TOPlist

Ukrajinské špeky aneb co se stihlo přihodit

21. června 2017 v 12:22 | Lea |  Milý deníčku...

Kuchařka ještě spí

Na Ukrajinu jsem jela s kamarádkou, které je také blázen do informací o černobylské havárii. Jely jsme s LEO expressem a obě jsme se shodly na tom, že příště pojedeme ZÁSADNĚ RegioJetem. Ne, nedělám nikomu reklamu, tak to prostě je! Nijak nás nepřesvědčilo abychom s nimi jely znovu a to nejen do Užhorodu.
Přesun z Česka na Ukrajinu vlakem trval přes noc. Přijely jsme asi v půl desáté dopoledne. Nemám takové štěstí jako moje parťačka, abych dokázala usnout kdekoliv. Nespala jsem kromě asi jedné hodiny (a to jsem hodně zaokrouhlovala směrem nahoru). Z prvních dojmů z místa, kde mně autobus vyplivnul mi zůstalo jakési město z rozbitými cestami. Také kafe, které jsem na palubě vlaku neviděla celou noc. Zapamatovala jsem si ještě Juru. Byl pověřen aby nás vyzvedl na nádraží a doprovodil na ubikaci. Kromě toho nám byl po celou dobu nápomocen i jako překladatel a průvodce. Ukrajinština byla přecejen trochu zbrklejší, než jsem se ji pomaličku učila číst...
Když jsme se trochu prospaly, šlo se na první ukrajinské jídlo. Naskytl se problém. V restauraci, která se později stala naší oblíbenou nebyla v tu dobu kuchařka. Měla tam být, ale prý nepřišla. Přišlo mi to humorné. V duchu jsem si představovala, jaké by to bylo, kdybych to udělala u nás v Česku :D. Prostě jsem zapomněla, že dnes pracuji :D.
Je pravda, že jsme přijely v neděli, tudíž nebyl pracovní den, ale i tak. Restaurace přece fungují denně a vyvařuje se od dvanácti. Byli jsme tam asi ve tři. Za pomocí Jury jsme si poručili alespoň prasečí ouška k pivu. Naše první ukrajinská specialita! Potom jsme odešli jinam. V gruzínské restauraci už vařili bez problémů a evidentně v plném počtu personálu :). Vychutnáváme chimkali a vyzvídáme, jak to tu vlastně funguje a co všechno je ještě v normě :)...

Kuchaři nespí, ale je jich málo

S opačným problémem jsme se setkali již jako celá skupina turistů v Kyjevě. Po návratu z Černobylu jsme se ubytovali v krásném hostelu s chaotickým uspořádáním pokojů (což už snad nikoho nepřekvapilo). Pár kroků od hostelu byla restaurace, na které se všichni shodli coby místu pro večeři. Už od začátku pobytu a prvního společného stravování jsme byli poučeni, že se máme dohodnout také na maximálně třech druzích pokrmů. Jenže jak to dopadlo? Každý má jiné chuťové buňky a měl chuť na něco jiného. U několika sražených stolů nás sedělo asi osmnáct a na stejných jídlech se shodla sotva polovina. Já jsem si objednala šašlik. Uklidňovali jsme se navzájem tím, že to celé bylo jenom zastrašování. Problém nebyl doteď, problém nenastane ani dnes. Zastrašování se příští dvě hodiny proměnilo v realitu. Patřila jsem mezi ty šťastné hladovějící, kteří obdrželi jídlo již v první hodině :D. Někteří čekali opravdu dvě hodiny a nakonec dostali něco úplně jiného, než si poručili :D. Všichni jsme to ale vzali s humorem a snědlo se všechno. Byli jsme vyhládlí z Černobylu, kde si nesmíte jen tak vytáhnout svačinu. Když už to dalo tolik úsilí, připravit tolik odlišných jídel naráz, ochutnávali jsme od sebe navzájem. Jídlo bylo opravdu vynikající a jako tradičně plné kopru. Na našich večeřích pracovala celá restaurace. Jedna členka personálu dokonce s velkým těhotenským břichem. Měli zajisté nejlepší kšeft roku, na který dlouho nezapomenou. A my také ne...
Na Ukrajině nebývá zvykem, aby si parta osmnácti lidí zašla ve všední den na večeři do restaurace. Není to rozhodně žádné zastrašování, jak jsme si ostatně mysleli i my :)...

Došla horilka aneb noční jízda

Náš noční přesun z Kyjeva do Užhorodu (a také opačně) se nejspíš zapíše do historie ukrajinských železnic. Nejen, že jsme vykoupili zásoby lahváčů v několika vagónech. Na naši noční jízdu nezapomenou hlavně naši spolucestující, kteří se už od šesti večer snažili spát. Naše vlaková párty trvala údajně do tří do rána :D. Byl to náš poslední společný večer. Mně se teda podařilo v jednu usnout a spala jsem až do šesti, což je u mně něco nevídaného...
Ukrajina je snad jediná země na světě, kde vodka není vodka. Vodce, kterou nepiji se říká horilka (neplést si ji s Horalkou). Jelikož ji nepiji, sledovala jsem jen tak naoko dění okolo ní. Ve vlaku se nesmí pít alkohol (kromě piva) a flaška se musela schovat vždycky, když se zjevila průvodčí. Tuto důležitou funkci jsem zastávala já. Údajně díky svému vzhledu slušného děvčete :). Flašku jsem vytáhla na požádání a jakmile dokončila své kolečko, zase jsem ji hodila za svou krosnu. To, co budu psát na následujících řádcích se ke mně doneslo po kouscích, takže to prosím berte s velkou rezervou. Nicméně po týdnu na Ukrajině už jsem věřila úplně všemu :D. Údajně docházela druhá nebo třetí lahev vodky a řešilo se, jak sehnat další. Zásoby piva byly vyprodané v několika vagónech a vůbec. Dosud se pila vodka a bude se pít dál! Údajně se někomu podařilo odchytit průvodčího, který se upsal k úkolu sehnat horilku novou. Za celkem solidní úplatu. Vlak se najednou zastavil a průvodčí někam odešel. Vrátil se za pár minut s lahví horilky v ruce. Kdo ji schovával potom, to nevím. Už jsem spala...

Vypadněte z té cesty!

Poslední den dovolené je téměř vždy věnován nákupu suvenýrů. S Anetou jsme si naposledy prošly Užhorod a nakoupily posledních pár drobností a občerstvení na cestu domů. Když jsme se vracely zpátky na barák pro krosny, bylo potřeba přejít jednu hlavní silnici. Zrovna ve chvíli, kdy tudy pomalu projíždělo policejní auto. Dopravní předpisy na Ukrajině jsou buď o hodně jiné a volnější než ty naše anebo neexistují vůbec. Očividně si nikdo nelámal hlavu s tím, kdo má kdy přednost, tak jako s ostatními "drobnostmi", které by u nás absolutně neprošly.
Policejní auto uprostřed vozovky. Jede v klidu a nehouká, takže asi nejede nikam urgentně. Kus od nás přechází tuto cestu starší paní. Řekly jsme si, že se to asi může a rozhodly se, přejít taky. Jakmile jsme se dostaly zhruba na úroveň policejního vozu, zachrčel amplion na jeho střeše. Ozval se z něj řev policajta, který hlásal něco ve smyslu "Vypadněte z té cesty!". Ztuhla jsem na místě, což ani jedné ze stran nepomohlo. Bylo to pochopitelně v ukrajinštině, ale bylo jasné, co po nás chce. Obě jsme se tomu dlouho smály. Bylo opravdu nečekané. Musím si zapamatovat pro příště, že na Ukrajině policajti nehoukají, ale řvou :D...

Zrádné jahody

U domu, kde jsme byli ubytovaní rostlo velké množství lesních jahůdek. Byly všude. V zahradě i uprostřed vjezdové cesty. Denně jsme je s Anetou obcházely. Bylo nám divné, že je nikdo nejí. Lesní jahody přímo u baráku a nikdo to nejí! Taková škoda přece! Co bychom za to daly! Usoudily jsme, že toho jsou asi všichni přejezení, což byla skoro logická úvaha a nechaly to být. Stejně nám to nedalo a ještě toho dne jsme se hecly a každá se sehnula k zemi pro jednu krásně červenou jahůdku. Úplně se nám sbíhaly sliny. Jahoda ovšem nevoněla tak lákavě, jako to jahody obvykle umí. Necítila jsem vůbec nic, co by se dalo srovnat s ovocem, natož s jahodou. Chvilku jsme se přely o to, která z nás bude ta odvážná a dá jahodu do pusy první. Nakonec vyhrála verze ochutnat zároveň. Jahoda bez vůně neměla ani typicky jahodovou chuť. Trocha zklamání, trochu jsme to čekaly.
Druhý den jsme absolvovali prohlídku Užhorodu. Paní průvodkyně věděla opravdu hodně. Téměř o každém domě ve městě, což bylo pro poznání velmi ocenitelné. U hradu rostl takový veliký keř. Hned nám bylo oznámeno, že na tomto keři rostou plody, které vypadají úplně přesně jako jahody. Avšak jako jahody ani nevoní ani nechutnají. Navíc jejich ochutnávka může být pro člověka smrtelná. Okamžitě ve mně zatrnulo. Takový ten pocit jakoby jste se podívali dolů z obrovské výšky, které projede celým tělem až do špiček chodidel. S Anetou jsme se na sebe podívaly a začaly se smát.
Nakonec nám bylo objasněno, že ty jahody co rostou v zahradě za domem jsou okrasné a jedovaté nejsou. Kvůli turistům, kteří je rádi ochutnávají v domnění, že se jedná o lesní nebo malé měsíční. Přece by si neotrávili zákazníky :D...
Nicméně jahodu rostoucí na keři větším, než považuji za normální bych nejspíš asi nesnědla. To už jsou přece jenom vody neznámé...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 24. června 2017 v 17:16 | Reagovat

Ukrajina musí být zajímavá země. Taky bych se tam někdy chtěla podívat. Ale do Černobylu ne. spíš do Zakarpatí. Je tam moc hezká příroda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama