TOPlist

Hledá se pračka. Zn.: s ovládáním pro blbce

8. července 2018 v 18:50 | Lea |  Milý deníčku...
Jistě. Jásat v devětadvaceti letech nad svoji první pračkou vám může připadat směšné. Ovšem, jak jsem se již zmínila v jednom z předchozích článků, našetřit v single domácnosti na něco tak velkého jako je pračka nebo postel, stojí značné úsilí a hodně odříkání. Kromě toho nemusíte mít zrovna pozitivní zkušenosti se svým prvním praním, někdy na prahu dospělosti. Může se tak klidně stát, že od doby vašeho osamostatnění perete buď v ruce anebo hodíte prádlo k rodičům a pro vyprané si přijdete zase za týden (že koupíte mamce prací prášek či aviváž je samožřejmostí). Vlastní pračku oddalujete, protože máte jakési předsudky a máte vsugerováno, že prát v pračce je umění, které vy neovládáte.
Sepsala jsem pro vás svůj příběh, který pomůže alespoň trochu objasnit důvod, proč jsem se pro svoji první pračku odhodlala až nyní. Kdo nezažil, nepochopí...

Když jsem prala prvně...

Seznámení s pračkou u mě proběhlo už dávno. Bylo mi osmnáct a prostě jsem považovala za nutné umět ovládat prací přístroj. Ostatně, v tomto věku jsem byla poslední ve třídě (a to beru i kluky!), kdo to ještě neuměl. Mám trochu energičtější maminku, která mi prát zakázala. Údajně z důvodu mojí nízké zručnosti - a proto pracuji ve výrobě, kde je manuální zručnost požadována hned na prvním místě :D. Nastal den D, kdy jsem byla rozhodnuta do toho praštit! Dnes se prostě naučím prát, ať mě to stojí co chce! Přišla jsem ze školy domů v době, kdy mamka byla ještě v práci. Jak už to bývá, odvaha ze mě opadla ve chvíli, kdy jsem před sebou spatřila pračku. Živou a neživou věc. Většinu kroků jsem měla odkoukaných, ale stejně mě spoutával strach. Co když...


...vytopím spodní sousední byt, srazím prádlo nebo nedej bože, nastane zkrat. Běžel mi přesně vyměřený čas. Mamka přicházela po šesté hodině. V pět hodin jsem si řekla, že pokud opravdu CHCI, tak je nejvyšší čas začít. Naházela jsem do pračky prádlo a přímo do bubnu nasypala prášek a přidala aviváž. Nenašla jsem od toho pekelného stroje návod a nádoby na prací prostředky nebyly na našem starším typu pračky označeny (to přece ví každá hospodyně od narození, kam se co dává, že?). Přišlo mi tedy nejpraktičtější vsypat jednu odměrku prášku a jeden vršek aviváže přímo do bubnu mezi špinavé prádlo. Zavřela jsem všechna dvířka, která nějak souvisela s pračkou a nastavila teplotu (40°C, o tom se tehdy mlelo ve všech reklamách) a počet otáček (zlatý střed). Posledním krokem bylo nastavení jakýchsi nesmyslných symbolů, kterým jsem absolutně nerozuměla a Googlu v domácnosti ještě nebylo. Usoudila jsem tedy, že prádlo se u nás pere pořád dokola stejné a nechala kolečko na pokoji. Příprava k prvnímu pracímu cyklu v pračce mě stála neuvěřitelné množství sil a potu. Stačí zmáčknout poslední tlačítko, které později rozhdne o tom, na kolik bylo vše připraveno správně. Než jsem se plně odhodlala přimět pračku k provozu uplynula čtvrthodina, během ní jsem chodila od pračky na chodbu a zpátky. Věděla jsem, že do doby než se vrátí mamka z práce, pračka nedopere. Měla jsem strach, že kdyby se přece jen něco stalo, přijde zrvna v tom "nejlepším" Uklidnila jsem se nakonec přesvědčením, že vše dopadne dobře a nakonec budu i pochválena. S minimálně potřebnou dávkou sebevědomí jsem se nakonec odhodlala zahájít praní. Nezbývalo nic než čekat na výsledek. Vlastně je po všem. Třepala jsem se jako ratlík a koukala se do bubnu pračky přes vrchní sklo. Sotva zachrastil klíč v zámku, věděla jsem, že se stane, co se stát má...

Jakmile mamka uslyšela (a od podlahy pocítila), že jede pračka, začala řvát jako pardál. Všechny moje naděje na pochvalu byly v tu ránu pryč. Nechápala jsem proč na mě řve. Všechny holky v mém věku už prát umí, protože je obsluhu pračky někdo učil. U mě se to dlouze odmítalo a tak jsem musela nějak začít sama. Je mi jasné, že na první pokus nejspíš něco zmastím, ale jak na to mám jinak přijít než takhle?
Pračka doprala. Z posledních zbytků vlastní hrdosti beru kulatý lavor a chystám se vytahovat mokré kusy prádla. Těším se na jediné, v což také doufám. Pověsím své první prádlo vyprané v pračce ven na okenní sušák. Všechno bude v pořádku, budu pochválena a posléze zasvěcena do dalších pracích postupů.

,,Dej sem ten kýbl, já to udělám radši sama!" říká nevrle mamka a ve stejném okamžiku mi byl lavor vyrván z rukou.
,,A vystřel odtud!" což jsem nemohla. Byla jsem velice zvědavá, jestli se mi podařilo to, s čím jsem tu několik hodin zápasila. Jestli to celé mělo nějaký smysl.
Než jsem se stihla otřepat, ozval se další řev. Nejspíš mi omylem spadla do směsice prádla jedna nehlídaná ponožka či něco jinak barevného než zbytek a všechno chytlo nádech jejího odstínu. Dostala jsem mokrým tričkem přes záda a tak tak unikla do svého pokoje, kde jsem div nezalezla pod postel, abych se vyhnula mokrému rukávu letícímu proti mně. Přitom jsem nechápala tu nespravedlnost. Nemůžu být přece trestána za špatný postup, který mi nikdo předtím nevysvětlil.
Od té doby jsem se bála na pračku sáhnout, byť jen prachovkou...

Tož tak...

Lea

P.S. Když jsem prala ve své nové pračce poprvé, stála nade mnou mamka a dostala jsem opět vynadané pro neschopnost (ačkoliv ne tak, jako tehdy). Dnes mi další hromada smradlavého prádla dodala odpovídající množství energie, abych vyprala úplně sama a bez blbých připomínek. Pochopitelně to dopadlo dobře, vše si zachovalo vlastní barvu i velikost. Byla jsem tak šťastná, že jsem si ihned odjela dokoupit prádelní koš (šedý, jak jinak) a voňavou aviváž, abych se na další praní těšila a nepovažovala to později za trauma. Aviváž jsem vybírala přes hodinu - nabízené vůně bych si nalila spíše do záchodu než do prádla :D...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama