TOPlist

Daně ze spokojenosti

12. dubna 2018 v 11:43 | Lea |  Milý deníčku...
Moje zkušební doba už se pomalu chýlí ke konci. Stále se cítím být spokojena se svým posledním rozhodnutím změnit práci. To, co dělám mně baví a to i přesto, že výplata zatím za mnoho nestojí. Netrpělivě čekám na květnovou výplatu, která je zatím hrozně daleko, ale měla by rozhodnout o všem, co bude dál. Pořád jsem na vážkách. Ještě je čas na změnu. Mám před sebou více jak půlku měsíce, kdy se ještě můžu rozhodovat. Na druhou stranu ale hodně věřím tomu, že lepší práci než tuhle už nikdy najít nemusím. Navíc na první "normální" výplatu jsem opravdu zvědavá jak stará Blažková. Stále u mně převládá takový ten zvláštní pocit, že je něco za něco a za všechno se v životě platí. Když chci práci, ze které budu schopná přijít domů ještě po dvou, výplata podle toho také vypadá a naopak. Když chci mít boží výplatu, domů dolezu sotva po čtyřech, totálně schvácená a navíc nevrlá, protože musím ještě vařit a uklízet. Osobní život tak jde o něco více do kytek...

Osud mé nerozhodné volání nejspíš vyslyšel, což je pro něj obvykle příkaz více mi to okořenit. Tak se přihodilo, že nám v práci začátkem dubna sebrali stravenky, které přece jen činily almužnu jakousi odměnou za měsíc dřiny. Ty stravenky dělaly hodně, ač to vedení firmy nechápe či nechce pochopit. Stravenky nám nahradili čímsi jiným a přidali doslovně pár korun na hodinu. Tím čímsi jiným myslím kartu, se kterou se dá nakupovat téměř všechno od masáží, vstupy do bazénů, přes léky až po brýle či zdravotní obuv. Je to sice všechno hezké, ale nám tam pořád chybí jedna položka. Jídlo. To jediné za nový benefit nekoupíme. Navíc se oproti stravenkám poměrně snížila měsíční hodnota, kterou můžeme disponovat. Ženské jsou poměrně naštvané a v práci je teď vcelku dusno. Nedivím se. Za to, co teď najednou vypadlo nakoupily a nakrmily ratolesti a manžílky. To, co prožívají teď si umím alespň trochu představit. Svým způsobem i obdivuji, že to dokážou zvládnout. Musí to zvládnout.
V duchu si děkuji, že mně ještě nenapadlo (a rozhodně to zatím není v plánu) založit rodinu. Kdybych měla živit dejme tomu dvě děti z toho co teď mám bez stravenek, nejspíš brzy vychcípáme hlady...

Právě proto jsem zvědavá na první normální výplatu. Chci tento poněkud šílený plán vedení firmy vidět v praxi.

Několik lidí nepřišlo po tom osudném dni do práce. Někteří si stihli včas vyřídit papíry na bolístky všeho druhu a někteří si vzali prostě "áčko". Ty druhé já osobně nechápu! I kdyby trakaře padaly, tohle bych si snad nikdy nedovolila! Vím (a učňák mně k tomu řádně vychoval), že něco takového se dřív nebo později vymstí. Až přijde na rozdělování prémií či jiné radosti, budou se někteří divit a ptát se, proč na ně nedosáhli.
Z těch co přišli bylo jasně cítit napětí. Nikdo s nikým nemluvil a když už ano, tak za účelem hádky. Protože ubylo operátorů, jsou velké problémy s plněním plánů. Děláme co můžeme a stejně se musí dělat i přesčasy, protože se prostě nestíhá. I já jsem naštvaná. Ne, že ne. Kdybych dopředu věděla co se stane, nikdy bych tu smlouvu nepodepsala. Stravenky mi také chybí, ale co s tím můžu dělat. Firma se nějak rozhodla a nějak to prostě bude. Mohli bychom se spojit a bojovat jako většina, ale do toho se za prvé přirozeně nikomu nechce a za druhé by to bylo nejspíš zbytečné. Škoda, protože já osobně bych se k protestu přidala. Kvůli sobě i kvůli ostatním...

Protože současné postoje a ideály některých mých spolupracovníků nikam nepovedou - možná tak dlouhodobě k velkému průšvihu, rozhodla jsem se jít trochu proti proudu. Lidově by se dalo říct, lézt do řiti. Ač to nikdy nebyl můj styl, teď nastala ideální příležitost si to alespoň vyzkoušet. Netlačím přitom na pilu. Chodím do práce tak jak mám, včas a jakoby se nic nestalo. Bez zbytečných řečí a blbých průpovídek vykonávám svěřenou práci a když je potřeba, zůstanu na přesčas (ano, také jedna z výhod bezdětnosti). Protože některé pracovnice nově odmítají dělat to, co dělaly ještě před měsícem rády, dává mi to možnost učit se novým výrobním postupům a tím se postupně posouvat dál. Zdá se mi, že mně to hodně naplňuje. Cítím se zodpovědně. Počáteční míra nasranosti mně přešla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem pro firmu momentálně velmi užitečná. Všimla si toho i zástupkyně naší mistrové. Velmi si mně chválí a slíbila, že se za mně na poradě přimluví. Sama neví, zda mi to bude nějak k užitku, ale říkala, že když už nic jiného, že si to minimálně zasloužím. V ten moment mně to velmi zahřálo u srdce. Snaha oceněna. Krok první, splněn...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama