TOPlist

Festivalový deníček 2018

27. května 2018 v 14:58 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Opět po roce nastala ta velká událost, na kterou se vždycky těším. Moje srdcová záležitost od dětství. Akce, díky které jsem hrdá na své rodné město. Zlin Film Festival. I letos přinesu formou článku několik zážitků, postřehů a samozřejmě tipů na filmy, které se mi líbily. Tento článek bude malým festivalovým deníčkem. Jeden článek, shrnující celý festival po jednotlivých dnech, který bude čas od času aktualizován. Netuším, jak přesně bude dlouhý, nicméně jsem si předsevzala, že nebudu nic dlouze natahovat, jak to mívám ve zvyku ;). Snad mi k tomu dopomůže fakt, že pro nedostatek dovolené musím přes festival chodit do práce (což není zvykem) a mezi jednotlivými filmy mám pauzu nanejvýš hodinu, během které se snažím psát...

Vítejte ve víru zlínského festivalového šílenství!

Čtvrtek 24.5.

Den, který pracovně nazývám "nultým dnem" festivalu. Festivalové zavazadlo se postupně zaplňuje nezbytnostmi. Naposledy kontroluji, jestli počet vstupenek odpovídá počtu filmů na mých seznamech a na žádný jsem nezapomněla. Nabíjím fotoaparát. Uklízím celý byt, na což nebude po dobu festivalu vůbec čas. Celé město je v obležení zajímavých akcí a příležitostí, které je škoda promarnit úklidem. Proto uklízím těsně před začátkem festivalu a po dobu jeho konání mám klid. Nádobí umývám ihned po použití a jednou denně smetu podlahu. Jinak je uklizeno.
Kartičku, která mně opravňuje k bezplatnému zhlédnutí několika filmů denně věším na kliku dveří. Jedině tak mám jistotu, že ji nenechám doma. O obědy se mi letos postará jídelna u nás v práci, což je velká výhoda. Vše připraveno, zábava může začít.

Pátek 25.5.

Vstávala jsem ve čtyři, abych si ještě spravila šaty, což jsem včera už nestihla. Byla v nich jen malá dírka, kterou jsem snadno zašila. Pracovní den se mi táhl neuvěřitelně pomalu. Z práce běžím rychle domů. Musím se převléct na slavnostní zahajovací večírek, kterého se letos mohu díky akreditaci zúčastnit. Ve spravených šatech mířím do kina na svůj první letošní film. Před zahajovacím ceremoniálem stíhám pouze jeden film. Posléze mně u kina vyzvedává přítel a míříme do kongresového centra. Ještě předtím jsem si musela koupit náplasti, neboť mé nohy zcela odvykly lodičkám na podpatku. Ten večer jsem je na sobě měla koneckonců naposledy - půjdou z domu!
Během zahajovací akce se promítal film Nina. Byla to předpremiéra před uvedením do kin. Byla jsem velmi ráda, že jsem u toho mohla být. Po filmu následoval ohňostroj, raut a koncert Fleretu - druhá nejlepší věc hned po filmu. Jinak se přiznám, že bych raději seděla v tom kině. Tyto oficiální akce nejsou nic pro mně. Večer to byl každopádně krásný a dlouho na něj nezapomenu. Moc jsem si to užila.

FILMY

Sobota 26.5.

Akreditační kartička se hrdě pohupuje na mém krku. Velmi si ji užívám a vážím si toho, že ji můžu letos nosit. V minulosti vypadaly podobně i Filmpasy, které sloužily jako pernamentka. Předminulý ročník (či dokonce ještě dříve) byly nahrazeny čárovým kódem vytištěným na papíru formátu A4. Úplně tak ztratily svoji důstojnou podobu. Letos se mi poštěstilo a jako slepý k houslím jsem přišla k akreditaci coby doprovod hosta festivalu. Kartičku nosím celý den a věřím, že bych s ní i spala, kdyby nehrozilo uškrcení :D. Je zajímavé, jak je člověku najednou vzácná i kartička na krku. Filmpas na krku všichni brali jako samozřejmost. Ovšem do doby, než jsme o ně přišli...

Dnes jsem si na náměstí vyzkoušela, jaké to je sedět v autě a přetočit se i s ním na střechu. Ke kraji náměstí oproti nákupnímu centru přistavili trenažer, který připomínal auto na grilu. Sedli jste si do auta, připoutali a autíčko se s vámi nadvakrát přetočilo přes střechu. Při druhém otočení zůstalo několik vteřin stát na střeše. Nebyla bych to já, kdybych si to nechtěla zkusit! Vlezla jsem do auta v dobré víře, že vše co jsem před chvílí snědla, ve mně i zůstane :D. Zůstalo. Ale řeknu vám, že jsem si dodnes neuvědomovala, kolik unese pás a jak pevně vás dokáže v sedáku udržet i v případě takto hrozivé nehody. Vše co nebylo v autě přikurtované napevno lítalo. Připadala jsem si jako v pračce a stejně i tak vypadala při vystupování z auta ven. Klučina, který mi pomáhal vylézt ven mi jen připomněl, že pro úplnost pokusu si mám všechny pohyby auta představit v desetinásobné rychlosti. Drazí čtenáři, poutejte se! Stojí to za to...

Kdo byl okolo devatenácté hodiny ve vstupenkovém kiosku naproti Mekáče a dostal zadarmo lístek na Majkla Spirita, má ho nejspíš ode mně :). Lístek jsem původně vyzvedla pro přítele, ale nakonec volal, že nikam nejde. Přemýšlela jsem co s ním. Jelikož nic nestál, mohla jsem ho klidně vyhodit, ale přišlo mi ho škoda. Nenapadlo mně nic lepšího, než ho donést na místo, kde jsem ho vyzvedávala. Slečna sice říkala, že pokud si pro něj nikdo nepřijde, vyhodí ho. Pevně ale doufám, že se tak nestalo, vstupenka udělala někomu velkou radost a koncert si někdo moc užil ;)...

FILMY:

Neděle 27.5.

Ještě včera přepadla moji hlavu myšlenka, jak bych si zkrátila čas přesunu mezi jednotlivými místy festivalového veselí, kdybych použila koloběžku. Napadlo mně to včera, když jsem procházela městem ve třicetiminutové pauze mezi filmy. Dnes ráno mně ale začalo zlobit koleno. Pochopila jsem rychle, že mi tělo říká, ať ji nechám doma, protože nejspíš přijde vydatnější déšť. Koloběžka zůstala tedy na stojánku doma a já vyrazila do kina pěšky. Bylo skutečně dusno a těsně před kinem se z oblohy mračil škaredý temně šedý mrak. Výhoda barometru ve vlastním těle :D. Když film po hodině skončil, dalo se již uvažovat jen o akcích pod střechou...

FILMY:

Pondělí 28.5.

Jako majitelka akreditační kartičky dodržuji jednu zásadu. Když si rezervujete místo v kinosále a nemáte ji, nepustí vás to obvykle sednout do jedné z řad sedadel. Právě tato řada je zadána pro hosty festivalu, čili ty, co kartičku mají. Od začátku festivalu, vědoma této skutečnosti si sedám zásadně na místa pro tyto "vyvolené" určená. Coby dlouholetá fanynka našeho festivalu a neúnavná filmová vymetačka vím, jak je nepříjemné, když si akreditovaná osoba sedne jinam. Celá "jeho" řada volná, ale dotyčný/dotyčná sedí úplně někde jinde. Stává se tak, že běžný návštěvník a zájemce o daný film v jedné osobě nedostane do sálu. A to právě díky němu. Hlavní předsevzetí letošního festivalu pro mně zní zní: Nikomu neblokovat místo.
Dnes jsem byla za svoji fair play vůči ostatním odměněna - nenarazila jsem ani jedenkrát na špatný film ;). Poslední dva z nich bohužel ukazují, k čemu všemu může vést šikana...

FILMY:

Úterý 29.5.

Dnes se na zlínském náměstí konal koncert pro Kapku naděje. Zahrát a zazpívat přijeli slovenští No Name. Bylo úplně přecpané náměstí. Měla jsem chvíli čas, než měl začít film a chtěla se tam podívat. Jen jsem ale koutkem oka zahlédla ten šílený dav, který pomalu ucpával i obchodní centrum, moc se mi nechtělo. Být uvězněná mezi zdmi obchodního centra se mi ale dvakrát nezamlouvalo. Akutně zde docházel vzduch. Vyšla jsem druhou stranou od zastávky, kde byla situace klidnější. Opřela jsem se o zeď, vytáhla svačinu a poslouchala zpěv Igora Timka. Už ani nevím, kterou písničku zrovna hráli. Byla jsem ráda, že můžu nabrat do plic čerstvý vzduch do zásoby, než mně opět pohltí horké prostory multikina. Tolik lidí pohromadě jsem na náměstí snad ještě neviděla...

FILMY:

Středa 30.5.

Kartička hosta festivalu má jeden velký nešvar. Když si kráčím ulicemi Zlína, občas mně někdo zastaví a ptá se mně na organizační věci ohledně harmnogramu někoho slavného, jaktože se nepromítá to a to a spoustu dalších věcí, o kterých nemám páru. Strašně ráda bych těm lidem pomohla, ale nemůžu odpovídat na něco, na co neznám odpověď. Diplomaticky je tedy vždy odesílám do kongresového centra nebo do informačního kiosku s tím, že tady budou vědět více než já.

Stala se mi docela vtipná věc. Usmívám se při té vzpomínce ještě teď. Městem projíždějí nové typy Škodovek se slavnými festivalovými hosty. Docela se mi ty auta líbí, aniž bych vlastně věděla proč. Měla jsem dnes mezi projekcemi čas, tak jsem se šla podívat na kongresové centrum. Během festivalu je to takové specifické místo. Můžete tam potkat někoho slavného na selfie či podpis nebo zjistit bližší informace o programu. Vždy všeobecně nejlepší chodit si pro info přímo tam.
Před kongresákem bylo zaparkovaných asi šest těch nových Škodovek. V jakožto bývalé zaměstnankyni v automobilového průmyslu, dřímá ve mně někde hluboko stará nemoc z povolání. Musela jsem ty auta vidět ze vzdálenosti dvaceti centimetrů a důkladně se zaměřit na škrábance a jiné nevýznamné vady na kráse :D. Prostě zavzpomínat na práci kterou jsem dělala ještě před rokem. Jak jsem tak stála před aute a prohlížela si přední světlo na straně řidiče, objevil se za mnou muž v kravatě a hrozně se smál. Hned jsem pochopila proč se směje a vysvětlila mu situaci. Smáli jsme se pak oba :D. Naštěstí šel do jiného vozu. Nevím, co bych dělala, kdyby mnou studované auto bylo právě jeho...

Akreditační řada sedadel v kinosále s sebou nese jedno velké riziko. Jdete na islandský film. Vůbec nevíte, co od toho čekat. Jediné, co o něm víte je jeho přibližný obsah a jakési tušení, že by vás to mohlo bavit. Jenže co když nebude? Pak budete během snímku složitě pátrat, která filmová scéna je natolik nevýrazná, že se můžete s klidem zvednout a odejít pryč, aniž byste někoho nevhodně rušili. Všecky tyto myšlenky vám osobně přetrhne režisér filmu, který si sedne na sedadlo vedle vás. Momentálně jste uvěznění a víte, že na této projekci musíte setrvat za jakýchkliv podmínek až do konce. Odcházet z filmu, když vedle vás sedí jeho režisér je krajně nezdvořilé. Film Falkoni byl naštěstí natolik dobrý, že jsem o žádném útěku nemusela uvažovat ;).

FILMY:

Čtvrtek 31.5.

Nebylo potřeba spěchat z práce do kina. Dnes mám naplánovaný pouze jeden jediný film a ten začíná až v osm. Do té doby mám volno. Získaný čas jsem využila k domácím pracem a stihla trochu zaktualizovat Festivalový deníček. Nenapsala jsem mnoho, ale pořád to považuji za lepší jak nic :).
Ještě před kinem jsme si s přítelem zajistili přes slevový portál burgery a měli opravdu luxusní večeři. Ani jsem to celé nesnědla, což se mi málokdy stane. Dnešek byl opravdu relax a opět jsem se začala těšit na to, až to šílenství skončí a všechno se vrátí do zajetých kolejí. Cítím, že jsem unavená. Vstávám ve čtyři a večer se ke spánku ukládám okolo jedenácté. V práci se to nechutně táhne. Co ovšem stojí za zmínku je skutečnost, že i přes vytrvalou únavu dokážu být v práci ve střehu a nedělat chyby. Jediným mým dopingem je jedna káva denně. Za celý festival jsem nevypila ani jeden energeťák. Přestávám chápat, kde tu energii pořád beru...

FILM:

Pátek 1.6.

Festival končí sice až zítra, ale spousta lidí vnímá jeho posledním dnem právě dnešek. Dnes jde o všechno. Večer se budou rozdávat Zlaté střevíčky (zlínská obdoba Českého lva) a celý festival se tím vlastně uzavře. Dnes naposledy prosedím celé odpoledne v kině. Vždycky se snažím udělat si tento poslední den slavnostnější. K úplně poslednímu filmu si koupím chipsy a ještě před ním si zajdu na večeři do čínské restaurace vedle kina. Šla bych klidně jinam, ale vzhledem k tomu, že za příjemnou cenu vaří celkem dobře nemám důvod měnit. Ostatně všecky poslední festivalové večeře probíhaly právě tam. Je to moje tradice a tradice se musí dodržovat :). Co na tom, že jsem byla včera na burgeru. Je to jeden týden v roce, který si stojí za to pořádně užít ;).

Odpoledne jsem nutně potřebovala doplnit kofein. Hlava mi padala už v trolejbuse cestou z práce. V tomto stavu nelze absolvovat tři filmy za sebou. Rozhodla jsem se proto využít festivalové kavárny uprostřed náměstí. Počítala jsem s tím, že cena kávy bude asi mastná. Do této chvíle jsem ovšem netušila do jaké míry přesně. A tak jsem učinila špionážní návštěvu. Objednala jsem si latté. Schválně jsem se předem neptala, kolik stojí. Vím, že bych se pak na místě vytočila a odešla. Řekla jsem si, že trocha finančního adrenalinu jedenkrát za rok neuškodí :D. Počítala jsem s takovou tou klasicky vysokou sklenicí plnou našlehané pěny. Sklenice našlehané pěny se sice konala, ale objem sklenice mi přišel oproti normálu poloviční. Celá sranda stála 55,- Kč!
Nechutnala zle, ale pořád jsem hledala důvod, který byl ceněn skoro šedesáti korunami. Nedostala jsem k tomu ani vodu a že se ke kafi dávají dva cukry místo jednoho, o tom bych zcela pomlčela. Přede mnou ležel na stolečku leták inzerující příměstský tábor s obědy v jedné z nejdražších zlínských restaurací. V porovnání s cenami podobných táborů na netu se mi cena zdála příliš vysoká. Začala jsem vážně přemýšlet o tom, zda se na našem tradičním festivale ještě počítá s původně dělnickým obyvatelstvem. Začíná z toho být drahá záležitost pro kapsy vyšších vrstev...

FILMY:

Sobota 2.6.

VÝTĚZNÉ FILMY: Supa modo (hraný film pro děti), Ječná pole za horami (hraný film pro mládež), Nejlepší ze všech světů (soutěž Evropských debutů)

Dostala jsem se do plně vyprodaného kinosálu na vítězný film pro mládež. Ze tří vítězných filmů jsem tento jediný nestihla a tak jsem se do kina těšila. Je to koneckonců naposledy, rozloučení s festivalem. Večer půjdu sice ještě do letního kina, ale už se nebude jednat o kino jako takové.
Posadila jsem se na sededlo a očekávala film Ječná pole za horami. Očekávali tak všichni, jenže někde nastala chyba a místo vítězného filmu se na plátně objevil jiný. Po chvilce přišel nějaký zřízenec a omlouval se, že pan promítač popletl filmy a prosil o strpení, než se dají věci do pořádku. Následovala asi pětiminutová pauza, po které ovšem dále pokračoval film Na mou duši. Bez vysvětlení, bez kmentáře. Říkám si, kdyby se to stalo v průběhu festivalu o nic by nešlo, ale když už šlo o vítěze v kategorii, byl to docela trapas. Lidé odcházeli během projekce a vůbec se jim nedivím. Film vůbec nebyl špatný, ale zaplatit za něco, co nakonec nedostanete, jednoduše naštve.

Večer jsme s přítelem absolvovali koncert skupiny Turbo a moc jsme si ho užili. Místy sice poprchalo, ale to už je riziko venkovních volnočasových aktivit. Ostatně, kdo z nás nikdy nezmokl na fesťáku. Mizernému počasí navzdory, zůstalo celkem hodně lidí i na letní kino. Dnes byla na programu Tátova volha, kterou jsem potřebovala vidět i kdyby trakaře padaly. Schovaná pod venkovní stříškou promítací kabiny jsem přečkala krátkou dešťovou přeháňku, poté nepršelo až do konce filmu. Udělala jsem dobře, že jsem se rozhodla zůstat. Tátova volha se mi celkem líbila.

FILMY:

A festival máme za sebou. Letos jsem stihla 24 filmů, z nihž se mi nejvíce líbil film ZOO. Letošní festival se moc povedl. Promítaly se opravdu dobré filmy a doprovodného programu bylo tolik, že jsem ani všechno nestihla. Jediné co mně mrzí a mrzí mně to každoročně, že pořád přibývá placených aktivit. Chtěla jsem si vyzkoušet virtuální realitu, ale když mi kolegyně, která tam byla se synem řekla, že se za to platí, úplně jsem to vypustila. Naštěstí patřím do převážně filmové skupiny, která na doprovodných akcích čeká na další filmové představení. Ceny projekcí se od loňska naštěstí nezměnily...

Lea

* Hodnocení vyjadřuji počtem bodů z pěti, při kterém plný počet znamená nejlepší
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama