TOPlist

V kůži Greenpeace aneb jak jsem zachraňovala z hnízda vypadnuté ptáče

11. dubna 2016 v 17:11 | Lea |  Milý deníčku...
Ráda bych se s vámi podělila o včerejší zážitek. Stalo se to během návštěvy u babičky...

Před několika lety si na rýně pod střechou postavily hnízdo hrdličky. Pamatuji tam ale pouze dva případy, ve kterých samička vyvedla na svět mladé. Bylo to jedenkrát v roce, kdy bylo hnízdečko nové. Potom bylo dlouho nevyužité a nové hrdličky se na něj usadily až letos. Je to asi měsíc zpátky, co se i této samici zadařilo a vylíhla se dvě mláďata. To jedno jsem dobré dva týdny neviděla a na hnízdě sedělo to druhé věčně samotné, protože matka sháněla potravu. Musela. Samec nebyl spatřen od chvíle, co se ptáčci narodili (až mně kolikrát napadlo, jestli také musí platit alimenty zrním)...

Tak jsme včera seděly s babičkou v obýváku a povídaly si. Najednou začala samice abnormálně mlátit křídly. Křápala s nimi o plechovou rýnu a dělala tím na tak malé stvoření vcelku solidní kravál. Člověk je tvor zvědavý, takže se zcela přirozeně zvedne z gauče a jde se podívat z okna, co se děje a proč.
Já, držíc v ruce fotoaparát jsem potřebovala pouze lepší úhel k vyfocení rozpětí ptačích křídel (kdy to taky uvidíte znovu, sto čísel od sebe, že) a odebrala se k oknu. Chuť na focení mně přešla téměř okamžitě! Samice seděla na rýně a zobákem pomáhala svému dítku, které nešťastnou náhodou vypadlo z hnízda. Držela balanc a snažila se ho vytáhnout nahoru. Bohužel se jí to nezdařilo úplně přesně podle plánu a ptáček letěl ukázkovou šipkou do trávy. Nevím, jestli chudák věděl, že mu příroda pro tyto situace nadělila křídla. Každopádně je nepoužil či použít nestihl.

Babička se okamžitě vydala mládě hledat. Já zatím zůstala u okna a sledovala "mamku" hrdličku, co hodlá dělat dál. Místo toho, aby se letěla alespoň podívat, kam dopadlo její dítě, není-li zraněné a vůbec zachovat se jako matka, ukázala poslední rozpětí křídel (z nihž na fotografii vyšlo pouze prázdné hnízdo) a odletěla úplně. Dlouho se nevracela. Babička se vrátila rychleji, ale s prázdnýma rukama. Rozhodla jsem se, pokusit se najít zvíře sama, aniž bych tušila, co s ním budu dělat kdybych ho našla. Matka na něho ani "nezacukrovala" ale stejně byla dávno pryč. Zájem tedy zřejmě neměla. Vrátit ptáka do hnízda je úplná blbost. A zadruhé, lezte s akrofobií do výše třetího patra po žebříku. Na zemi ale zůstat nemůže! Tam ho najde a sežere kočka...

Hledala jsem všude. Dokonce i na cestu a pod auta. Babička stála v okně a pravila, ať se jdu podívat tam, jak leží ten bílý šutr. Jenže bílý šutr byl na šutr moc opeřený a že by kameny vlastnily zobáky, to jsem též netušila. Našli jsme ho! Nasměroval/o si to chlapec/děvče dobře a skončil/o pod travnatým ochozem, což zajistilo měkký dopad.
Vzala jsem ptáčka opatrně do ruk v rukavicích a zkontrolovala křídla a nožičky. Evidentně si při pádu nijak neublížil, což mně potěšilo. Cestou zpět kontroluji hnízdo nad sebou. Samice stále nezvěstná.

Teď se začala řešit otázka, co s ním. Krabice bot bot a klásek po andulce "na dojezení" dlouho stačit nebude a důstojný start do života to taky dvakrát není. Na druhou stranu, způsob, jakým se to malé (drzé) stvoření rozhodlo se se mnou seznámit, mělo též daleko do jakési důstojnosti. První co mně napadlo bylo kontaktovat útulek za městem. Ale copak to jde, vpadnout tam v neděli odpoledne (pár desítek minut před koncem návštěvních hodin) s krabicí od bot a říct, že nesu mladou hrdličku? Greenpeace girl v akci! Ještě se mi vysmějou...
Najela jsem na stránky města a jala se hledání kontaktu na odchytovou službu. Našla jsem telefonní číslo na pevnou linku. Jelikož jsem si zavčasu všimla, že odchytka má dle ostatních kontaktů co dělat s městskou policií, vytočila jsem rovnou 156, aby mně hovor nic nestál.
Babička říkala cosi o tom, že policajti hodí ptáka hadovi, ale to jsem díkybohu slyšela jen tak napůl. Byla jsem zavřená v pokoji a mluvila s operátorem. Odchytová služba dělá údajně jen psy a kočky, což mně v té ukvapenosti nenapadlo. Zavolat na měšťáky, bylo ale přece k něčemu užitečné, protože mi operátor nadiktoval čísla na Záchrannou stanici volně žijících zvířat. S tím, že tam možná budu muset ptáčka osobně přivézt. Kdyby to nebylo až v Buchlovicích a nebyla na autobusové spoje chudá neděle, znělo by to jako jasný a jednoduchý úkol...
Babička mezitím volala známému, co chová papoušky, jestli neví o někom, kdo se takovými případy zabývá anebo co máme dělat. Věděl toho podobně mnoho jako my dvě, tak nakonec zasedla k internetu a studovala, co žere cukruška.

Mezitím jsem otestovala druhou chovatelku okrasného ptactva, ale též netušila jak nejlíp poradit. Vytočila jsem číslo záchranné stanice. Když se mi podařilo, dostat se tak daleko a za jeden hovor v podstatě ušetřit, byla by škoda to alespoň nezkusit. Zvedl mi to pán, který mi potvrdil mi místo, které mně napadlo jako první. Městský útulek pro zvířata v nouzi. Ihned jsem na sebe hodila koženou bundu, drapla krabici a šla na trolejbus. Cestou jsem kontaktovala ještě útulek neboť jejich návštěvní doba měla zanedlouho končit. Dech mi vyrazila informace, že už o mně ví. Chlápek, se kterým jsem hovořila ani ne před deseti minutami se s nimi SÁM spojil a ohlásil mně, že jsem na cestě a zvířátko vyzvedne jeho kolega, až bude mít cestu okolo. Tak tomu já říkám Záchranná stanice a absolutní spolupráce! Trolejbus jel naštěstí hned a vysednout se dalo skoro u útulku. Cestu od zastávky k němu dělila jen lesní rozblácená cesta. Protože jsem se po odevzdání ptáčka chystala jít do divadla, byla jsem oděvem zcela nepřizpůsobena na to, abych šla byť krátkou dobu lesem, čtyři hodiny po dešti . Opravdu Greenpeace lady v akci! Na nohou děrované jarní kozačky jako nejpraktičtější prvek do rozbředlého terénu . Mohla jsem dopadnout i hůř, pokud bych uskutečnila své ranní plány s lodičkami na podpatku. Nedalo se nic dělat. Už jsem byla pár metrů před koncem a mé počínání zorganizovalo další lidi. Nebylo by ode mně pěkné, kdybych se na to vykašlala právě teď a tady! Musela jsem jít. V lese jsem minula pomalu jdoucí rodinu na nedělní procházce. Byla to taková ta uměle dokonalá až neuměle nesympatická rodinka. Úplně jsem cítila jejich pohledy na mých děrovaných a bláta plných kozačkách. Zatracenej pták! Nemohl se na to hnízdo vydrápat sám! Ten tatínek tomu posléze nasadil korunu tím, že se obrátil k dětem a pravil cosi jako: ,,To je obuv do lesa děcka, co?" V té chvíli mně to tak vytočilo, že jsem prohodila do větru: ,,Až budu příště vědět, že sem půjdu za účelem zachránit zvíře, tak se na to obleču i obuju, debile!!!" Naštěstí nás od sebe již dělila bezpečná vzdálenost a neslyšel mně. Tohle si ale poslechnout mohl a to klidně i před dětmi!

Dorazila jsem do útulku s neradostnou myšlenkou, že půjdu tím samým blátem i zpátky. Na druhou stranu, zachránila jsem mládě, které by si samo neporadilo! Jako polehčující okolnost myslím dostačující :). Nahlásila jsem jméno a adresu a doufám, že nebudu později vyhledávána jako potencionální (ne)dobrovolník pro venčení psů. Ne, že by mi to bylo nějak odporné, ale nerada chodím na procházku se psy, které dobře neznám a nevím co od nich čekat.
Třešničkou na dortu a velkým happy endem byla zpráva, že už za dvacet minut si pro ptáčátko přijedou z Buchlovic odkud snad jednou vyletí jako dospělý, zdravý a silný jedinec. Jen doufám, že mi pak nepřiletí na parapet, poděkovat za záchranu způsobem, jakým se se mnou seznamoval...podruhé už to fakt čistit nebudu...

Lea


P.S. Pokud někdy uvidíte jít lesní cestou k útulku ženskou, která má na sobě bílé šaty a boty na podpatku, nesmějte se jí za to ani z ní nemějte strach! Není to duch, bílá paní ani lesní víla. Možná taky zachraňuje nějaké zvíře a cestu sem ji neplánovaně přihrál osud...






 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama