TOPlist

S idoly svého mládí. Po devíti letech

18. září 2016 v 13:26 | Lea |  Splněné sny
Od doby jsem si v září roku 2007 naposledy zazpívala písničku Sedam dana na koncertě Karmy uplynulo dlouhých devět let. V roce 2014 jsem věřila, že to bylo také naposledy. A minulý pátek jsem se oficiálně dověděla, že za týden má Karma úplně poslední vystoupení ve známém (ikdyž omezeném) složení. Tara a DJ Neno dorazí do brněnského Bobby centra a naskytne se mi tak poslední možnost, vidět je naživo! Vše v rámci akce Hrvatska noč (dovolím si zde drobnou opravu: slovo "noč" se správně píše noć).

Vlastně jsem zpočátku ani nechtěla jet. Byla jsem naštvaná. Jako kdysi velmi věrnou fanynku, nezkrotnou milovnici DJ Nena, tak i věrnou redaktorku Karmast!cu (časopis neoficiálního českého fan clubu) naštvalo, že se termín koncertu skoro tajil. Takhle pozdě už má většina někdejších fanoušků naplánován svůj vlastní program, který už třeba nejde zrušit...
Už nejsme ti rozjívení puberťáci. Jsou z nás mladí dospělí. Máme své závazky, práci a někteří vlastní rodiny. Cesta na koncert už neřeší pouze omluvenka ze školy, ale dovolenka (v omezeném množství za rok). Vzpomínám na své "Rodinné důvody" ve studijním průkaze. Akorát mně mrzí, že jsem si to tenkrát nenechala podepsat ještě samotnou Karmou :D. Prošlo mi to. Jen ty podpisy na pupíku jsem vysvětlovala ještě dlouho po události :D.

Pravda je, že sociální sítí proletěl asi před třemi měsíci jen tak mimochodem plakátek. Tehdy jsem se rozhodla, že si zkusím tohle jediné info ověřit. Pozvánka totiž vypadala jakoby někdo stáhl z netu obrázek a v Malování do něj dopsal datum. Pokusy o dohledání jiné propagace koncertu též nedopadly dobře. Taktéž ověření přímo u zdroje se nedočkalo odpovědi. Usoudila jsem tedy, že je to fake a nechala to být. Minulý pátek odpoledne jsem obdržela oficiální zprávu z fan profilu na sociální síti a také od kámošky.
První dojem, jak už bylo zmíněno, NEJEDU! Měla jsem na pátek program, který byl pro mně také důležitý. To se mělo oznámit dřív, abych věděla, že si nic plánovat nemám! Přes víkend se mi to ale nějak rozleželo v hlavě. Uvědomila jsem si, že další možnost než je tahle, nenastane. Mám úplně poslední šanci vidět je naživo...

V pondělí jsem si se slovy: "Ne! JEDU, to si nenechám ujít!" vyřídila přes net vstupenku. Nákup proběhl v pořádku, ikdyž na mně působil nedůveryhodně. Server pro nákup vstupenek chtěl kromě ceny vstupného také asi dvacet korun za převod peněz na jejich účet! S něčím takovým jsem se ještě nesetkala a trochu se bála. Nicméně za risk mi Karma stála vždycky :D. Ať už to stálo cokoliv :D! Celý týden byl tak ve znamení velkolepých příprav. Jako správná žena jsem dospěla k zjištění, že i přes dvě narvané skříně nemám co na sebe a jiné radosti...

Obzvlášť na výběru oblečení jsem si dala hodně záležet. Před těmi deseti lety by bylo jasno. Krátká sukně a tričko po pupík. Jenže teď už mi to přišlo krajně nevhodné. Chtěla jsem dát najevo, že z té divoké puberťačky přece vyrostlo cosi rozvážného a důstojného. Asi desetkrát jsem se převlékla a asi jedenáctkrát usoudila, že opravdu moc možností nemám :D. Na pohovce jsem měla rozložené asi tři modely, ale nakonec jsem jela v něčem úplně jiném. Nakonec jsem vyšla z domu v džínách a společensky vypadajícím topu. Cítila jsem se v tom dobře a hlavně dospěle :D!

Odjížděla jsem v pátek odpoledne a ze čtvrtka na pátek měla ještě poslední noční směnu. Byla to nejdelší směna za můj dosavadní život :D. Nutno podotknout, že v zaměstnání máte souvislou činnost, na kterou se musíte osm hodin soustředit a být ve střehu. Vůbec nechápu, jak jsem kdysi dokázala přežít vyučování ve škole, kde toho na práci zas až tak nemáte. Byly to muka! Od půl dvanácté do dvanácti uběhly snad tři hodiny :D...
V půl osmé ráno jsem konečně ulehla do postele a okamžitě usnula. Probudila jsem se v půl jedné a když se mi nepodařilo do čtvrt na dvě znovu usnout, vstala jsem. Budík byl nařízený na až na půl třetí. Alespoň jsem stihla po čtvrté změnit model a doladit detaily a sbalit slovník chorvatské konverzace. Také jsem před odchodem ještě pojedla. Bůhví kdy a co budu jíst zas. Akce slibuje i chorvatské speciality...

Do Brna jsem přijela po půl sedmé večer. Byla jsem domluvená s holkama z našeho fan clubu, že se pro mně zastaví na nádraží a na místo akce dorazíme společně. Ještě že tak! Bez nich bych asi nenašla ani zastávku autobusu! Brno je na mně jakési moc složité, zdá se :D. Autobus zastavil přímo před Bobby centrem. Hledáme vstup...
Značení žádné. Propagace akce na místě téměř nulová - potvrzeno menší účastí, než jsem skutečně čekala. Předkládám vstupenku s tím, že po přečtení QR kódu mi bude navrácena jako přirozeně nejdůležitější sběratelský objekt každé fanynky. Oni mně ji sebrali :D. Měl to být materiál pro případnou autogramiádu. Ona to vlastně ani nebyla klasická vstupenka. Byl to papír o formátu A4 vyjetý z klasické tiskárny. Vůbec už to nemělo své kouzlo ani hodnotu jako kdysi. Klasická vstupenka na hezkém papíře, kterou člověk se vzpomínkami hýčká ještě za dva roky! Neexistuje! A to vůbec nemluvím o tom, že někteří měli pouze nic neříkající kód nahraný v telefonu! To už vůbec není ono!




Chorvatské občerstvení ani pivo se nekonalo. Nepřijel dodavatel. Nelitovala jsem, že jsem se důsledně najedla doma. Zde byly k dispozici nějaké hamburgery, do kterých mi chyběla odvaha. Pivo teklo české, což bylo na jednu stranu v pořádku. Alespoň jsem věděla do čeho jdu! Nicméně ti, kteří si zaplatili V.I.P. vstup a na chorvatské speciality se těšili, zaplakali...
Celá akce byla poněkud zvláštně organizovaná, nikdo toho mnoho nevěděl. Koncert Karmy byl opravdu nejlepší bod programu. Chorvatská party probíhala tak, že na obrazovkách běžely videoklipy chorvatských interpretů (převážně Colonia), ale moc se netančilo...




Autogramiáda proběhla v půl desáté. Z domu jsem měla samozřejmě naučené chorvatské fráze i s nacvičenou výslovností, jenže znáte to. Jakmile se dostanete ke stolu, kde se podepisujete nevíte nic. Já byla tak zmatená, že jsem si sotva vzpomněla, že chci něco podepsat a vyfotit se s nimi :D. Podepsat jsem si nechala průkazku člena a spolutvůrce fan clubu, protože studijní průkaz s "Rodinnými důvody" jsem doma nenašla :D. Sedla jsem si pak vedle Nena a nechala se zvěčnit. Teprve dnes v neděli jsem svoji euforickou zmatenost viděla na krátkém videu, které se mnou holky natočily. Celá autogramiáda byl jakýsi krásný neovlivnitelný sen, který se dal těžko zapamatovat, natož popsat...




Asi za půl hodiny následoval koncert, který jsem si (naposledy) velice užila se vším co k němu patří. Stáli jsme se zástupkyněmi a zástupcem fan clubu kde jinde než přímo před pódiem a zpívali, co nám hlasivky povolily. Dokonce jsme prý jednu písničku (Zemljotres) zpívali pouze my :D...
Koncert byl krásný. Pódium pro Karmu v neúplném složení se jevilo poněkud prázdně a asi tak tři písničky hráli dvakrát, ale to mi vůbec nevadilo. Byla to poslední příležitost si s nimi zazpívat, tak jsem nehodlala hledat chyby a pořádně si to užívala. Dokonce jsme s holkama vytáhly podepsanou vlajku a skákaly s ní před pódiem :D.




Bolest v krku, vykřičený hlas, kolena omlácené o pódium. Celé tělo rozbolavělé od skákání, zvednutých ruk a tance... Ano, vzpomínky na svou vlastní teenage éru bolí. Rozhodně si považuji každé minuty, ve které jsem ji mohla prožít znovu. Nádherné a nezapomenutelné okamžiky! Je škoda, že právě takové okamžiky utečou strašně rychle. Najednou bylo po koncertě. A najednou nastal čas odchodu. Rozhodla jsem se jít s holkama domů, kde jsem se malou chvilku zdržela. Sice mi říkaly, že mohu zůstat, ale to jsem prostě celá já. Nechci být nikomu přítěží a raději se potuluji po non stop barech blízko nádraží, kde čekám na odjezd spoje do Zlína. Ostatně to tak dělám pokaždé...

Jít s holkama a chvíli s nimi pobýt u nich doma bylo přece jen moudré rozhodnutí z mé strany. Sotva jsem se v půl páté ráno vyskytla na Hlavním nádraží v Brně, bylo mi najednou spoustu věcí jasných. Kdybych se sem dostala kolem třetí, do sedmi bych možná ani nedožila! Hrůza a děs! Na ulici se mi zdálo být nebezpečno a jít do nějakého non stopu se mi už jevilo jako jistá sebevražda! Noční Prahu znám a vždycky jsem si myslela, že Brno je "nižší level". Omyl...
V Praze se dá vždycky někde přečkat v bezpečí, ale tady ne. Půl hodiny jsem stála u rychlého občerstvení a jedla studené hranolky. Musela jsem předstírat, že na někoho čekám, neboť to co se motalo okolo nádraží, se snad ani nedalo nazvat lidmi! Poprvé v životě jsem se bála v nočním městě! Nakonec jsem přečkala do svítání v čekárně vlakového nádraží. V té, kam mají přístup jen cestující s platnou jízdenkou. Tu jsem měla sice na spoj těžce konkurenční společnosti, ale když mně viděli zdrcenou vnějšími vlivy nechali mně tam přečkat.

V sedm mi jel autobus do Zlína, kam jsem přijela v půl deváté ráno. A po zážitcích z posledních dvou hodin v Brně jsem byla opravdu šťastná, že jsem se vrátila živá!

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama