. Přitom konverzační slovník který jsem měla s sebou počítal téměř se vším, kromě obsluhy horského pracovního koně :D...




Vyjížďky byly celkem tři. První byla seznamovací a výrazně kratší. Terénem byli ale zaskočeni i někteří zkušenější jezdci. Na koni jste museli být maximálně ostražití. Jelo se lesem, přes pole, potůčky i přes velké šutry. Nejtěžší z toho byl asi ten les, protože bylo třeba dávat pozor na více věcí najednou. Dostat ránu do kolene o kmen stromu, tady není přátelé o co stát. Další léčkou lesa byly různě překážející větve a divoké keříky, které bylo nutno objíždět a podjíždět. Pokud měl kůň dobrou náladu, překážku prostě přeskočil nedbaje na váš názor :D. Se mnou se koník proskočil přes příkop. Nikdy jsem na koni neskákala! Kůň se skoro nemusí nijak ovládat. Jde zcela samostatně za tím, kterého má před sebou. Celá výprava jde ve spořádaném útvaru. Jedna dlouhá lajna koní.
Druhá vyjížďka byla o dost složitější. I opráskaní koňáci tvrdili, že to bylo náročné. Jako začátečník, po patnácti letech v sedle to stonásobně potvrzuji. Jelo se až tam, kde při pohledu z údolí začínají mraky. Hora Ostrá. Kousek se šlo po samotném hřebenu hor. To bylo nadělení pro můj strach z výšek! Zleva prudký sráz dolů a zprava, tak to raději ani nevzpomínat! Volné vojenské sedlo mi k pohodě mnoho nepřidalo. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem se samou panikou nemohla ani nadechnout. Nejsem údajně první a zdá se, že ani úplně poslední. Fyzicky i psychicky byla tato túra velmi náročná a pocity z ní byly smíšené. Dokonce jsem přemýšlela o tom, že budu následující den na farmě škrábat zeleninu. Když se nad tím ale zamyslím zpětně, zvládla jsem překonat něco, co se mi teď zdá neuvěřitelné. A co bylo úplně nejvíc? Když strach z výšek ustoupil a konečně jsem si uvědomila, že pode mnou je pevná zem, která mě nezradí (a vede mě kůň, který to tam dobře zná), vychutnávala jsem plnými doušky výhled do kraje. Bylo sice zataženo, ale i tak jste dohlédli daleko.



Výhled z Polonin, hora Ostrá

Loupání zeleniny mě přes noc nějak přešlo. Možná má koupel v čanu zázračné účinky. Možná jsem jen nechtěla být jednoduše srab a zažít ten pocit překonání sebe sama (zas tak často jej koneckonců nezažívám). Dnes byly skupiny rozděleny podle schopností jezdců. Dnes bych to mohla zvládnout. Vzala jsem tedy otěž a vedla koně za farmu, kde jsme mohli nasednout. Někdo se ptal na to, proč na koně nenasedáme už na farmě. Odpověď překvapila. Koně berou farmu jako svůj domov. Kdekoliv mimo farmu jsou "v práci". Aby se tato prostředí nemíchala a kůň nebyl zbytečně ve stresu, nasedá se na něj zásadně až za farmou. Už když je nahánějí do výchozí ohrady, poslušně se seřazují, jakoby tušili, že se jedná o příchod do drezury. Velmi chytrý systém.
Poslední vyjížďka byla náročná asi tak jako ta seznamovací, jen byla delší. Skupina pokročilých pak jela složitější terén. Byla jsem ráda, že to tak bylo rozděleno. Když jsem slézala z koně byla jsem napůl ráda, že se už zítra jede domů. Těšila jsem se. Na svoji postel a sprchu. Na druhou stranu se mi z horského klidu nechtělo zpět do víru rušné civilizace. Pár dní bez technických vymožeností a sociálních sítí měl hodně něco do sebe. Podařilo se mi tady vypnout a absolutně neřešit čas. A to jsem přesně potřebovala...


Zájezd mohu doporučit ikdyž vůči začátečníkům mám trochu nečisté svědomí. Zvládnout se to dá, nicméně zvažujte sami za sebe a své schopnsti. Byla bych nerada, aby se odsud vrátil někdo vyloženě nespokojen se získanou nenávistí ke koním...

Lea


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 11:43 | Reagovat

Gratuluju k článku na titulce.
Krásný, opravdu krásný prázdninový výlet... :-)

2 MOE MOE | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 12:40 | Reagovat

Moc hezky! Jak se jezdi na koni, by me celkem zajimalo ... :-D Ta divoka priroda musela byt super :-)

3 Lux Lux | Web | 2. srpna 2018 v 14:01 | Reagovat

Souhlasím, je tam nádherně :) Sama jsem tam koncem června byla. Jak se má Saša, Lucia, Julka, Jura, Saška? :) A z koníků můj oblíbenec Sokol? :)

4 arabianhorsephoto arabianhorsephoto | Web | 2. srpna 2018 v 18:49 | Reagovat

Už jsem párkrát viděla letáček na výlety za koňmi na Ukrajinu, prý i pro absolutní začátečníky. Ale když to tak čtu, tak se tam asi nepoženu, byť mě to láká. Na koni jsem seděla 2x v životě a to ho ještě vedla jeho ošetřovatelka. Takže asi zůstanu u těch vyjížděk do přírody s vodičem.

I když na druhou stranu, to musel být úžasný zážitek a rozhodně mě nepřestane překvapovat co koně dokážou překonat.

Před pár dny jsme se vrátili z Českého Švýcarska. V jednom místě jsme šli po úzkých cestičkách, přelézali kameny a byli tam otisky koňských kopyt... Nevím, zda víc obdivuju toho koně, nebo jezdce, protože sedět na koni v takhle špatně schůdném terénu a vedle sebe sráz… asi něco takového, cos prožila ty.

5 Melkora Melkora | Web | 2. srpna 2018 v 20:13 | Reagovat

Ukrajina, obzvláště pak ta Zakarpatská je opravdu krásná země a rozhodně stojí za vidění. Proč ne zrovna z koňského sedla?

6 Lea Lea | Web | 2. srpna 2018 v 21:40 | Reagovat

[3]: Všichni jmenovaní vypadají velmi spokojeně a to i přesto, že na jejich koně občas sedne takové dřevo jako já :D. Tvůj komentář mě mile zaskočil :). Opravdu jsem nečekala, že hned zkraje se najde čtenář, který tam byl také <3...

7 Lea Lea | Web | 2. srpna 2018 v 21:47 | Reagovat

[4]: Jak píšeš. Pro začátečníka je to trochu náročnější, ale když si pak na konci dne uvědomíš, co jsi spolu s koněm dokázala přejít, je to velmi krásný pocit. Hlavně nezapomenutelný zážitek na celý život :).

8 Lea Lea | Web | 2. srpna 2018 v 21:54 | Reagovat

Děkuji všem za krásné ohlasy. Ukrajina je krásná země, rozhodně to není jen válečné území, čímž nás pravidelně krmí média. Opravdu stojí za to tuto zemi navštívit a zažít ji. Je jedno jestli z koňského sedla nebo pevné půdy pod nohama. Litovat nebudete...

9 Zdeněk Zdeněk | 3. srpna 2018 v 12:53 | Reagovat

Koněm nepolíbený a s hendikepem jsem se po přečtení několika vláken k téhle cestě přemluvil. V podstatě jsem jen doufal že se svezu ale k rozhodnutí mi stačila jen příroda a "tábor". Nakonec jsem se svezl 2x krátký okruh se soukromým vodičem a pak mi trvalo tři týdny si to nějak srovnat v hlavě, ty koníky obdivuji a nechápu stále. Podobný pobyt jsem očekával a péče o nás byla jak v Alcronu a tak sem se docela bavil několika lidmi kteří překvapením lapaly po dechu. Ostatně dělal jsem to i já když jsem viděl spotřebu vodky a přemýšlel jsem kterým kohoutkem doplňují lahve.
Určitě pojedu příští rok a docela přemlouvám kasičku jestli by to nedala ještě před podzimním pobytem v Řecku :-). Celé to mělo jedinou chybu, a to že jsem jel sám a teď mi moc lidi v okolí nechtějí věřit.
Posílám pozdrav celé farmě a to jako úplně všem. Lidem, koníkům i kozám. Těším se na nové setkání

10 Paik Paik | 3. srpna 2018 v 16:28 | Reagovat

Jednoduché to sice není, ale to nic v životě. Zvlášť, když je něco poprvé. Ale ještě jsem se nesetkal s negativní reakcí. Ani u začátečníků (a i dětí) ani u pokročilých. Jak paní píše: i pro zkušené koňáky je to jako poprvé ;-)
Rozhodně není čeho se bát 8-)

11 R. R. | Web | 6. srpna 2018 v 8:46 | Reagovat

to zní skvěle, úplně jsi mě nadchla - já na koni jezdím už přes deset let a tohle by nejspíš byla skvělá zkušenost a možnost jak se zas někam posunout.
jinak k onomu chození ke koni zezadu a nasedání zleva - všechno je to o tom, jak si zvíře vychová člověk. koně, na kterých jezdím já, jsou naučení, že se prostě nasedá, kde se zrovna hodí a kolem zadku se taky chodí normálně, důležitý je jen, aby věděli, že se kolem nich zrovna pohybujem :)

12 Martina Martina | 22. srpna 2018 v 21:16 | Reagovat

Taky jsem byla na Poloninách, už v květnu. Stále krásný pocit z nádherného zážitku. Na koni jsem nikdy neseděla a díky Sašovi, který mi vybral Simbu jsem si užila každý den. Bylo i trochu adrenalinu, když jsme v podvečer na hřebeni uviděli koně, které ten den hledali a my začátečnici je nakonec vedli domů.A to za tmy. Neskutečné dobrodružství. A naprosto zázračná plná důvěra koni, že se nic nestane, byť jsme lesem šli v bahně nad kotníky. Tam bylo tak krásně...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama