TOPlist

MHD story

26. dubna 2016 v 10:29 | Lea |  Life (úvahy, vzpomínky...)
,,Ještě snad stihnu koupit ten špunt do vany.", domnívám se a vleču téměř po zemi tři nacpané tašky, směrem k domácím potřebám. Tam ale rychle vystřízlivím. Za necelých dvacet minut mi jede trolejbus do práce, do které jsem si buhužel neopatřila svačinu. Špunt je tedy passé. Rychle vzpomínám, v jaké vzdálenosti odsud se nachází nejbližší pekárna, ať mám k svačině alespoň dva obyčejné rohlíky. Z posledních sil smýkám tašky dál v naději, že pekárnou toto nákupní peklo končí. Už toho mám dost! Jedna taška pojala drogistické zboží, včetně těžké litrovky Sava. Druhá obsahuje balení cukru, olej, mlíko, kilo brambor, mouku, nějakou tu čerstvou zeleninu a kdoví co ještě. Třetí taška není až tak úplně taškou. Avšak prý váží dvě kila a jmenuje se to prací prášek. To bychom měli nákup.
Za sebou mám klasickou lítačku úředního dne. Znáte to. Musíte v první řadě brzy vstát, což není snadné, pokud se do postele nedostanete dříve jak v půl dvanácté v noci! Na osmou už jste ve městě a lítáte. Úřad, pošta, doktoři,knihovna (ne každý den, ale často tam chodím kvůli cenově výhodnému tisku) nakoupit...naházet do sebe za běhu smažák v housce od Vietnamců a do práce...
Uštvaná běžím na nejbližší zastávku neboť točna ze které ráda jezdím, je příliš vzdálená. Cestou na mně dopadá taková ta "pracovní tíseň". Zas musím do fachy, zas budu dělat to a to, zase stihnu přemrštěnou normu tak tak, zase mně ze stání na jednom místě budou pálit nohy...atd atd...

Trolejbus jede téměř okamžitě po doběhu. Opět je narvaný k prasknutí, ale kolegyně mi drží volné místo. Vyskládám svůj v tomto okamžiku již z celého srdce nenáviděný, ale životně potřebný nákup na stupínek a spočinu na volném sedáku. Právě jsem si sedla! Poprvé za celé dopoledne! Za patnáct minut budu muset vstát a pak si dost možná nesednu zas až do večera. To je ale budoucnost. To budu řešit až za čtvrt hodiny. Teď musím řešit problémy pracovně-společenské :). Se spolupracovnicemi máme malou chvilku na to, abychom kromě práce probraly která co vařila k obědu, jakou kdo měl úřední lítačku, nejnovější drby (tak to vždy a bez debat), případně si navzájem pochválit nový účes nebo nové gelovky...

Až je vše vyjasněno a hovory utichnou, vytahuji s důležitým výrazem v obličeji telefon. Nikoliv proto, abych napsala pár SMSek, ale proto, abych se "zamaskovala". Sleduji totiž chování a způsoby ostatních spolucestujících. Většinou k nim chovám zvláštní zášť. Ihned vysvětlím proč. Tímto spojem, jedoucím před půl druhou odpoledne, jezdím každý třetí týden už asi tři roky. A pokaždé je to stejné! Pracující lidé, kteří stihli zavčasu usednout, sedí...a buď tiše trpí nebo jsou naopak pobaveni. Tímto spojem totiž mají ve zvyku jezdit i ti, kteří do práce nejedou. Vesměs se jedná o důchodce, kteří místo směn střídají levný cukr za laciný olej a přejíždějí ze supermarketu do supermarketu. Najdou se mezi nimi i tak kruté vyjímky, kdy pánové a dámy dřívějšího data narození nemají jednoduše co na práci, tak nasednou do nejvytíženějšího spoje a prudí...

Paní v ohavných červených lodičkách sděluje jiné paní, že právě tyto koupila za úžasných sto čtyřicet devět korun celých, devadesát pět haléřů v marketu X a za tak úžasnou cenu si koupila hned troje a v té samé barvě. Paní, které je tato informace sdělována jede zase z marketu A do marketu Z, protože v něm mají o čtyři koruny levnější banány (potřebuje jen 2, slovy: dva; nikoliv celé kilo). Jsou prý sice o dvacet haléřů dražší jak ty z obchodu M, ale v těch pro které si jede, prý podle tn.cz nejsou ti jedovatí pavouci...
Tyto hovory většinou končí ve stejných cílech. Jak bylo za komunistu líp a hlavně, jak jsou ti mladí "směnaři" neukáznění a nepustí staré lidi sednout. A nedej Bože, když právě s námi směnaři má řidič soucit a zastaví nám trolejbusem přímo před bránou firmy! To je panečku peklo! Za jejich mládí to přece tak nebývalo...

Opravdu mně jejich způsoby vytáčí. Chápu, že oni taky tvrdě pracovali. Chápu, že je nohy už moc nenesou. Chápu, že to není vychované, nepustit je sednout. Oni ale nežili v době, kdy čas znamenal peníze. Neznali práci na tři směny (dvanáctky, šestnáctky). Nezažili buzeraci na pracovišti - hlavně v těch jejich oblíbených hypermarketech, kde nejlevnější jogurt nikdy nestojí dvě devadesát, ale téměř vždy zdraví a psychika prodavačky, která ho tam vystavila...

Dalším extrémem jsou maminky s kočárky. A opět spoluúčast ve "směnovém" spoji. Nejlépe, když se zrovna do tohoto trolejbusu, kde už jeden kočár je, snaží dostat mamina s kočárkem pro dvojčata a dvěma řvoucími dětmi z každé strany (že má jedno z nich na zádech tlustou aktovku, nemluvě). Tyto ženy nastoupí a sotva se v prostoru pro ně určeném nějak snesitelně seskládají, už musí vystupovat. Obvykle to dělá tak dvě nebo tři zastávky, nepříliš od sebe vzdálené. Opravdu nešlo jít pěšky?

Proč by tedy ti, kteří nemají naspěch nemohli hodinku dvě počkat a nechat pracujícím "jejich" spoj? Mají čas (dobře, ty maminky toho času taky nemají). Směnaři mají všechno, jenom ne čas. Sednou si za celý den kolikrát pouze v MHD a to ještě, pokud mají kam. Jedná se převážně o spoje před a po šesté ráno a před a po druhé odpoledne. Jak na potvru, jezdí "krátké" vozy bez harmoniky, takže je v nich skutečně plno. Kdo nejede z první možné nástupní zastávky a nastoupí v půlce trasy, jede celou cestu přilepen obličejem ke sklu dveří. Prosím, uvědomte si vy, co jste doma pořád a můžete jet kdykoliv jindy během dne, zda je opravdu nutno tyhle spoje využívat.

Vím, možná se vám jeví tento článek jako sobecký, ale není tomu tak. Pravda prostě někdy bolí. I já mám své svědomí a dokážu být spravedlivá. Když tedy zrovna nejedu do práce, ráda pustím sednout starou paní nebo maminku s malým dítětem. Nedělá mi to sebemenší problém ba dokonce mám ze svého činu radost. Klidně půl hodiny postojím, když vím, že si zanedlouho sednu s kamarádkou v kině, kde budu přes hodinu usazena v sedáku měkčím jak v autobuse...

DODATEK: Stojíte-li vážení spolucestující u dveří, prosím praktikujte při každém jejich otevření metodu "vystoupit a nastoupit". Za vámi jsou lidé, kteří chtějí vystupovat a přes vás se ven nedostanou. Ne, ani když budete zmateně pobíhat ze strany na stranu jim nijak nepomůžete...
Děkujeme vám my, co to děláme automaticky a bez řečí, avšak málokdy se nám naše ochota vrací...

Lea
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama