TOPlist

Já, dobrovolnice

13. dubna 2018 v 10:30 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Opět se mi naskytla příležitost být užitečná ve prospěch lidí, kteří to potřebují. Tentokrát nebylo potřeba prolít ani kapku krve, ale postávat u stolů s hromadami harampádí a usmívat se. Hromada harampádí, tak to je něco pro mně. Zase najdu nějaké užitečné poklady, které mi budou také vzpomínkou na krásně a účelně prožitý den. V sobotu jsem se jako dobrovolnice zúčastnila Dobročinného bazaru v Uherském Hradišti...

Ráno jsem se vzbudila ještě dříve než ten protivný kohout, jehož mám zvoleného jako vyzvánění pro budík. Vypila jsem v klidu kávičku, v naprostém klidu jsem stihla čtyřikrát změnit svou dnešní image, upravit se, nakrmit zvěřinec, zamknout, sejít schody a dojít na zastávku trolejbusu, který mně včas dopraví na autobusové nádraží. Jediné, co jsem doopravdy nestihla, ale chtěla jsem, že jsem si nenalakovala nehty. Protože jsem žena činu, vzala jsem si lahvičku s lakem do autobusu. Cesta bude dostatečně dlouhá na to, aby mi to stihlo i zaschnout. Koneckonců, tomuto odstínu bohatě stačí jedna jediná vrstva. Autobus jel prázdný, tak nehrozilo, že by někdo s nepochopením civěl. Sedla jsem si až dozadu a nachystala si knížku, dokud jsem ještě obslužná. Autobus vyjel ze zpožděním, takže nehty jsem dokončila ještě než jsme vyjeli. Cestou zaschly. Přesně podle plánu! Začátek dne nad očekávání dobrý a klidný. Až na tu zimu. Svítilo sluníčko, ale bylo ještě hodně zubaté...

Vystoupila jsem v Hradišti, kde byla ještě větší zima než ve Zlíně. Hodně mně to zaskočilo. Hlásili pěkné počasí a já se na to i oblékla. Moje blbost, že jsem zvolila i lehčí bundu. Drkotala jsem zubama až k jezuitským kolejím, kde bylo místo konání celé akce. Bylo nutné čekat chvilku venku, než dorazí organizátorky. I když se jednalo o pouhých pár minut, v té zimě se to zdálo jako věčnost. Sluníčko se na mně hezky smálo (no, spíš se mi vysmívalo) z modré oblohy, avšak teploměr zamrznul na nule.

Konečně ve dveřích domu zachrastil zámek. Teplo! Honem do tepla! Ohřála jsem se jen na moment. Jezuitské koleje se pyšní vysokými stropy, takže teplota uvnitř byla skoro podobná jako ta venku. Naštěstí jsem sem přijela za prací. Brzy mi jistě bude i horko. Bylo. Akce začínala za půl hodiny po našem příchodu. Ihned se začalo s vybalováním. Protože se jednalo o dvoudenní záležitost a prodávalo se i včera, nebylo vychystávání časově příliš náročné. Jen se vyneslo pár stolů na chodbu a bylo téměř hotovo. Pak jsme s holkama začaly přeskládávat oblečení, boty a hračky na jednotlivých stolech. Hračkám jsem se pečlivě vyhnula neboť se znám a vím, že jakýkoliv úklid či podobná činnost se u mně skládá z třiceti procent práce a ze sedmdesáti procent hraní si s věcmi, které najdu :D. Hračky jsou pro mně rizikové, tak jsem se ujala svetrů a botů. Prodávalo se všechno. Od oblečení, přes knihy, domácí potřeby až po použitou elektroniku. Před otevřením jsem dostala kupon na kávu a zapečenou bagetu v kavárně, která se nacházela přímo v budově. Dále mi bylo nabídnuto drobné občerstvení a nějaké pití se slámkou. Věděla jsem, že občerstvení bude k dispozici, ale nechtěla jsem vypadat jako vyžírka a všechno si poslušně přivezla s sebou. Sezobla jsem zdvořilostně několik kousků na košt a šla se zahřívat prací. Byla fakticky zima i uvnitř.






První úkol spočíval ve vyskládání porcelánu na stolek před kavárnou. Mně svěřili porcelán a sklo. MNĚ! To už něco znamená. To už je totiž něco jako absolutní důvěra v moje schopnosti nic nerozbít. Vyskládat na stůl skoro starožitné talířky, džbánky a hrníčky tak, aby to bylo nějak tématicky rozdělené a zároveň to dobře vypadalo se zdálo jako snadný rozjezd prodejního dne. No, sranda to rozhodně nebyla. Trvalo mi asi hodinu, než stolek vypadal tak, jak jsem zamýšlela.

Okolo mi pobíhaly pracovnice chráněné dílny pro které měl být výtěžek z této akce určen. Většina z nich disponovala digitálními fotoaparáty, které, jak se mi svěřily dostaly od sponzorů k Vánocům. Bylo pěkné sledovat je při focení. Hotoví paparazzi! Fotily úplně všechno a bylo vidět, že je to opravdu baví. Trochu těm lidem závidím jedno. Přestože už jsou dávno dospělí, pořád mají ze všeho tu nefalšovanou dětskou radost. Tu, kterou spousta z nás dávno zapomněla. Přitom se spoustou z nich se dá dospěle popovídat, což vlastně vím už dávno. Nejinak tomu bylo i dnes. Jedna z nich mně okamžitě pojala za kamarádku. Padla jsem jí tak nějak do oka. Nevadilo mi to. Povídání s někým, kdo nemůže za to, jaký se narodil mně kolikrát naplňuje více jako rozmluva s někým, kdo je zahleděný jen do sebe a své nekonečné dokonalosti. Probraly jsme všechno. Rodinu, zvířata, oblíbené filmy, herce, zpěváky. Byla jsem trpělivá. Na oplátku jsem se dověděla něco o tom, jak vypadá jejich pracovní den, v kolik vstávají a co všechno umí vyrobit vlastníma rukama. Když přišla řada na fotky ve fotoaparátu, kolegyně od pultu v kavárně naznačovala, ať to nedělám :D. Řekla jsem si, že ta chvilka navíc už mně může pouze posílit. Když jsem to vydržela až doteď...

...to jsem ještě netušila, že varování kolegyně bylo na místě. Slečna (byla stejně stará jako já) měla ve svém zachycovači obrazu všechno na co si jen vzpomenete :D. Poličku nad postelí, věci z poličky nad postelí každou sólo, dveře, schody, záchod, hajzlpapír... a co mně vůbec dorazilo Esmeraldu. Snad každou scénu z několika dílů pravděpodobně po sobě jdoucích, neboť herci se z místa očividně nehnuli ani na krok, pouze na sobě měli jiné hadry :D. Kromě Esmeraldy měla ještě Tarzana, Popelku a ještě jakési čerty. Chvála bohu, že ty foťáky měly teprve od těchto Vánoc a ne třeba od loňských :D.
Fotodokumentace dosahovala téměř kriminalistických hodnot. Kdyby si někdo něco "vypůjčil", existuje jasný důkaz o tom, že to tam prostě bylo! Během prohlížení fotek s rukodělnými výtvory jsem si znovu uvědomila, jak jsou lidé s mentálním postižením manuálně zruční. Mnohdy neuvěřitelně. Vyšívání, háčkování, korálkování, drátkování, svíčky, mýdla... Jsou řekla bych "multischopní". Vždyť i ty fotografie! Focený předmět vycentrovaný uprostřed, jakoby ho tam někdo přilepil. A to s frekvencí patnácti až dvaceti snímků za minutu. Neuvěřitelné...

Zbytek dne jsem přeskládávala oblečení. Pěkně podle barev, jak to mají v sekáčích. Takhle mi to přijde i nejpraktičtější. Když totiž sháníte červený svetr, přijdete k věšáku se svetry a hledáte červenou. Práce mně velmi bavila, přestože mi šlo jenom o to se zahřát. Jelikož mnoho lidí nepřišlo, neměla jsem za chvilku co dělat. Sem tam přišla nějaká starší paní, která si potřebovala spíš popovídat jak nakoupit. Druhou kupní silou byli rodiče s dětmi. Velmi jsem se tomu divila. Ceny byly směšně nízké a to nemluvím o tom, že se o nich dalo dokonce smlouvat (tak to bylo psáno dokonce i na plakátě)! Když je podobná akce ve Zlíně, nedá se v prodejním prostoru hnout na krok. Reklama byla přitom prý silná. Alespoň podle toho, co říkaly kolegyně.




Nakonec jsem začala pátrat po pokladech, které si odnesu domů. Hromada u mých věcí rychle narůstala do zcela obvyklých obludných rozměrů :D. Nakonec jsem si během přerovnávání zboží vyhrabala koženou kabelku na rameno (která, jak jsem zjistila později jde přeorientovat na batůžek), tričko, dortovou formu, hrníček (k jehož koupi jsem získala ještě teplý punč), počítačovou myš ve tvaru golfového míčku.
Celé to stálo pod dvě stovky. Ano, smlouvala jsem. Bylo mi až hloupé smlouvat z tak nízkých původních cen. Když to ale bylo dovoleno oficiálně, přece nepokazím hru a využiji situace. Zcela spokojena se svými úlovky jsem začala před půl jednou vypomáhat při balení. Nejhorší bylo balení porcelánu a skla. Oblečení se nacpalo do pytlů, knihy do krabic. Připomínalo to stěhování a já si vzpomněla, jak mi každý stěhovaný říkával, že by raději vyhořel. Při dnešním balném množství, charakterem skutečně připomínajícím jednu velkou domácnost, mu dávám plně za pravdu :D.
V půl druhé mi bylo poděkováno za účast a výpomoc a byla jsem oficiálně propuštěna domů. Vzala jsem tedy dvě narvané kabelky a vyrazila. Den jsem si moc užila a přislíbila jsem, že pokud se dostanu, tak příště ráda pomůžu zase.

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama