TOPlist

Já a moje poslední petarda

1. ledna 2017 v 15:27 | Lea |  Life (úvahy, vzpomínky...)
Nikdy jsem neměla nic proti petardám a barevným ohňostrojům zdobící nejen Silvestr, ale i narozeninové a jiné oslavy. Když jsem byla náctiletou, těšila jsem se na Silvestr pomalu víc jak na Vánoce. Nakoupily jsme si s kámoškama hromady petard a dělaly kraviny. Házely jsme je zapálené do ppelnic, do kanálů, do podchodu...atd. Asi to známe všichni. Ano, i my jsme to dělali. Dnes mně děsí nejen představa, kolik peněz jsme vyhodily do vzduchu jen tak sobě pro radost, ale co všechno se mohlo stát...

Existují tři verze, jak se vám může podařit od tohoto prokletého zvyku dobrovolně odstoupit:
  • Vyrostete z toho: Prostě přijde den, kdy vám střílení rachejtlí přijde jako mrhání penězi a navíc vás to nenaplňuje tak, jako dříve.
  • Máte doma nějaké zvíře, které musíte každý Silvestr uklidňovat: Bohužel se už dávno nedá říct, že jsou to jen dvě hodiny ročně. Pyrotechnika je s námi celoročně a oslavuje se s ní kdejaká ptákovina (nehledě na to, jak to ten pták v kleci špatně snáší). Naše korelka trávila Silvestry v koupelně, takže vím, co píšu...
  • Získáte špatnou zkušenost se zábavní pyrotechnikou, která vám tuto zábavu definitivně utne: A co teprve, když jsou dvě a o těch se chystám psát...

Zkušenost první: Pes na bojišti (bojící se)

Slavila jsem jeden z těch nezapomenutelných Silvestrů u kamarádky. V deset večer jsme vyrazily k jejím známým, jež souhlasili i s účastí mojí maličkosti. Měli nádherného boxera! Musím přiznat, že jsem si s ním rozuměla více, jak se svými nově získanými přáteli. Večer probíhal tak, jako každá průměrná oslava Silvestra. Jedlo se, pilo se, naše vtipy, historky a trapasy narušovala směska Scooteru, Orlíku a Michala Davida. Proti Scooteru jsem nic neměla...
Deset minut před půlnocí se šlo s několika flaškami šampusu a taškami dělobuchů ven. Ať počítám, jak počítám, někdo nám tu přebývá a vyjímečně to nejsem já. Byl to můj nejzábavnější a nejvěrnější společník slavnostního večera. Pes!
Proběhla krátká ale bezvýznamná výměna názorů dvou ovíněných osob:
Já: ,,Jako to si ze mně děláte kozy, nééé?"
Ten... člověk ???: ,,Próóóč? Však mu se to každý rok líbí!"

Jo, to jsem viděla! Pes zmateně pobíhal mezi námi a hledal pána, který na něj o něco později skoro hodil aktivovaného Piráta. Můj alkoholizovaný mozek, začal pracovat s realitou a přesně o půlnoci jsem se stala psí bodyguardkou. Tu noc jsem poprvé dostala strach. A nebyl to jen můj strach! Vím, že můj střízlivějící mozek vydal zmatený příkaz k produkci slz a že jsem sprostě nadávala lidem, které jsem znala sotva dvě hodiny. Nestydím se, zasloužili si to! Jak mohli být tak nezodpovědní k němé tváři!
Silvestr byl snad prvně negativně nezapomenutelný a byla jsem ráda, že skončil. Petardy odhazuji od této chvíle velmi opatrně a pouze na místa, kam se smí. Skončily tak popelnicemi a podchody zesílené rány...


Zkušenost druhá: ...a nadobro poslední. Bohudík!

Chystám se na party. Dlouho jsem nikde nebyla, tak se moc těším. Zatrsám, popiju a třeba je to ta osudová chvilka a někoho tam potkám...
Potkala. Tam, kde bych to nečekala. A bylo to nezapomenutelné. Sice to vyzní blbě, ale jsem zato ráda. Stalo se to a stát se to asi mělo. A můžu být ráda a děkovat za takový konec. Mohlo to být daleko horší.
Když pijete, váš močový měchýř občas zavelí DOST! a vy musíte navštívit k tomu určené zázemí. Utíkám na dámy, míjím partu postpubertálních kluků, kteří si před záchodky vyměňují jistě hluboké životní moudra. Sedím na míse a užívám si okamžik úlevy. Najednou jsem zaslechla mužský smích a chichotání. Kruci! Že já ve spěchu vlezla do špatných dveří?! Ale to bych stoprocentně minula místnost s pisoáry, ne? Bylo to to první co mně napadlo. Smích neustal, spíš se za doprovodu zvuku pomalých kroků začal přibližovat a byl mírně přidušený. Hergot, co je!? Najednou se ke mně po podlaze kabinky přikutálela zapálená petarda! Ty vole! Co teď!? Mám na to nanejvíš pět vteřin! Okamžitě jsem vystřízlivěla a vymrštila nohy nahoru. Ve snaze stočit se do klubíčka se ozvala skutečně ohlušující rána. Seděla jsem na míse skrčená, jak jen tělo dovolilo. Bála jsem se pohnout byť jen o milimetr a strašně mi hučelo v uších. Netuším, jak dlouho jsem tam takhle seděla. Mohlo to být deset minut. Byla jsem v šoku. Rychle kontroluji, kolik mám končetin, kde mi co chybí a jestli vůbec vidím na obě oči. Rána se zdála být blízko obličeje. Začalo mně pálit lýtko. Jak jsem si pomáhala s nohama dolů a zároveň byla připravená na druhý úder a opětovné vrácení do základní bojové pozice, bolelo mně to. V té chvíli vás první napadne, že jste přišli o celou nohu, ale nechápete, jak je možné, že ji cítíte. Lýtko jsem měla zespoda popálené. Naštěstí ne moc, ale dnes koukám, že malá jizva zůstala. Nezmizela ani za těch sedm let od té události. Cestou ze sociálního zařízení míjím stejnou, ale více vysmátou partičku kluků. V ruce jednoho z nich vidím telefon. Natáčí si mně! Co kdyby mně napadlo vyběhnout se staženými kalhotami! Takovou radost vám hošánci moje hrdost neudělá...
Ano, tohle byla poslední petarda a veškerá "zábavná" pyrotechnika v životě. Od té doby jsem se ničeho takového nedotkla! A ani to neplánuji! Oslavy čehokoliv se obejdou i bez toho...

Milí moji čtenáři, mějte na paměti, že co je pro někoho zábavou, je peklem pro jiné. Myslete na zvířata, myslete na své zdraví a zdraví ostatních. A zamyslete se, až budete před dalším Silvestrem držet v ruce předraženou krabičku s minutou barevných úkazů na obloze. Opravdu chcete tohle? Nechcete místo toho raději nějaké luxusnější víno, když je taková slavnostní chvíle??? Měli byste totiž volné prostředky asi na dvě flašky...

Lea
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 womm womm | E-mail | Web | 4. ledna 2017 v 14:25 | Reagovat

Fúúúú ... tak tá druhá skúsenosť je fakt hnus ako ... niektorí ľudia sa zrejme evolučne zabudli pár generácii dozadu čo sa zdravého úsudku týka. Tam za to nemohli len delobuchy.

2 Lea Lea | Web | 7. ledna 2017 v 13:43 | Reagovat

Bohužel uvažování není hobby některých jedinců. Smutné je, že svým jednáním dokážou někoho poznamenat aniž by zvážili závažnost a možné horší následky svého činění. Pravda je, že byli též v pokročilém stádiu opilosti, ale to by zdravě uvažujícího člověka nemělo vůbec ovlivnit! Přece každý ví, kde končí sranda...
Dělobuchy zde byly asi skutečně ty nevinné, to máš pravdu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama