TOPlist

Že by konečně práce snů?

3. února 2018 v 10:25 | Lea |  Milý deníčku...
Vyklidit skříňku, vrátit klíčky, zavřít za sebou dveře a nadobro odejít. Tak je to tu zase! A můžu s klidem říct, že konečně! Po třech měsících galejí mám znovu dostatek odvahy změnit to. Možná se vám to bude zdát příliš brzy, ale já rozhodně odmítám čekat na to, až bude příliš pozdě. Výběr pozic na pracovním trhu je spousta a někde v té velké kupě je i ta moje vysněná. Jen ji musím objevit. Tvrdnout na jednom místě, když jsou pracovní podmínky daleko od vašeho ideálu prostě nejde. A pokud na tyto podmínky doplácí i vaše zdraví, není vůbec o čem přemýšlet. Koncem zkušební doby prostě zamáváte na rozloučenou a se vztyčenou hlovou prostě odejdete tam, kde si vás budou více vážit. Nebo to alespoň tak podle inzerátu vypadá...

Vlastně je to všechno velký risk. Nastoupit někam, kde je výše platu stejná jako byla ta, kvůli které jste práci měnili naposledy. Pořád je to ale cesta kupředu. Najednou si uvědomíte svoji cenu. Má pro mně smysl pracovat za plat přesahující běžný standard o pár tisíc, které stejně nechám v lékárně za drahé mazání? Vždyť za ten předchozí plat jsem si žila vcelku dobře a když jsem byla hodně skromná, dokázala jsem i něco mále ušetřit. Pokud se mi za tuhle mzdu nabídnou i nějaké vedlejší bonusové benefity jakými jsou kupříkladu týden dovolené navrch a práce jen na jednu směnu, nevidím důvod proč to alespoň nezkusit.
Inu, rozhodla jsem se pro změnu. K mému štěstí se práce s výše uvedenými výhodami našla a tak jsem neváhala s odesláním životopisu. Jako už tolikrát jsem ho upravila tak, aby v něm bylo vše důležité pro konkrétního zaměstnavatele a zároveň bylo vše pravdivé. A hle, uspěla jsem! Pozvali si mně na pohovor a po několikatýdenních nervech mi přišlo mailem vyjádření, že mně berou a prosbou o potvrzení. Jelikož se jednalo o firmu, která mi byla dlouhodobě sympatická, ihned jsem souhlasila s nástupem a začala s vyřizováním potřebných formalit. Teď nebo nikdy!

Včera pro mně nastal den změny. Spala jsem celkem dobře. Po poslední noční na starém působišti jsem spala jen čtyři hodiny, abych lépe spala následující noc. Navíc jsem dobře věděla, že první den v nové práci je seznamovací a nemám se čeho bát. Pokud jde o spánek, kritická noc proběhla ze včerejška na dnešek. Teprve dnes jsem začala naostro pracovat a byla jsem trochu nervózní. Podobnou práci jsem sice kdysi dělala, ale přece jenom. Je to už dlouho a s největší pravděpodobností jsem toho dost pozapomínala. Budu akorát na obtíž a zdržovat...

První den proběhl dle očekávání papírově, ikdyž jsem v jeho závěru seděla na dílně a lepila etikety. Přestože jsem si měla již přinést věci na převlečení, v pracovní hale jsem seděla v kozačkách a svetrových šatech. Přesně tak, jak jsem se na tomto místě ráno vyskytla.
Ráno mně napadlo sníst alespoň jeden koblih, aby mně při přednáškách o bezpečnosti práce nekručelo v břiše. Vím, že to nepůsobí nejlépe ba je to dokonce považováno za neslušné. Byl to donuts s modrou polevou. Nějak mně včera v obchodě napadlo, že modrá je barva naděje a trvala jsem na tom, že si ho koupím na snídani.
Z domu jsem vyšla s pořádným předstihem, protože si dost dobře pamatuji na ucpanou dopravní tepnu, prvního listopadového dne, kdy jsem mířila naposledy poprvé do práce. Co kdyby náhodou!
V trolejbuse jsem si uvědomila, že jsem doma zapomněla knížku. Ne, že bych si cestu chtěla číst ikdyž teď čtu velmi dobrou knihu (Rozlet Gemmy Hardyové od Margot Livesey - modernizovaný příběh Jany Eyrové), ale kniha mi slouží jako takový talisman. Nepotrpím si na drobnůstky v peněžence, já potřebuji mít knížku, kterou jsem omylem nechala doma. Snad to tedy nebude zlé znamení. Sotva jsem ale vystoupila z trolejbusu, na knížku jsem okamžitě zapomněla. Setkala jsem se s paní personalistkou, se kterou jsme si takříkajíc padly do oka už při prvním pracovním pohovoru. Stála se mnou u přechodu a čekala na krok. Byla jsem za to ráda, protože to znamenalo, že nemusím potupně zvonit u zamčené branky a čekat až mně někdo milostivě pustí dovnitř. Šli jsme spolu až do budovy továrny a cestou jsme klábosily. Od otázek na téma, jak jsem se těšila do nové práce, jsme přešly k počasí, která co snídala a tak dále. Prostě klasický rozhovor mezi dvěma, kteří se znají zatím jen od vidění.
V osm začalo čtyřhodinové papírování, nafasování pracovního oděvu a nakonec i hodinka práce. Papírování dalo zabrat. Když jsem podepsala všechny sounáležitosti, všimla jsem na posledním podpisu, že je úplně jiný, než ten první. Měla jsem úplně vypsanou ruku. Dnes jsem také úplně poprvé za svůj profesní život předala k okopírování oba své výuční listy. Žádný není k oboru, ve kterém jsem dneškem zahájila svoji působnost, ale vždy jsem přiznala jen jeden z nich. Jelikož jsou oby stejného stupně vzdělání, nikdy jsem to nepokládala za důležité mít s sebou oba dva. Až včera se ve mně cosi pohnulo a vzala jsem je oba.

Druhý den už jsem šla už na šestou jako ostatní dělnictvo. Od rána jsem měla oči i uši na šťopkách. Sledovala jsem pohyby ostatních od rána až do odpoledne a snažila se co nejlépe přizpůsobit. Také jsem se mezi řečmi o tom, co bylo v Prostřenu a v Ulici snažila zaslechnout něco souvisícejícího s touto firmou. Překvapilo mně, že jako v jiných firmách neslyším vůbec nic negativního. Vždycky jsem alespoň jedenkrát zaslechla něco o tom, že za ty peníze se ta práce nehodí, že vedení firmy zachází špatně s podřízenými a jiné řeči. Nic. Vůbec nic! Dobré znamení. Snad.
Skládala jsem dohromady nějaké elektrorozvody. Práce titěrná s milimetrovou přesností. Musela jsem si dokonce sundat brýle, abych lépe viděla na milimetry a půlmilimetry na pravítku před sebou. Bolely mně z toho oči. Věřím ale, že je to jen nezvyk a brzy si přivyknu. Doma budu zase muset začít s vybarvováním svých psychovymalovánek, abych trochu trénovala oči. Na konci směny jsem pak hodnotila celý pracovní den. Došla jsem k názoru, že pokud se vše dobře naučím a zvyknu si tu, konečně jsem našla práci, kterou jsem přes deset let poctivě hledala. Práce i kolektiv mi zde zatím vyhovují, tak uvidím, jak se to bude vyvíjet dál. Opravdu bych už nechtěla zažít znovu to zoufalé hledání nové práce po třech měsících tvrdé dřiny. Největší problém tu zatím mám s obsluhou kávovaru, tak věřím, že to prostě všechno nějak půjde :D. Jelikož budu mít jen ranní směnu, obávám se i svého zažitého zvyku mít po týdnu ranních, týden nočních směn začínajících nedělí. Každou neděli večer budu mít blbý pocit z toho, že mám být v práci a ne doma. I to je dobré znamení. Při tak malých problémech to snad bude cajk ;)...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maupharinluner-sadness maupharinluner-sadness | Web | 6. února 2018 v 21:32 | Reagovat

To ti přeji

2 Lea Lea | Web | 17. února 2018 v 12:34 | Reagovat

Děkuji ;-) .

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama