TOPlist

Veselé narozeniny přeje pan Murphy!

1. prosince 2018 v 18:30 | Lea |  Milý deníčku...
Můj věk se po deseti letech znovu zakulatil a číslice, která jej symbolizuje končí nulou. Postupem času sleduji, že nějaké to těšení na tento den opadá. Vlastně je to úplně normální den jako všechny ostatní. Jen jeho datum je pro vás jaksi magické, protože ho máte s příslušným letopočtem také v rodném listě. Takže zatímco jsem si před deseti lety velmi zakládala na tom, co si ve svůj velký den vezmu na sebe, letos jsem si oblékla džíny a tričko ze včerejška a běžela do práce. Ono mi snad ani nic jiného nezbývalo. Letos to byl prostě masakr!

Tak jsem se tedy dožila narozeninového dne. Během následujícího článku pochopíte, proč píšu, že dožila. Den D byl totiž taková divočina, že opravdu nebylo vůbec jisté, že ho také přežiju. Někdo tam nahoře dobře věděl o tom, že kulatiny se musejí oslavit pořádně. Protože si ale na velké oslavy vůbec nepotrpím, snažil se mi narozeninový den vepsat do paměti tak, abych si jej pamatovala ještě hodně dlouho. Takovou palbu blbých náhod v jeden (a ještě tak významný) den prostě nevymyslíte...

Klidně můžeme začít tím, že mi letošní narozky vyšly na pondělí, což už je velká smůla sama o sobě. Pondělky můžou za všechno a protože se nemůžou bránit samy, tak to na ně hodíme :D.
Vzbudilo mě světlo z venku. Nepřišlo mi to divné. Do oken mi září celé osvícené město, takže mám ve svém bytě relativně dost světla také v noci. Jak jsem se ale postupně probírala, zdálo se mi toho světla na pátou ranní příliš a přemýšlela jsem, proč držím v ruce mobil. Ospale jsem zamžourala po hodinách, které jsem si konečně pověsila. Čtvrt na osm! Už mám být patnáct minut v práci! Tím se alespoň vysvětlilo, proč je venku takové světlo. Vlastně i ten mobil v ruce jsem nakonec pochopila. Zastavila jsem budík a znovu usnula aniž bych si pamatovala, že něco takového proběhlo. Sesbírala jsem oblečení, které mi první padlo do ruky a rychle se do něj nasoukala. Slovy rychle myslím v rámci svých pohybových možností. Po sobotním pádu na bruslích mě ještě hodně bolí záda. Vůbec jsem neřešila, jek vypadá model, který jsem si v rychlosti poskládala dohromady. Stejně to nemám ani kde zkontrolovat - zrcadlo ještě nalepené nemám. Jediné na co jsem myslela, byla bábovka na balkoně. Tu musím bezpodmínečně vzít do práce! Pracně jsem ji dokončila včera o půl dvanácté v noci a právě ona je možná tím důvodem, proč se mi právě podařilo zaspat...

Na zastávce jsem stála za úctyhodných patnáct minut. Protože mi trolejbus ujel přímo před nosem, měla jsem prostoj alespoň na malé kafe s sebou z místní pekárny. S bábovkou na prkénku a kelímkem kafe, které mi zrovna dnes nepřišlo vůbec dobré jsem dobalancovala zpět na zastávku. Dopila jsem minutu předtím, co přijel můj spoj. Bylo kolem půl osmé a trolejbus byl úplně narvaný. Natrefila jsem na školní dopravní špičku a celou cestu stála. Namačkaná na okénku, úzkostlivě opatrující bábovku. Jako na potvoru jsme jeli krokem. Město bylo totálně ucpané. Doufala jsem, že se do práce dostanu alespoň na osmou, což bych za normálních okolností stihla. Ne, Tvoje narozeniny nejsou úplně normální okolnosti, pěkně si to koukej užít! A tak jsem si užívala. Čekala jsem už jen křeč v ruce, ve které držím nejdůležitější náklad nebo zakopnutí při vystupování z trolejbusu, přičemž by byla zažehnaná křeč, která skutečně přišla zcela bezpředmětná...
Naštěstí jsem nezakopla a do práce donesla bábovku původního tvaru i konzistence. Akorát jsem teda v zrcadle zjistila, že jsem přišla poněkud neučesaná. Dejme tomu, že to bylo za celý den to nejmenší zlo...

Ne, že by se mi za hodinu mé nepřítomnosti nahromadilo moc práce, to ne. Spíš šlo o složitost vyskladňování materiálu. Buď to bylo něco, co se špatně počítalo anebo to bylo na moje rozbolavělé záda moc těžké. Mohla jsem sice někomu říct, aby mi pomohl, ale fakt že jsem zaspala mi to prostě nedovolil. Dodnes se divím, že kromě několika drobných chyb, které nenastaly mojí vinou si nikdo nestěžoval, že by měl špatně vychystaný materiál. Přes bolesti v zádech jsem se skoro vůbec nesoustředila a pracovalo se mi špatně. Díky tomu se vlekl celý pracovní den. Vůbec si nedokážu představit být tam o tu hodinu déle - více škody jak užitku!
Na tomto místě se znovu vrátím k té bábovce. Byl to ten den asi jediný světlý okamžik (z tmavého těsta). Na balkoně mi ve větru neoschla, ani se mi k polevě nepřilepil igelitový sáček. Údajně chutnala a to všem. Opravdu jediné, co se mi zatím (a na celý zbytek dne) podařilo...

Z práce mě vezl přítel a jeli jsme spolu vyzvednout objednané chlebíčky a na slavnostní obědovečeři do naší oblíbené pizzerie. Za velkého kňučení a bolestivou grimasou v obličeji jsem se naskládala na přední sedadlo auta. Záda už to nedávaly. To by mě zajímalo, jak ponesu tři krabice chlebíčků, aniž by mně v nich křuplo. Zatím jsem si užívala další pozitivní věci, které se mi alespoň pro ta záda dostalo - vyhřívaného sedáku.

Bylo předzvěstí další kruté rány osudu, když jsem při příchodu do lahůdkářství přímo v centru města nespatřila žádnou frontu. Tušila jsem, že takové štěstí tu není připraveno pro mě k dnešnímu výročí narození a tušila jsem zcela správně. Ani si nevzpomínám, zda jsem při vstupu do prodejny pozdravila a jestli ano, tak doufám že pěkně :D. Napětí visící ve vzduchu se dalo krájet. Prodavačky byly očividně nervózní. Předala jsem pokladní lístek s potvrzením objednaných chlebíčků. Prodavačka začala vyslovovat česká slova, kterým jsem sice rozuměla, ale nedávaly mi smysl stejně jako po dnešním dni vůbec nic. Opatrně mi vysvětlila, že se u nich zaučují nové prodavačky (což by se dalo pochopit) a těm se podařilo nedbaje velké cedule na mé zakázce chlebíčky prodat. Situace se nyní řeší a za deset minut bude zakázka připravena znovu. Jen nebude podle původní objednávky úplně přesná. Nějak jsem to překousla bez použití vybraných slov. Chlebíčky budou! Dobře to dopadne! Chlebíčky opravdu byly, bohužel nikoho nenapadlo nabídnout mi alespoň malou slevu nebo krabice zdarma. Smůla mi to dává i s úrokem. A to ještě nebylo vše...

Že jsem si v pizzerii pokapala rifle pomodorem zde uvádím pouze pro odlehčení. Večer jsem to s bolavými bedry už nemohla vydržet a vydala se na pohotovost do nemocnice. Nedokázala jsem už ani sedět na židli. Navíc jsem si řekla, že dnes už opravdu nemám co pokazit a jednu špatnou zprávu navíc ještě unesu. Koupím si k narozeninám pohotovostní regulační poplatek ve výši devadesáti korun. Kromě toho strávím narozeninový večer ve stejném zdravotnickém zařízení, ve kterém jsem před třiceti lety poprvé spatřila světlo světa. Tehdy jsem alespoň věděla, že na sedmou do práce to v pohodě stihnu - narodila jsem se v šest ráno čili ještě včas :D.
Na pohotovosti byl velmi nepříjemný doktor. Ani to mě už nepřekvapilo. Spíš mě překvapil fakt, že jsem dostala nadané za to že nevím, že kost která mě bolí se nejmenuje kostrč, ale kost křížová. A že nevím kudy se jde na rentgen. Jediné napomenutí, které jsem pochopila, byla skutečnost, že jsem s tím od soboty nic nedělala a čekala na kdoví co. On ale zas musel pochopit, že před sebou nemá fňuknu, která je na úrazovce kvůli kdejaké prkotině.
Pobavila jsem se až na rentgenu. Ujal se mě takový mladý doktor, který když viděl moje datum narození, které bylo shodné s dnešním dnem strašně se rozesmál a tak jsme na tohle téma vtipkovali. Já, že jsem se rozhodla slavit na nějakém originálním místě a on, že příští rok bych měla přece jen uvažovat o hospodě jako každý normální člověk :D. Velmi mu za to děkuji. Po tak mizerném dni byl humor rozhodně potřeba. Černý humor mi navzdory všemu vůbec nevadil. Alespoň byl sladěný k dnešku...
Mám pohmožděnou křížovou kost, léky od bolesti jsem nedostala, takže jsem si pro ně musela druhý den k obvoďačce. Noc byla tedy stejně "kvalitní" jako celý den. Lístek z pohotovostního poplatkového automatu bude zarámován spolu s přáníčkem k třicátinám ;)...

A jaké byly vaše "nejhorší" narozeniny?

Lea
 

Valašské pokušení

1. prosince 2018 v 13:07 | Lea |  Gastro
Minulý víkend jsem pekla švestkovou bábovku. Kousky ovoce se před přidáním do těsta namáčely v čaji se skořicí a hřebíčkem. Protože mi jich celkem dost zůstalo a nerada něco buď vyhazuji nebo to jím jen tak, rozhodla jsem se pro malý experiment. Určitě znáte recept, kdy se švestky namočí na několik hodin do slivovice, poté se obalují do anglické slaniny a upečou se v troubě. Inspirovala jsem se právě tímto nápadem a do původně nealkoholického nakládacího láku přikápla trochu vodky, která mi pro změnu zbyla z výroby Russian gingeru. Nastala sezona večírků, tak si myslím, že recept jistě oceníte jako tip třeba na teplé silvestrovské pohoštění...

Valašské pokušení

Ingredience:
  • sušené švestky
  • sáček čaje Irish Cream (vyrábí Teekane)
  • 1 kus celé skořice
  • 5 ks hřebíčku
  • trocha slivovice nebo vodky (pokud se počítá s dětmi či řidiči, samosebou nemusí být)
  • slanina

Postup:

Švestky překrájejte na menší kousky. Čajový sáček vložte do přiměřeně velké misky a zalijte vodou. Přidejte do nálevu skořici, hřebíček a pokud budete chtít nějakou tu kapku alkoholu. Do připraveného láku vsypte švestky. Měly by být zcela ponořeny. Takto naložené švestky nechte přes noc odpočinout. Nemusejí být ani v lednici.
Každý kousek ovoce zabalte do plátku slaniny a spíchněte pomocí párátka či napíchejte na špejle. V troubě předehřáté na 180°C je upečte do křupava (cca 15 minut).
Podávejte nejlépe hned. Studené a ohřívané už to za hřích nestojí ;)...




Lea

Zabydleno, zkolaudováno...

25. listopadu 2018 v 14:43 | Lea |  Milý deníčku...
Měsíc po odstěhování jsme s bytnou konečně našly volná místa ve svých programech a mohlo tak dojít k předání klíčů od bytu. V úterý jsem tímto definitivně uzavřela jednu kapitolu svého života. Byla tři roky dlouhá. V této kapitole jsem zažila hodně pozitivních věcí, ale také nasekala spoustu chyb. Pozitivní události mě hřejí ve vzpomínkách. Chyby si připomínám nerada, ale právě ty mě posunuly nejdál. Z jednotlivých seků se staly schody, po kterých jsem vystoupala až tam, kde se nacházím teď...
Nemám ráda loučení jakéhokoliv druhu a myslela jsem si, že na mě právě v to úterý dolehne fakt, že z bytu odcházím nadobro a bude mi to líto. Nevím, co se se mnou stalo a kdy, ale bylo to přesně opačně. Domů jsem se vracela s zvesela a s lehkostí. Vždyť právě na tento okamžik jsem celou dobu čekala. Klíče předány. Je to za mnou. Začínám zase od nuly a je na mně, kterým směrem se vydám tentokrát a kolik překážek bude potřeba cestou překonat nebo podlézt. Do mojí knihy života přibyl nový štos čistých listů, na které se dá psát a lepit fotky. Jde se na to...

Na byt, ze kterého jsem se před měsícem odstěhovala budu vždy ráda vzpomínat. Ať už mi myšlenkami proběhnou jakékoliv vzpomínky z tohoto období (možná jim později věnuji samostatný článek) vždy budou mít společného jmenovatele. Budu říkávat: to bylo ještě v mém úplně prvním podnájmu, to byly krásné časy...

Započal zabydlovací proces. Bylo zapotřebí koupit lednici, lustr a vyřešit uspořádání nábytku tak, aby byt nepůsobil moc přeplácaně. Většinu věcí, které jsem si plánovala dokoupit bylo nakonec zamítnuto právě kvůli zachování prostornosti. Jediné, co mi tu chybí je taková ta vysoká postel pod kterou jsou police na knihy, skříňky a šuplíky. Poslední kus nábytku, který bych ještě chtěla. Vzhledem k tomu, co všechno jsem zase vyřadila a věnovala potřebným, nebudu mnoho úložného prostoru potřebovat :)...

Jakmile jsem se trochu oklepala po náročném procesu změn a zcela nových úředních záležitostí, začala jsem testovat svoji novou pidikuchyňku. Je to jedna z těch kuchyní, ve které když si stoupnete doprostřed, jste zároveň i na obou dvou koncích :D. Na velké experimenty docela málo místa. Chtěla jsem do práce udělat chlebíčky, protože budu mít kulatiny. Vyrobila jsem tedy svým kolaudačním návštěvám zhruba poloviční množství než bych potřebovala do práce. Výsledkem bylo akorát to, že se díky chlebíčkům nedalo na balkoně pověsit prádlo :D. V kuchyni je místo akorát na mazání chlebů pomazánkou. Zbytek probíhá postupně v celém bytě směrem na balkon, kde je nakonec i skladujete. Jelikož se opravdu jednalo o poloviční množství, chlebíčky jsem nakonec zavrhla stejně jako muffiny. Nakonec jsem upekla bábovku. Alespoň se to dobře ponese...

Minulý týden oficiálně začala zima. A já zjistila, že nutně potřebuji zimní boty. A zjistila jsem to přesně ve chvíli, kdy jsem stála ve svých oblíbených hladkých polokozačkách v centimetrové vrstvě čerstvě spadlého sněhu. Jak se dostanu domů z práce, jestli bude sněžit celý den!? Naštěstí přestalo sypat a sníh roztál. Doma jsem zjistila, že zimní boty byly skutečně donošeny do posledního tažení, jelikož žádné nejsou na skladě. Odložila jsem tedy zakoupený papírový lustr ve stylu Ikea a twenty háčky do panelu a řekla, že další vybavení domácnosti se bude pořizovat až budu mít v čem chodit vydělávat...
Boty jsem hledala týden. Diskontní prodejny se mi vzhledem ke kvalitě zdály předražené (a nepěkné) a tak jsem zavítala ke starým dobrým Vietnamcům. Kvalita je pomalu stejná jako u těch diskontních velikánů, jen cenovka vypadá poněkud férověji. Jelikož se mi blíží narozeniny, nechtěla jsem boty ze sekáče, ale svoje. Od začátku nové. Objevila jsem krásné šněrovací polokozačky hnědé barvy s podrážkou typu "traktor". Mají zajímavě propracované šněrování a jsou zvrchu ozdobené zipem. Bez beránka a jiných zateplovacích hovadin, které moje noha zásadně odmítá. Stály čtyři stovky a mám z nich velkou radost :).

Včera jsem usoudila, že už by bylo načase věnovat se také sobě a svým koníčkům. Vyrazila jsem si na stadion zabruslit. Letos poprvé. Šlo mi to skvěle. Moc jsem si u toho odpočinula a dobilo mi to baterky. Ovšem patnáct minut před koncem dvouhodinovky pro veřejnost jsem se dobila doopravdy. Světe div se, ta nejopatrnější ze všech, která na bruslích spadla naposledy jako teenager se najednou válela uprostřed ledu. Spadla jsem na zadek a to dost nešikovně. Bolest mi projela celými zády a hodně těžko se mi sbíralo zpátky na nohy. Musela jsem si krátce odpočinout u mantinelu, protože bolest neustávala. Napadlo mě, jestli se mi náhodou nepovedlo odrazit si ledvinu. Najednou ke mně přibruslila slečna od ochranky a zjišťovala, jestli jsem v pohodě. Sice jsem vtipkovala, že lidem odmítajícím sedět doma se takové věci občas stávají a že se to musí zase rozhýbat, ale skutečně to hodně bolelo. Aby se neřeklo, udělala jsem si ještě pět rozlučkových koleček, šla se přezout a potom domů.
Během noci jsem trpěla při každém otočení a ráno zjistila, že se sotva hnu. S mentolovým mazáním mohu chvíli fungovat, než chladivý účinek odezní. Také mohu doufat, že to odnesla jen kostrč. A také si mohu být jistá, že kdybych neměla obstojnou zásobu malých polštářků pod zadek, píšu tento článek na stojáka...

Lea

Další články