TOPlist

Kino v pátém rozměru

11. října 2015 v 10:45 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Rok rozhodování. Jít do toho nebo ne?
Dělám jako kdyby šlo o novou kérku a přitom jde pouze o návštěvu kina! Ale ne ledajakého. Rozhodla jsem se, že letos už konečně vyzkouším 5D kino. Konkrétně tomu nastalo dnes u příležitosti setkání s mými bývalými spolužačkami a bývalými spolupracovnicemi v jedné osobě - no vlastně ve dvou osobách.

5D kino. Má to pro mně vůbec význam? Nevyhodím akorát peníze vzduchem jako u 3D? Co je vůbec to 5D? Jasně, je to 3D (takže nic moc neuvidím, pouze zaplatím navíc) plus nějaké bonusy ve formě pohybujícího se sedadla, stříkající vody.
Byla jsem ale odhodlaná to s holkama zkusit.
Přišly jsme k tabuli s nabídkou filmů, trvajících nejdéle 10 minut. Jelikož jsem se o návštěvě této atrakce informovala v práci, věděla jsem, které filmy stojí za to vidět a od kterých dát ruce pryč.
Byl mi doporučen Panic house. Na ceduli podle obrázku zas tak tak slibně nevypadal. Mně by spíš pasovalo cosi o metru. Z metra mám panickou hrůzu, takže bych z toho byla psycho už od začátku. Když už horor, tak pořádný :). Nakonec jsme vybraly Panic house. I pokladní potvrdila, že na něj se chodí nejvíce. Čekat budeme patnáct minut, takže ještě stíháme přepudrovat nosíky.

Před námi šly ještě dvě skupiny, tak jsme měly pár minut na přibližné nastudování toho, co to s námi udělá. Hned za dveřmi je totiž umístěna obrazovka. Na ní běží záběry ze "sálu". Sál je vlastně taková veliká krabice ve které se nacházejí čtyři sedáky a plátno. Lidé vypadali na záběrech spokojeně, takže jsem se pomalu smiřovala s myšlenkou vyhozených peněz. Jak jsme tam tak stály a čekaly, začala jsem si uvědomovat, jak je deset minut dlouhá doba. Ale jak je sakra možné, aby existoval desetiminutový film a přitom nepostrádal hlavu ani patu!? Film je přece záležitostí minimálně 80 minut! To mi hlava nebere! Uvidíme...
Jsme v pořadí a vcházíme skutečně do inkriminované krabice, ve které jsou ty čtyři sedáky a plátno. Jaké překvapení :D.
Slečna pokladní a uvaděčka současně nás správně odhalila, že jsme tu všechny tři prvně. Vysvětluje nám, že na volné sedačce nesmí ležet vůbec nic a seznamuje nás s místním věšákem na bundy a kabelky. Odkládáme svršky a zavazadla a usedáme do křesel. Ty křesla mi nevím proč připomínaly sedáky na otočné lavici v lunaparku. Když jsem sosedla, očekávala jsem, že budu ještě zabezpečena přiklápěcí obručí, přesně jako na té lavici. Ne. Akorát nám uvaděčka oznámila, že v případě nevolnosti máme buď zavřít oči anebo sundat brýle. To znělo slibně! Jen těm prokletým brýlím jsem po svých předchozích zkušenostech prostě nevěřila.

PANIC HOUSE
Film začíná. Na plátně se objevuje krásný dům. Takový jaký znáte z amerických filmů. Krásná bezchybná fasáda, modré nebe, zelený trávník...
Sedačka s námi hodila kupředu. No jo, vždyť míříme ke dveřím. Za nimi nás vítá služebníček. Dveře se zavírají. Východ pro příštích tedy znemožněn. Ze služebníčka se stává nestvůra. Nyní vypadá lépe jak předtím, což mně velmi rozesmálo :D. Smála jsem se vlastně celou dobu, což je u hororu mimořádně úchylné :D... Začínáme couvat spolu se sedákem. Nechce se mi couvat, ale nedá se jinak... Natěšeně čekám co přijde. Vlastně ani nevím co bylo posléze neboť se mi celý děj pořádně promíchal (o to větší důvod, aby jste si na doporučovaný titul zašli sami). Pamatuji si ovšem klíčové momenty. Naše cesta vedla chodbičkami a záhadnými místnostmi. Připomínalo mi to nějaké sanatorium, nemocnici nebo dokonce mauzoleum. Procházely jsme nejistými pohyby křesel mezi hrůzu nahánějícími nástroji, přízraky a dokonce i mrtvolami lidí zavěšených na hácích. V jedné z místností má tato scéna opravdu grády! V jiném místě pro změnu praská potrubí. Voda se valí nejen na plátně, ale i na nás tři. Máme mokré obličeje a ztrácíme pojem o realitě. Nechápeme, odkud se voda nabrala! Do toho všeho jsme neustále pronásledovány škaredým služebným proměněným v krásnou zrůdu. Jedna scéna je jako dělaná pro jedince bojících se výšek (jó, řvala jsem jak tur). Mizíme mu ve výtahu. Onen výtah bych nazvala označením poloviny celého filmu. Místem kam TV Nova obvykle už tak minimálně potřetí cpe reklamu. Druhým patrem zde rozumíme druhý level. Opět procházíte mezi mrtvolami. Jenže narozdíl od přízemí, některé ožívají... Klip končí opět pohledem na krásný idilický dům. Dům do kterého byste na první pohled neřekli, co se v něm odehrává... Kdybyste v něm ovšem minulých pár minut nestrávili...
Možná jsem děj trochu pomíchala. Možná je to důkaz, že i těch blbých deset minut je opravdu maximum, co je člověk schpen vydržet. Možná jsem nechtěla prozradit vše a chci abyste klip prožili na vlastní kůži. Možná...
Obrazovka je najednou čistě bílá. Máme za sebou desetiminutovou exkurzi domem hrůzy, takzvaným Panik hauzem...
Marně čekám na titulky. Docela ráda bych znala jméno tělesné schránky, vlastnící mozek jenž celé video vymyslel. Mám pocit jako kdybych viděla plnohodnotný standartně hodinu a půl trvající film. Přitom mám za sebou sotva čtvrthodinku. Současně si uvědomuji, že kdyby trval film déle, asi bych zkolabovala! Těch pár minut bohatě stačí!

Sundávám si brýle z nosu. Byly celou dobu tam, kde být měly. Obraz skutečně vystupoval z plátna a snažil se mně vtáhnout do děje. Opatrně se drápu z kžesla. Točí se mi hlava, ale to mně neodradí, abych šla příště na Metrofear. To si teprv zabékám...

Mimochodem, hledám obrovolníky/dobrovolnice Mrkající...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama