TOPlist

Mírně prokrastinační článek

15. prosince 2016 v 14:22 | Lea |  Life (úvahy, vzpomínky...)
Začala jsem marodit. Znamená to, že jsem doma a ven můžu jen určité hodiny. Zpravidla to bývají ty, které si sice sama určím, ale také zároveň ty, kdy se mi ven buď vůbec, ale vůbec nechce anebo ty, kdy mi stejně všechno důležité uteklo mimo tyto hodiny. Co bych tedy venku dělala, že?

Pokud člověk nikdy pořádně nemarodil, svým způsobem se na to těší. Jednak proto, že je v práci od nevidím do nevidím. A za druhé? Každý den po dobu několika let hledí na stále stejné obličeje svých kolegů, poslouchá stále ty samé fráze, stále ten stejný kolovrátek pořád dokola a už už se o člověka pokouší ponorková nemoc, v horším případě Syndrom vyhoření...

Když se konečně "poštěstilo" i mně, říkala jsem si, jaká je paráda, že budu nějakou dobu doma. Udělám doma spoustu práce, kterou již dlouho odkládám. I sedla jsem si spolu s papírem a tužkou ke stolu a začala sepisovat seznam činností, převážně úklidového a opravného charakteru. Bylo-li třeba, poukládala jsem si i odkazy na nejrůznější stránky a diskuze. Prostě když chci něco dělat, chci mít kompletní informace o tom, jak to dělat. Dále je potřeba konečně odmrazit lednici, zabílit mastný flek na zdi v kuchyni, přeleštit parkety...a když vyjde čas, tak si konečně udělat čas na blog ;)...

Nastal první den doma. Seznam úkolů visel na lednici a já rozhodovala, co počká a čemu dát přednost. Můj biorytmus byl nastavený na sérii pěti odpoledních směn a tak jsem celé dopoledne vesele fungovala jako vždy. Jakmile hodiny začaly ukazovat jednu pryč, zmocnila se mně panika, že jsem doma nějak moc dlouho. Najednou jsem netušila, co budu dělat zbytek dne. Dokonce ani mé smělé a na každý den pečlivě připravené plány mně netěšily. Prostě jsem si lehla, koukala do stropu a přemýšlela nad nesmrtelností brouka. Nebavilo mně číst, malovat, poslouchat hudbu, pít kafe...prostě nic. Vstát a jít něco dělat (nejlépe něco, co mám na seznamu) bylo tedy nemyslitelné.

V úterý, což byl druhý den byla situace ještě horší nebot se mi podařilo celý den s přestávkami prospat. Pomalu jsem se děsila, co budu dělat zbytek nemocenské, pokud budou všechny dny takové ospalé. Těšila jsem se na prý až šest týdnů volna, ale neuvědomila si, že není-li člověk zvyklý na takové množství volného času, potom neví co vlastně s ním.

Včera byla středa a dnes je čtvrtek. Konečně by se dalo říci, že pominula krize z nadbytku volného času. Doma mám hezky uklizeno, dokoupila jsem zbytek vánočních dárečku a až tohle dopíšu, budu chvilku malovat :).
Vlastně ani nevím kde a proč nastal onen zlom. Kde přesně jsem si řekla UŽ DOST, TÁHNI NĚCO DĚLAT! Prostě se podařilo, za což jsem ráda.

Naskytl se však jiný problém, který mi pořádně zamíchal pořadí plánovaných činností. Nyní se nacházím v předoperačním režimu. Koleno mám ještě celé a k chůzi nepotřebuji berle. Taktéž si k práci můžu kleknout na zem...atd.
Došlo mi, že po operaci, tohle všechno nepůjde a tak se opět přepisovaly plány. Škrtalo se a odkládalo. Nakonec jsem přišla na to, že s tím málem, co už mám hotové jsem vlastně absolutně spokojená a úplně to stačí :D...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama