TOPlist

Vetřelcem na území Miss Radiace aneb exkurze v černobylské zóně

12. června 2017 v 12:45 | Lea |  Splněné sny
Duben 1986. Uběhlo jedenatřicet let a necelé dva měsíce. Stojím na půdě, která je svědkem jedné z největších jaderných katastrof. Země nikoho. Lidé, kteří zde žili opustili svá obydlí na tři dny, ze kterých se vzápětí stala věčnost. V této chvíli pomyslně vznikla nová lidská rasa. Nová národnost. Nejsou to Ukrajinci ani Bělorusové. Seznamte se, my jsme Černobylci...




Stojím, koukám, nevěřím. Snad nechci ani jedno z toho, ale část duše černobylského dítěte (údajně ročníky 1986 - nikdo vlastně neví) si přeje poznat, kdo vlastně je. Proč polyká denně jeden Letrox a proč je věčně tak hubenej a nepřibere ani za tunu sádla. Stojím uprostřed lunaparku, asfalt svítí. Dozimetr ukazuje hodnotu 57,6 čehosi. Je mi hrozné horko. Dlouhé rukávy a nohavice jsou zde vyžadovány jako povinná uniforma. Dnes bylo hrozné dusno. Okolo mně pobíhá pes. Hladím ho. Je krotký a má hlad. Házím mu kus chleba. Nemá tlamu plnou pěnivých slin. Vrtí ocasem, nevrčí a necení zuby. Je mi vděčný, že si ho všímám a neštítím se ho. Pohlazení povzbudí nás oba. Psů je tu mnoho. Dospělí i štěňátka stejné rasy. Válí se u jídelny neboť si zvykli, že skrz psí oči si od turistů vyloudí něco k snědku :)...
Ani liška se mně nebojí. Bere nás jako smečku a ochotně pózuje před tabulí s nápisem Pripjať. Je vychrtlá, ale neútočí. Pouze sympatickým fotografům se koketně zadívá do čočky objektivu. Já to nejsem, ale jsem jí vděčná za příležitost. Lišku si takto zblízka už nikdy neprohlédnu. Jako modelka by se rozhodně uživila :)...
Sumci. Řeka Pripjať má velké množství gigantických ryb. Od jednoho z členů naší výpravy však padla trefná poznámka. Ty ryby jsou přerostlé nikoliv kvůli zvýšené radiaci. Sumci ze žijí trvale, nikdo je nechytá a turisté je vykrmují zbytky chleba z jídelny. Proto dosahují obřích rozměrů. Maso z nich je ale pro zdraví lidí ohrožující.




Je to jako...
...jako když chodíte po Osvětimi. Průvodce po koncentráku vás seznámí s konečným číslem 6.000 000 obětí. Na tomto zvláštně opuštěném místě je akorát rozdíl v tom, že počet obětí se mění z minuty na minutu. Stále. Ještě není konec. Na následky jaderné havárie v Černobylu (a následně ve Fukušimě) umírají denně tisíce lidí po celém světě. Berete to na vědomí a nepustí vás to. V Černobylu si vzpomenete na x známých, kteří trpí na rakovinu, umírají na ni, či umřeli...
Štítná žláza, slinivka a spousty dalších orgánů postižených tumorem s krycím názvem "civilizační choroba".

Kráčím po cestách zarstlých vysokou trávou. První kroky po zóně jsou stejně specifické jako o hodně dlouho později ty poslední. Na zemi se válí sklo, kusy dřeva a kusy cihel. O kus dál se válí panenka, kterou ve spěchu při evakuaci Pripjati upustila malá holčička, těšící se na prvomájový průvod o pět dní později. Dočkala se ho snad v Kyjevě. Procházím místem, kde se Roman s Olesjou poprvé milovali (Marie z Černobylu; Volodymyr Javorivskyj). Ruské kolo, kde si ti dva dali první pusu najednou nahání ještě větší hrůzu. Dozimetr radí, abych ještě chvíli zůstala. Radiace překvapivě moc vysoká. Nevím, jestli chci (ale jo, chci). Duše badetele by tu se mnou vydržela klidně i týden. Psychika stávkuje a chtěla by okamžitě pryč. Musím ji překonat. Je to opravdu depresivní zážitek. Jeden z těch, na které hned tak nezapomenete a budete si díky němu více vážit života, který vedete. Máme tak málo času, průvodce strašně spěchá. Plně nabitá baterie najednou mele z posledního. Ani ta nechce vidět následky lidské chyby, která v momentě ohrozila celý svět...




Stoupám po schodech šestnáctipatrového věžáku. Plavecký bazén musel být ve své době nádherný a jedinečný. Z nemocnice jsem musela rychle pryč. Duga, škola, poliklinika. Všechno je to zapleteno do časové smyčky. Nepamatujete si, co bylo první a co druhé. Psychika pracuje na plné obrátky. Celou dobu mám pocit, že chodím po lese. Takovém, jakých je v mém kraji spousta. Jenže tahle lesní pěšina, pokrytá střepy a hromadami šrotu byla kdysi hlavní ulicí. Narostly na ní stromy. Dozimetr píská. Blížíme se k sarkofágu...

Čas na oběd. V celé zóně nesmíte jíst a pít. K tomu slouží velká vývařovna asi pro čtyři sta lidí. Beru si tácek a odebírám talíře s jednotlivými chody. Menu se paradoxně skládá z "rizikových" surovin. Máme bramborovou polévku a rýži s masem (na jehož původ jsem se raději ani nepokusila ptát). K tomu zeleninovou přílohu. Strouhaná mrkev, červená řepa, zelí a plátek okurky. A kopr, jak je na Ukrajině zvykem. Ze sklenice džusu se vyklubal nálev z kompotu. Ten mám ráda. Jídlo jsem skoro nedojedla. Ne, že by nebylo dobré (až na rýži). Po tom, co mám o Černobylu načteno, mi kombinace surovin zapnula v hlavě automatický alarm. Co když to přímo tady vyrostlo! A my to máme na talíři! Nasládlý chleba můžu sníst, ale záměrně si ho ukládám do kapsy. Přece se rozdělím s místními psy...





Výstupní kontrola přes dozimetrický rám. Prošli jsme všichni. Jsem vyřízená. Mám za sebou osm hodin v třicetikilometrové černobylské zóně. Byl to zápřah! Na fyzičku i na nervy. Přesto toužím alespoň po drobném kamínku na památku. Nelze. Za suvenýr ze zóny hrozí pět let kriminálu. Co se dá dělat. Doma vyperu šátek, který mi po celou chránil štítnou žlázu. Tento šátek bude mým stálým suvenýrem. Vyhrabala jsem ho v sekáči za třicet korun. Dala mu druhou šanci a jedinečnou příležitost dostat se na takové místo. Spolu s ostatními částmi oděvu mi bude připomínat můj splněný sen. Byla jsem v Černobylu, abych poznala místo, které zasáhlo do života miliardy lidí. Mimo jiné, částečně také mého. Odpovědi na mé otázky zůstávají nezodpovězeny. Jsou zakryty závojem ruštiny a angličtiny. Rozumím sotva půl výkladu, ale jsem s tím smířená. Mám načteno dost. Základní kontexty znám. Vše ostatní je v mlze. Národní tajemství. Něco, co se ven nikdy nedostane. Co zůstane navždy v přísně střeženém trezoru Ukrajiny, Běloruska... a Černobylska...

Odjíždíme. Co dodat. Pojedu znovu. Nechápala jsem všechny, kteří to kdy vyslovili nebo napsali. Dnes už tomu rozumím. Nedokážu vysvětlit proč, ale cítím, že musím. Jednou to opravdu nestačí. Poprvé jste v šoku. Nevěříte, že místo, na kterém stojíte je ta Pripjať, kterou jste si představovali. Podruhé snadno překonáte ten první dojem, který zdržuje od všeho ostatního. Vezmete si třeba i svítilnu a náhradní baterii do fotoaparátu, která se tu nezvykle rychle vybíjí. Mým hlavním plánem je, půjčit si vlastní dozimetr...

A slečna radiace? Jak vlastně vypadá? Nikdo neví. Nenosí fosforově zelené šaty a nepoužívá elektrizující parfém, jehož vůni si nadosmrti pamatujete. Není vidět, nemá žádnou vůni ani zápach. Jisté je ale to, že je všude okolo vás. Sleduje vás na každém kroku, počítá vám každý kámen, o který jste zakopli. Je to umělkyně, která s radostí přihlíží, jak si fotíte předměty, které si ona sama upravila k obrazu svému. Její existenci vnímáte skrz její vlezlý pisklavý smích, jenž se celou dobu ozývá z dozimetru...

Lea


Doporučená literatura a filmy:

Literatura faktu:
Romány:
Dokumenty:
Filmy:
  • Země zapomnění (já ho pořádně pochopila až po osobní návštěvě zóny)
  • Černobylské deníky (neberte to moc vážně)
  • Mrak (není přímo o černobylské havárii, ale ukazuje, co dokáže udělat radiace s lidským zdravím)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama