TOPlist

Konečné rozhodnutí

14. ledna 2018 v 11:00 | Lea |  Milý deníčku...
Je pátek ráno. Narozdíl od ostatních, které uzavření pracovního týdne jeho posledním dnem teprve čeká, já už mám splněno. Skončila mi poslední noční a letím domů. No, letím. Vlastně sotva lezu. Opět mám za sebou osmihodinové galeje na práci, u které nemá ženská podle mně co dělat. Vyrobené kusy se balí do velkých pytlů. Jsou hrozně těžké, igelit díky průvanu věčně padá ze stolu, který je nabitý statikou a neustále vás to kope. Dvojice ženských je totálně vyřízená ještě před přestávkou. Celé tělo je rozbolavělé a ruce rozpraskané z přesušení. A to nejen na této práci!

Cestou domů přemýšlím. Má smysl ještě pokračovat? Že by ta práce byla úplně hrozná, to zase ne. K dokonalosti jí ovšem také mnoho bodů chybí. Pořád jsem si říkala, že to bude dobré. Možná jsem si ještě nezvykla a bude to lepší. Jenže ono se to nezlepšuje dlouhodobě a každý den je na mně v práci uchystáno nemilé překvapení. Jsem přiřazena k mašině, kterou vidím prvně v životě a ještě si ji musím sama opravit. Seřizovač mně vždycky seřve, že si to neumím spravit sama nehledě na mé námitky, že placený je za to ve firmě on. Kdyc k sobě měla alespoň služebně starší kolegyni, která už ví, co tomu chybí, ale ani to. Jsem tu sama a jako na potvoru je mé pracoviště v odloučené části výrobní haly. Je tu zima a kdyby se mi blbou náhodou něco stalo, pomoci se nejspíš nedovolám.

Další chuťovku jsem absolvovala před svátky. Manipulanti a skladníci kdoví proč pracují v našem třísměnném pracovním režimu jen na ranní. Nechápu to. Jak vůbec někdo může v deset hodin ráno vědět co bude v noci a jestli se neobjeví extrémě důležitá zakázka, která prostě nepočká. Když pak dojde v noci materiál jako to bylo v tomto případě, musíme si jej zajistit sami. Stalo se tak v posledním týdnu před vánočním volnem. Došel materiál nutný k dokončení zakázky. Nad ránem mělo být zboží v expedičním skladu. Tu noc jsem pracovala s kolegyní služebně starší jen o rok. Je to příjemná starší paní se smyslem pro (černý) humor. Když spatřila docházející materiál šla shánět mistra. Vrátila se za patnáct minut mírně skleslá a bez něj. Mistr jí prý řekl, že ten materiál co potřebujeme je moc těžký a ON se s ním rozhodně tahat nebude (!) a že si ho máme najít a přinést samy. První jsem si myslela, že si zase dělá srandu, když jsme šly přes venek do hororově opuštěného skladu, došlo mi, že to asi bylo myšleno vážně. Byla hrozná zima a pod nohama to klouzalo. Ve skladu nesvítilo žádné světlo. Svítily jsme si slabou svítilnou na mobilu (který máme zakázáno používat ani jako kalkulačku). Naštěstí jsme brzy našly, co bylo potřeba. Naše pytle ležely hned na začátku skladovací haly.
,,Pamatujete si cestu zpátky ven?", zeptala se mně Ela.
,,Jo, jasně!", odpověděla jsem s mírnou nejistotou v hlase.
,,I poslepu?"
,,Cožé??? (To si snad děláš ze mně prdel, né?)"

Ne, bohužel to myslela vážně a výše zmiňovaná prdel to fakt nebyla. Naposledy jsme se obě ujistily, že to jsou opravdu TY pytle a že obě víme kde jsou místo prahů nízké přepážky. Svítit si už nemůžeme neboť ani jedna z nás nemá třetí ruku. Kdyby fungovalo osvětlení...
Nepochopím jak, ale nahodily jsme si na pravá ramena asi čtyřicetikilový návin pytlů. Cítila jsem, jak se mi pod tou tíhou boří nohy do země a podlamují se mi kolena (hlavně to pravé). Šly jsme pomalu s krátkými pauzami. Stejně byly ty pauzy k ničemu. Smysl by měly pouze v případě, že by se člověk té zátěže na malou chvilku zbavil. Když víte, že ta možnost není, chcete to mít rychle za sebou. Cesta přes venek se zdála být nekonečná. Naše hala není nijak daleko od skladu, ale když máte pod nohama zledovatělou zem, udělá to hodně. Šoupaly jsme nohama po zemi. Rameno už jsem skoro necítila, jak jsem byla tím vším otupělá a dopadala na mně noční krize. Ledový vzduch venku mně trochu probíral, ale to nijak nebránilo myšlence, že se mi to celé jen zdá. Že se probudím, zjistím že jsem si trochu přeležela rameno a pak zas bude dobře...
Vůbec nechápu jak se nám podařilo tu věc dosmýkat až na potřebné místo.

Tolik příkladů za všechny ostatní. Odemykám si rozpraskanýma rukama domovní dveře. Jde to ztuha. Ještěže nemrzne!
Ulehám do postele. Jakýmsi zázrakem se mi povedlo převléct se do noční košile a smýt si alespoň řasenku. Do sprchy půjdu až se na to vyspím. Teď na to opravdu nemám. Znovu se mi rozutečou myšlenky k práci. Má smysl chodit téměř každý den domů takto sedřená?

...

V půl desáté na mně hvízdne telefon. Vzbudím se snadno. Všechny svaly se rozležely a bolí jako čert. Spím měkce. Jednou rukou držím mobil a jedním okem se snažím rozluštit, kdo po mně co chce. Přišla mi zpráva z banky, že mám na účtě výplatu. Když jsem pak spatřila to srandovní číslo, co se tvářilo spíše jako nějaké větší kapesné, skoro se mi zastavil dech. Tak kvůli tomu jsem odcházela z bývalé práce?! Končím! Dobře, že jsem v prosínci rozhodila sítě na trhu práce a cosi mi vyšlo. V úterý se rozhodne, zda nastoupím. Doufám, že mi to vyjde. Za těchto podmínek prostě nemohu fungovat dál.

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárova Dcéra Hrobárova Dcéra | Web | 14. ledna 2018 v 11:31 | Reagovat

Veľa šťastia, nech z tamaď vypadneš čo najskôr

2 Lea Lea | Web | 14. ledna 2018 v 13:25 | Reagovat

Děkuji. Naštěstí se mi cosi nadějného rýsuje ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama