TOPlist

Novým směrem...

1. listopadu 2017 v 18:04 | Lea |  Milý deníčku...
Po asfaltové příjezdové cestě běží malá drobná postava. Nešikovně klopýtá na nízkých platformách bot. Dlouhý kabát za ní jen vlaje. V běhu vytahuje telefon a kontroluje čas. V druhé ruce skoro od domu mačká malou kartičku v plastovém obalu. Když ji spolknou veliké prosklené dveře je téměř u konce s dechem. Po přiložení kartičky to hlasitě pípne a turniket se otočí. Je za minutu sedm. To bylo tak tak...

Blahopřeji všem, kdo poznali podle popisu moji maličkost. Ano jsem to já. A jako obvykle nestíhám. Dnes jsem nastupila do nové práce a málem přišla pozdě! Že bych zaspala, to ne. Budík mně vytáhl z postele s dostatečnou časovou rezervou. Pes byl zakopaný jinde. S prvním listopadovým dnem si evidentně více lidí předsevzalo, že si také udělají nový začátek. Nasedli tedy do auta a vyjeli do ulic našeho města a tím způsobili celkem kvalitní dopravní zácpu. Takové věci se vám obvykle dějí nikoliv, když to zrovna nepotřebujete, nýbrž ve chvíli, kdy se vám to absolutně nehodí. V duchu jsem viděla vyčítavé pohledy svého nového nadřízeného a přitom se snažila držet očima minutovou ručičku na místě. Naštěstí jsem to krásně stihla na čas. Přišla jsem sice poslední, ale ne pozdě. První úspěch...

První seznamovací dny v práci bývají obvykle nejtěžší, ale po nějaké delší době se právě na tyto dny vzpomíná. Většinou v dobrém a s humorem. Jsou to dny, ve kterých se seznamujete s novými pracovními povinostmi, novými kolegy a zcela jiným prostředím. Najednou stojíte v neznámé hale, kolem vás je spousta nových tváří a vy najednou nevíte, jak jste se tu ocitli a co tu vlastně pohledáváte. Nové úkoly, příkazy, zálazy a předpisy se na vás sypou ze všech stran. Hlavu máte jako pátrací balón a chce se vám utéct. Jak by to bylo najednou jednoduché, kdyby jste mohli utéct. Samozřejmě že utéct můžete, ale kdo vás bude živit? Stojíte tedy dál na místě a vyvalenýma očima koukáte kolem sebe. Nervozitou vám všechno padá z ruk a máte pocit vlastní zbytečnosti. Vždyť se musíte naučit i tak primitivní věci jakým je například lepení kartonu. Tak jak jste zalepovali krabice do včerejška tahle firma uznává jako špatný způsob a učí vás to správně - po svém. Zmatek, mnoho informací k zapamatování a pocit, že jste snad i dementní, nebo co. První den v nové práci je zkrátka šok, který musíte překonat, pokud je to ve vašich fyzických i psychických silách...

Na první den jsem vyfasovala příjemnou starší paní. Ukázala mi víc, než jsem se měla danného dne naučit. Práce mi šla dobře od ruky a rychle jsem se naučila základní úkony (včetně skládání krabic). Byla trochu svižnější, než jsem byla doposud zvyklá, zato nebyla těžká na pochopení natož váhově. Když tedy služebně starší pracovnice vypozorovala, že zvládám a nabírám potřebnou rychlost, přihazovala mi postupně další a další povinnosti. V druhé polovině směny jsem téměř samostatně balila výrobky podle předpisu a vcelku slušným tempem. Pro tolik novoty jsem dokonce málem zapomněla jít na svačinu :). Vynechat jídlo bych si ovšem neodpustila, díky přetvávající rozmlsanosti z Ukrajiny (dále jen "ukrajinský syndrom", který mimo jiné zahrnuje i náhlé zmenšování oblečení)...
Komunikace s novými kolegy je zatím na minimální úrovni. Navazování nových kontaktů mi trvá vždycky déle. Zatím jsem zodpověděla klasické dotazy typu: kde jsem pracovala předtím, odkud pocházím a jestli jsem zadaná. Myslím si, že to pro začátek bohatě stačí. Z minulých zaměstnání dobře vím, že lidi z práce je lépe držet si dál od těla...

Plná nových dojmů. Sedím v teple svého bytu. Usrkávám horký čaj a znovu přemýšlím o všem, co se dnes událo. Hlavou se mi honí všemožné otázky. Zvládnu to tam? Neudělala jsem dnes nějaký závažný průšvih, který by odnesla moje dnešní školitelka? Na kterém stanovišti budu zítra? Mám ty etikety nalepené rovně... ? Na jednu hlavu je toho příliš, proto mně také rozbolela jako střep...

Změnu zaměstnání zatím hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí. Uvidíme jak dlouho mi to vydrží :D...

Lea
 

Ve světě z Lega

31. října 2017 v 8:27 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Nejkrásnější výstavy jsou ty, jejihž prostřednictvím se můžeme na chvilku vrátit do dětství. Panenky, autíčka, stavebnice, figurky a další poklady, které jsou nedílnou součástí dětských pokojíčků. Výstava, na které dostanete chuť si celý den hrát a zapomenout na dospělácké starosti. Jedna taková právě probíhá v Baťově institutu ve Zlíně a vidět ji můžete až do 2.1. 2018. Týká se nejgeniálnější hračky na světě, která zasáhla nejednoho z nás a patřila mezi nejoblíbenější. Bavila kluky, bavila i holky, čímž mně pravidelně zachraňovala od her s panenkami :). Vysypala se krabice s Legem a Barbíny letěla do kouta...




Lego patřilo mezi mé nejoblíbenější hračky. Vlastně to byla jediná stavebnice, u které jsem byla schopná prosedět hodiny a hodiny. Co hodiny!? Bylo to několik dětských let za sebou! Stavěla jsem jedno a to samé. První podle návodů, pak nazpaměť. Měla jsem asi dvě krabice, takže žádné velké rozlety. Za své nejpovedenější projekty považuji zejména kolečkové brusle pro plyšáka, kloubový autobus a když zbyly kostičky, tak jsem k němu postavila i luxusní zastávku :). Domeček pro křečka Piškota se neosvědčil. Křeček se ho bál a měl co dělat, aby kolem něj zvládl projít, natož si v něm schrupnout. Když si ovšem vzpomenu, jak ten domek vypadal, ani se mu nedivím :D...

V neděli jsme se s přítelem byli podívat na výstavě věnované právě Legu. Oba nás to fascinovalo. Je neuvěřitelné, co všechno se dá z Lega postavit a jak to nádherně vypadá v jednom celku. Velkoměsta, pirátské lodě, mořské světy a dokonce festivalový areál z kostiček. Když pomyslím na to, jak dlouhou dobu mi obvykle zabralo postavit autobus se zastávkou, nedokážu si představit, jak dlouho strávil stavitel nad celým městem se spoustou veselých detailů. Ve skate parku na U-rampě leží skejťák, kterému se nepovedl trik. Na festivale jsou mezi fanoušky také vězni. Maminka s kočárkem si nese tupláka s pivem. Spousta malých detailů, kterých si všimnete až na druhý pohled a které rozhodně pobaví.
Expozice se věnuje Legu jako takovému, které všichni známe z dětství, ale také novějším typům. Třeba jste ho nedávno koupili svým dětem k narozeninám a máte ho doma. Novější řada, která Lego už moc nepřipomíná a není vám jasné, co s čím a na kterých místech spojit. Mně osobně se nové řady této stavebnice moc nelíbily. Respektive pro mně ztratily kouzlo, na které vzpomínám. Už to zkrátka není to Lego, se kterým jsem si jako dítě hrávala...




Výstava rozhodně stojí za zhlédnutí, protože z několika nouzově pořízených fotek to prostě není ono. To se musí vidět naživo, protože je to nepopsatelný zážitek :)...

Lea

Podzimní Zóna

27. října 2017 v 11:30 | Lea |  Milý deníčku...
Včera nad ránem jsme se vrátili z Ukrajiny. Jelikož jsem před týdnem odjížděla z Česka s čerstvě začínajícím zánětem průdušek, bylo mi jasné, že je to budoucí daň z krásné dovolené. Sotva za mnou doma zapadly dveře, věděla jsem, že než začnu vybalovat krosnu, zavolám přednostně lékaři. Kašel, zima a horko zároveň. Ještěže při nemoci běžně nemívám ucpaný nos. To by mi tak scházelo! I tak je to radost. K lékaři se dostanu na řadu dnes odpoledne, pokud vůbec. Podle základního rozhovoru se sestřičkou soudím, že chřipková epidemie se za posledních pět dní dostala do velmi slušných obrátek...


Byla spousta věcí, se kterými jsem lehce počítala. Bylo něco, co jsem vůbec nečekala (ale důvody byly více než logické). A bylo něco, s čím jsem počítala na sto procent a tím také začnu. S jistotou jsem věděla, že černobylská zóna v té nejkrásnější části podzimu bude prostě nádherná. Byla. Neuvěřitelné množství hravých barev na každém kroku. Barvy, které to depresivní prostředí dokážou trošičku tlumit. Příroda si tu na podzim opravdu vyhrála. Ona si zajisté vyhrála i kdekoliv jinde, ale na tomto místě to vnímáte zcela jinak. Kdo máte na výpravu do černobylské zóny dlouhodobý zálusk, doporučuji udělat si výlet na podzim. Opravdu to stálo za to.




Nečekala jsem, že nebude oficiální možnost jít se podívat v Pripjati do opuštěných baráků. Nicméně jsem s tím po té prasárně s Poláky lehce počítala. Všudypřítomní vojáci pečlivě hlídali celé město. Nakonec se nám podařilo, dostat se alespoň do školky, na bazén a do jednoho nižšího paneláku. Všechno potajnu. Jak jsem psala, trochu jsem to tušila a bylo pro to logické vysvětlení. Zhruba měsíc zpátky navštívili Zónu Poláci, kterým se podařilo vlastními silami zprovoznit nejdominantnější prvek celého města - ruské kolo [odkaz na článek zde]. Nepochpím jak to někoho mohlo napadnout! Atrakci hrozí již několik let zřícení a taková nevhodná legrace mohla stát život nejen hlavního aktéra, ale také celou jeho výpravu, kdyby se kolo skutečně rozsypalo.
Díky této události se nesmělo téměř nikam. Inteligentní člověk to sice pochopí, ale na druhou stranu ho mrzí, o co všechno přijde kvůli jednomu magorovi. Naštěstí jsme měli fajn průvodce, kterému šlo o to, abychom i přes nedávné nepříjemnosti něco viděli. Upřímně ho za to obdivuji. Stejně jako jiné skupiny tak i nás viděl poprvé. Neznal nás stejně tak jako nevěděl čeho jsme nebo nejsme schopní. Mohli jsme klidně tu věc s kolem klidně zopakovat nebo provést něco daleko horšího. Přesto nás vzal na vícero zakázaných míst. Největší zážitek pro mně paradoxně nebyl výhled z devítipatrového paneláku, ale pobyt u zmíněné pouťové atrakce. Teprve dnes jsem si uvědomila, že jsem mu byla daleko blíže než v červnu. I skrz události minulého měsíce jsem stála dobrých padesát čísel od nástupní plošiny. Když jsem se otočila zády a zaklonila hlavu, viděla jsem přímo dovnitř vrchních kabinek ruského kola. Stála jsem v opravdu neuvěřitelné blízkosti a vědomně jsem si to vychutnávala. Byla to zřejmě jedna z posledních možností, stát v takové blízkosti. Osobně si myslím, že atrakce už dlouho stát nevydrží. Pokud ano, bude v samostatné zapáskované zóně...




Svoji druhou výpravu do Zóny jsem si užila více jako tu první ač nejsem schopná vysvětlit proč. Sešla se velmi dobrá parta, vyšlo nám počasí a užili jsme si spoustu legrace. Moje průvodcování se nakonec omezilo na zodpovídání dotazů ohledně cesty, Zóny a jinak jsem byla pouze v záloze. Jsem za to vlastně ráda, protože jsem si opravdu nebyla jistá, zda to zvládnu.

Všechno dopadlo relativně dobře. Ležím v posteli se zánětem průdušek namísto nemoci z ozáření a místo jódových tablet do sebe tlačím ukrajinskou verzi ACC, kterou jsem si dovezla jako suvenýr (174,40 hřiven!). K tomu popíjím horký čaj, jedenkrát denně panáka Russian gingeru. Kromě nekonečné série dokumentů o Zóně jsem se znovu začetla do Marie z Černobylu :). Když už se musím válet v posteli, ať to alespoň k něčemu je...

Snad jsem napsala všechno potřebné. Všechny fotografie můžete vidět zde :)...

Lea

Další články