TOPlist

Zápisky rekonvalescentky

29. prosince 2016 v 13:30 | Lea |  Milý deníčku...
Minulý týden v pátek jsem se vrátila z nemocnice po operaci (artroskopii) svého slavného kolene. Z domu se ještě nehnu ani na metr. Jako obvykle jsem si slíbila, že budu víc číst, víc psát a takové ty věci, které stejně nikdy nedodržím, ale alespoň si to přiznám.
Pravda je ta, že byste psali, četli nebo se pokoušeli v něčem vzdělávat, jenže jste celkově otrávení a věčně unavení z chůze o berlích. Navíc přežíváte abych tak řekla od jedné dávky Brufenu k druhé (kterou si my, odpůrci návykových léků ještě dobře promyslíme) a nejradši byste jen spali, jak se vám vůbec do ničeho nechce...

Tento článek bych chtěla věnovat všem, které nějaká operace (pohybového aparátu především) čeká. Nemá vyděsit a nejspíš ani ne uklidnit. Prostě je to článek o tom, jak to asi chodí...

Nějak se pokusím shrnout svůj krátký pobyt v nemocnici do jednoho článku. Jelikož jsem byla v ranném dětství operována snad třikrát, ale vůbec si to nepamatuji, byla tato čerstvá zkušenost malou premiérou. Týden před zákrokem jsem naspala sotva dvacet hodin. Noci byly bezesné a neustále jsem se budila s otázkou: Co když se neprobudím?
Ve čtvrtek odpoledne jsem nastupovala do nemocnice. Ráno jsem měla lehce posnídat. Vzhledem k faktu, že nesnídám nikdy, nevěděla jsem jak má taková lehká snídaně vypadat a zda pro mně i toto lehké jídlo nebude příliš těžké. Vyhrálo tiramisu (dělané večer předtím), miska ovoce a k tomu kafe. Kafe? Takového smrťáka, že jsem měla chvilkama pochybnosti, že bude problém uvést mně do narkózy :D...

Od desíti hodin definitivně skončily hody. Nejíst, nepít a doufat. Až do dvou odpoledne, kdy mi jede spoj k nemocnici a ve tři vozík na sál.
Zbývající čas jsem se snažila dokončit veškerou práci, kterou jsem chtěla mít dokončenou. Vyčistila jsem osmákům klec, utřela prach, zametla a celkově dokončila důkladnější (od úterka probíhající) týdenní úklid. Chtěla jsem jediné a to, vrátit se po operaci do čistého. V úterý a ve středu jsem ještě nakoupila a navařila si do zásoby. Jako kdybych tušila, že se mi skutečně nebude chtít do ničeho...

Mezi nástupem do nemocnice všeobecně a cestou na operační sál uběhla hodina a půl, která se zdála být jako celý den. Jako u zkoušek. Čím víc si přejete mít je co nejrychleji za sebou, tím pomaleji utíká čas. Dlouhou chvíli jsem si zkracovala četbou knihy, jejíž obsah mozek nedokázal vnímat. Docela se za to stydím, protože kniha Kafe a cigárko od Marie Doležalové si takový přístup vůbec nezaslouží! Ty dvě kapitoly, které se mi povedlo přelouskat, jsem nakonec musela číst znovu. Mozek byl mimo provoz.
Přišla sestra, změřila mi tlak a ovázala nohy od kolen až po špičky. Nařídila mi sundat si veškeré šperky, nasadit čepici (pod kterou nesmějí být ani vlasy svázané gumičkou), všechno ze sebe vysvléct (ano, úplně vše) a zalézt pod peřinu. Máte-li na sobě jen obvazy na nohou, jednorázovou síťku na hlavě a jinak nic je logické, že vlézt pod peřinu by vás napadlo i samotné. Ovšem to prázdno v hlavě je tak intenzivní, že jen sedíte nazí na posteli a tupě čekáte na další příkaz. Kdo nezažil, nepochopí...
Pak mně sestra i s postelí odvezla do výtahu a na sál.

Cestou na sál moje krev ještě neobsahovala žádné oblbovací léky. Jediným otupovacím prostředkem byla realita okamžiku. Z celého časového úseku mezi mým dočasným pokojem a operačním sálem si vybavuji pouze zřízence s úklidovým vozíkem, jak jsem sestřičce sdělovala své obavy z nevolnosti po narkóze, jak jsem ve výtahu zakazovala zavádění cévky a jak jsem během čekání před přípravnou zahlédla svoji spolubydlící, kterou vezli již zoperovanou zpátky na pokoj. ŽIVOU! Tento okamžik byl pro mně jaksi klíčový. Ona se probudila! Já se probudím taky!
Na přípravně mi znovu změřili tlak dosahující hodnot normálního člověka a ne osmadevadesát na šedesát jako vždycky. Znovu (asi počtvrté) jsem odpověděla na otázky z dotazníku, který vyplňujete při příjmu. Sestřičky z přípravny si pamatuji přesně. Byly příjemné, milé a snad se jim podařilo mně na poslední chvíli uklidnit. Zabalily mně nahou do prostěradla a ukázaly na jeden z deseti připravených vozíků, na který si mám přelézt. Na něm jsem odjela na další přípravnu. Tady mi paměť otevřela první okno. Kromě toho, že mi byla šílená zima nevím vůbec co se se mnou dělo. Najednou jsem opět stála na nohou a šla po svých rovnou na sál. Točila se mi hlava a bylo mi mdlo. Že bych před chvílí omdlela? Ovinutá nemocničním prostěradlem uléhám na stůl. Druhé okno. Když jsem zase přišla k sobě, viděla jsem jen to, jak mi napichávají kanylu a jak o chvíli později někdo dává příkaz k uspání...
Poslední myšlenka: Schválně, kolik mi toho po tom ranním smrťákovi narvou do žil, než skutečně usnu! Nedám se, nedám...
Ta vodička byla první a poslední opravdu pozitivní vzpomínka ze sálu. Bylo mi všechno jedno. Snad jsem se i slovem zmínila těsně před usnutím o tom, že by to nebylo špatné do práce, tady ta vodička :D...Okno...Maska s rajským plynem...Okno...

"Vstáváme, copak se nám pěkného zdálo?", slyším sestřičku. A nic se mi nezdálo. Teda...zdá se mi tohle všechno celé...
První myšlenka: To je sestra nebo Svatá Petrová tam nahoře?
Asi sestra, je to modro-bílé. A kam mně veze? Okno. Cosi se jí pokouším říct, ale plete se mi těžký jazyk. Oni mně tam ožrali :D. Ale důkladně! Už radši mlčím, stejně mi asi nejde moc rozumět. Pouze tuším, na co jsem se se svým vypracovaným smyslem pro černý humor mohla ptát - zjištěno a ověřeno včera: ptala jsem se, jestli mám v té kapačce nad sebou alespoň vychlazenou Plzeň :D...
Probrala jsem se znovu, ale už na pokoji. Nade mnou visí kapačka s čímsi, co ani trochu nepřipomíná pivo :D. Z vedlejší postele mně zdraví spolubydlící. Hned jsem si vzpomněla, kdy jsem ji spatřila naposle a hned jí to vyklopila. Pak jsme si chvilku vykládaly, už nevím o čem...Okno.
S přestávkama na pokec a reklamní bloky během čtvrteční Ordinace (můj mozek nějak vytušil, že reklamní bloky budou mít zajímavější děj) jsem spala až do noci. Kolem mně poletovala akorát sestřička a dávala mi přes hadičku v předloktí léky.
U nohou postele se houpe pytlík. Snad mi tu cévku nedali! Co je to zač? Logicky z toho povede hadička někam. Nahýbám se, abych zjistila, co je vůbec obsah toho záhadného sáčku. Na jeho dně je trocha krve a to celé se jmenuje drenáž. S cévkou bych se možná i smířila, ale tohle...
Když už to mám, snažím se vnímat to pozitivně. Obsah kontroluji jedenkrát za dvě hodiny se slovy: Tak, kolik tam mám svařáku na večer :D...

V noci se nedalo spát. Jednak vyspaná jsem byla dost a taky mně bolela pata. Ne operované koleno, pata. Moje nohy stále stahovala bandáž z obvazů a jak bylo možné ležet pouze na zádech a ne jinak, obvaz se mi zakousával do pravé paty. Druhá věc, která neustále rušila můj neklidný spánek byla manžeta na měření tlaku na pravé paži. Jednou za hodinu se spustil cyklus měření. Manžeta mi stáhla ruku, div mi neupadla, počítač mi změřil tlak a dal hluboký zvukový signál, že je něco v nepořádku. Kolegyni vedle mně to takhle nepípalo.
Na hrudníku jsem měla ještě takové ty přísavky, co taky něco hlídají, ale ty zas tak nevadily. Víc mi vadilo, že mám na sobě stále to operační prostěradlo a ne svoji noční košili, kterou jsem si musela spolu s županem nutně přinést.
Někdy nad ránem jsem konečně našla polohu Paragraf, která neškodí přeleženým patám a se vší slávou se odebírám do říše snů.
Nový poznatek: I pata se dá přeležet.

Ráno jsem měla být propuštěna, takže vstávání po dvou hodinách spánku bylo přece jen veselé. Na co ovšem nezapomenu ještě dlouho, to jest vytažení hadičky z kolenního kloubu. Všichni mi od operace říkali, že tak strašné to přece není, ale ve skutečnosti nikdo nechápe, že každý z nás je vybaven jiným prahem bolestivosti...

Dodatek: Vytažení drenáže zdaleka nebylo to nejhorší, pravda. Včera jsem byla na kontrole a vytahovali mi z kolene vodu, která se tam vytvořila. Pevně doufám, že se další nevytvoří...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama