TOPlist

Jak zkazit svíčkovou v několika krocích

19. září 2017 v 19:04 | Lea |  Milý deníčku...
Kdyby se mi tohle či něco hodně podobného stávalo dnes a denně, asi bych se tím moc nechvástala. A právě proto se vám dnes mohu s kapkou hrdosti pochlubit, že jsem v kuchyni po velmi dlouhé době zaperlila. Ovšem v negativním smyslu slova. Navíc v situaci a na místě, kde to bylo úplně žádoucí. Kdy naposledy jsem při vaření něco totálně podělala si nepamatuji, ale je to již hezká řádka let...
Přejděme k věci. Jak a co se mi vlastně přihodilo. Chtěla jsem udělat radost příteli radost a rozhodla se o víkendu uvařit svíčkovou omáčku s knedlíkem a vajíčkem natvrdo. A jako bonus, budu vařit u něj doma. V pátek jsem tedy hodně narychlo připravila domácí knedlík, čímž jsem si zopakovala, jak zrádné je podcenění doby kynutí těsta. Knedlíky jsou sice chuťově nepoznamenané, zato tvrdé jako šutr. Bohužel mně ale tlačil čas. Celé dopoledne jsem strávila na pracovním pohovoru, ve výrobní hale a poté na personálním oddělení, protože mně přijali. Od listopadu mám novou práci jistou ;)! Domů jsem tak rozjařená přiběhla o půl dvanácté. Za hodinu a čtvrt mi jel bus do města, protože jsem musela ještě něco řešit. Ještě v botách jsem zadělala těsto na knedlíky. Věděla jsem, že budu muset zkrátit dobu kynutí, ale chtěla jsem mít domácí knedle za každou cenu. Celá já...
...bude to muset zachránit dobře udělaná omáčka. A lekníny vyřezané z vajíček.

Ne nadarmo nám na učňáku neustále opakovali, že dobrá svíčková je malá maturita. Vlastně jsem na ní nikdy neshledávala nic složitého. Až dodnes. Kdyby mně zradila sražená smetana, dalo by se to přežít. Je to jedna z věcí, kterou jsem se nikdy nenaučila chápat a stává se mi to dodnes. Co mně se ale nestalo...
Vařila jsem podle postupu, který znám a podle kterého se mi většinou všechno povede jak má. Dalo by se říct, že se jednalo o naučené pohyby. Akorát v kuchyni, kterou neznám tak dobře jako tu svoji, na což se vymlouvám jako na součást vzniklého problému :D.
Nakrájela jsem část zeleniny na kostky, část jsem nastrouhala. Dokonce jsem si z domu přivezla mixér, abych zeleninu ze základu nakonec rozmixovala a omáčku tím dohustila. Prostě tak jak to dělám pokaždé. Zelenina, citrón, divoké koření, trocha soli, podlít a dusit. Potom scedit, základ rozmixovat, omáčku zahustit zásmažkou, provařit, dochutit, přidat rozmixovaný základ, znovu vyladit chuť a nakonec smetanu...která se mi skoro vždy srazí...

Problém nastal už v základu. Bohužel jsem to zjistila pozdě. I přes pečlivě nakrájený a očištěný citrón se přihodilo něco zcela neočekávaného. Nejspíš jsem přehlédla jedno semínko, které se spolu s citrónem vyvařilo do vývaru, která dělá ze svíčkové svíčkovou. Kdo neví, co to udělá tomu to povím. Omáčka bude na chuť hořká! Okamžitě jsem začala bloudit internetem po babských diskuzních fórech v naivní představě, že ještě něco zachráním. Víc octa, víc cukru, víc smetany a prostě tak nějak všeho s vyjímkou citrónu. Poté, co mi k tomu všemu neštěstí ujela ruka s octem, rozhodla jsem se, že to zahustím, provařím a uvidím co dál. Jelikož jsem udělala málo zásmažky, zahušťovala jsem dvakrát. Provařovala jsem déle, ale stejně to nepomohlo. Rozmixovat zeleninu ze základu jsem si nemohla dovolit, protože byla zahořklá taky. Další ránu (s vyjímkou sražené smetany) už neunesu. Zeleninu jsem dala bokem na kompost a znovu střídala sůl s cukrem. Byla jsem z toho opravdu zoufalá a smutná. Když jsem nakonec pochopila, že nemám co zachraňovat, přidala jsem smetanu a vypnula sporák...

Začala jsem vážně přemýšlet, jak té břečce, kterou jsem právě dovařila říkat svíčková a knedlíku (který se mi v mikrovlnce podařilo vysušit) knedlík. Uklidnila jsem se vyřezáváním kvítků z vajíček a jala se ze zaťatými zuby pokrm expedovat.
Samosebou, že jsem byla za výkon v kuchyni pochválena. Nevím ovšem, zda se cenilo tříhodinové (natož bezvýsledné) stání u plotny anebo fakt, že jsem otevřeně a hned zkraje přiznala, že to nejspíš nebude úplně k jídlu...

Inu, i mistr tesař se někdy utne. Takhle to vypadá, když má vyučená kuchařka špatný den...

Přihodil se vám také podobný trapas. Pište komentáře, ať vidím, že v tom nejsem sama ;).

Lea

P.S. Fotit vám to snad ani nebudu :D...
 

Úvaha o ideální profesi

13. září 2017 v 10:22 | Lea |  Life (úvahy, vzpomínky...)
Jeden pracovní pohovor mám úspěšně za sebou a zítra mně čeká druhý. Postupem času se jich nejspíš přidá ještě celá řada napříč všemi možnými obory. Podle složky odeslaných mailů s životopisem to bude pěkná směska. Včera jsem byla v tiskárně, zítra se jdu podívat do výrobny plastů a zálusk si dělám i na farmaceutický průmysl. Hledání nového místa je v plném proudu a rozjela jsem to opravdu ve velkém :). Určitě něco vyjde! Pokud si v něčem skutečně věřím, tak v tom, že nezůstanu bez práce...

Uchazeči se zájmem o práci rukama si rozhodně mají z čeho vybírat a dlouze přemýšlet o tom, kam nakonec nastoupí. Nabídek práce je skutečně mnoho a kdo tvrdí, že nemůže nic sehnat, ve skutečnosti spíše pracovat nechce. To byly dělnické profese. Těch bylo, je a bude vždycky dost. Vždyť od dělníků se odvíjí všechno ostatní. Jezdí auta, stojí domy, v domech máme vodu, teplo, krásný nábytek, čím dál více elektroniky...
Tohle všechno a daleko více bychom bez dělnické práce neměli aniž bychom si to uvědomovali.

Skutečný problém sehnat práci mají lidé, kteří chtějí pracovat v oboru, na který studovali anebo se jím vyučili. Pocítila jsem to sama před sedmi lety, kdy jsem se dvěma výučními listy přišla na Úřad práce. O mých dvou profesních oborech neviselo na nástěnce s volnými pozicemi jediné slovíčko. Kdykoliv jsem se sháněla po práci nejen přes pracák, ale také přes internet a inzertní tisk, místa v oboru jsem skutečně nacházela. Problém byl, že chtěli minimálně dva a více let praxi, kterou já jako čerstvá absolventka neměla kde vzít. A tak jsem vzala první dělnickou pozici ve fabrice na automobilové součástky. Vstávání na šestou, noční směny, dojíždění, ale měla jsem práci a to bylo pro mně nejhlavnější. Pochopila jsem i to, že jsem se tímto krokem nejspíš celoživotně oddala továrnám. Kuchaře chtějí většinou s dlouholetou praxí a ze supermarketů jsem na dlouho vyléčená. Ani jedno zaměstnání, které jsem kdy vykonávala (kromě těch tří týdnů v marketu) se neshodovalo s obory, ve kterých jsem vyučena...

Mírně odbočím, ale u tématu oborů zůstanu. Myslím, že problémem je také to, chtít po dětech, aby si budoucí profesi vybírali už v patnácti letech. V tomto věku nemá podle mně nikdo (ovšem vyjímky se najdou) tušení o tom, co by ho v životě bavilo dělat. Většina lidí, které znám se právě při této první volbě sekla. Buď v dospělosti zjistili, že profese, kterou si svobodně vybrali není tak růžová, jak se jim líčilo anebo po jejich oboru není na trhu práce absolutně žádná poptávka. Co taky patnáctiletý človíček může vědět o tom, co bude za deset let. Nějakou vidinu máte v takovém věku vždycky, ale většinou je mimo realitu :). Já se viděla v kuchyni na Hiltonu a taky v ní nejsem :D. A kdybych v patnácti tušila, že z CDček se brzy stanou mrtvá media, taky jich tolik nevypaluji :D...

Posledním bodem bych ráda zareagovala na doporučení mého staršího bratrance. Prý ať dělám jen to, co mně baví. Dovoluji si zde napsat, že práce, která baví je za prvé strašně krásná a za druhé neexistuje! Copak se chodíme do práce bavit? Osobně hledím spíše na to, aby mi práce pokryla základní živobytí a pokud něco zůstane, nějaké ty koníčky. Koníček neboli hobby je pro mně něco, co mně opravdu baví a na co se celou směnu těším. Stojím v práci u mašiny a dělám něco, co z celého srdce nenávidím. Těším se ale na to, že až dorazím domů, uvařím si velké kafe a budu třeba psát nebo si přečtu nějakou knížku, podívám se na oblíbený film...
Osobně si myslím, že práce by měla být od koníčků oddělena. Protože jakmile se z koníčku stane práce, přestane to bavit...

Lea

P.S. Dělnická třída by si zasloužila zvýšení mzdy více než učitelé nebo úředníci...

René, já a Rudolf...

10. září 2017 v 22:01 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Golf. Opravdový GOLF! Ne takový ten minigolf, který máte k dispozici téměř všude. Ale ten skutečný golf, s jamkou sto padesát metrů od odstřelu! Přesně ten jsem si dnes vyzkoušela. Původně jsem měla být pouze doprovodem mého přítele na Dni otevřených dveří golfového hřiště ve Slušovicích (tedy jsem si to alespoň myslela), ale nakonec jsem hrála také. Jednalo se spíše o ukázkovou dvouhodinku, která má za úkol sehnat nové golfové naděje, či zájemce o tento druh sportu. Nikdy bych nepřísahala, že by mně mohl golf bavit (kromě minigolfu). Až dodnes...

Jako je to se mnou u veškerých nových sportovních aktivit, tak se to samé opakovalo i dnes. Odpal míčku mi začal konečně jít až posledních patnáct minut před koncem ukázkové lekce a kdyby mně nebolela ruka hrála bych doteď :). Hrozně mně to začalo bavit. Fyzická náročnost sportu je na vysoké úrovni a to především pro ruce (lokty a ramena). Napoprvé jsem se netrefila ani do míčku, zato hůlkou vyrvala kus trávy. Když se stejná situace opakovala i na popáté, myslela jsem, že to vzdám a budu se pouze dívat, jak to zvládá moje drahá polovička. Opravdu jsem to chtěla vzdát, protože golf není tak jednoduchý, jak vypadá na televizní obrazovce. Má spoustu pravidel, které je třeba dodržet. Nejsou to jen pravidla hry jako u Člověče, nezlob se nebo u Žolíka. Ke golfu patří i společenská konverzace a dress code. Je to prostě dřina na všech frontách...

Dress code


Zapomeňte na rozervané (a vůbec jakékoliv) rifle, kapsáče a trika s výstřihem. Golf vás obléká podle striktních pravidel, které je slušností dodržet. Nesmíte mt odkrytý pupík ani záda. Tričko, nejlépe s límečkem a pruhy musí být zakasáno do kalhot. Pokud je třeba pásku, měl by být z textilního materiálu.

ŽENY:




MUŽI

O modelech mužů vím jen to, co mi předvedl můj přítel ale jelikož mně k oděvní etiketě sám vedl, mělo by to nejspíš vypadat nějak takto:


Druhá žena zleva: odhalený pupík není žádoucí; poslední žena zleva, odhalená ramena by neměla být...


Velmi specifickým doplňkem oblečení je kostkovaný svetr, doplněk, který má v mém srdci místo i mimo golf :).




Šedý...jen já mám zelený :D...

Jak vypadala ukázková dvouhodina


Ve vší podstatě jsem se naučila držet golfovou hůl způsobem, který jsem až tak úplně nepochopila. Hokejku (ehm...) jsem ale držela vesměs správně i ve stylu sobě vlastním, takže talent asi mám :D. Míček mi letěl někdy sám od sebe správně a jindy jinam, než byl cíleně mířen :D. Směr úderu je ovlivněn nejen vámi, ale i silou větru. Dobrá zpráva tak je, že to máte na co svést :D.

Jak jsem psala, ke konci mi to začalo jít i bavit. Míček se stával poslušnějším a letěl kam měl. Teda občas :D. Moje poměry ke golfu jsou takové, že v tom opravdovém golfu jsem absolutní začátečník a pojmy jako je golfový dress code a držení hole jsem slyšela poprvé v životě. O tom, že holí na golf je celkem dvanáct nemluvě.

Odpalování míčku podle daných pravidel mi nakonec připadalo jako hodinka, přitom byly to hodinky dvě. Bavilo mně to, ale prvn půlhodinku jsem myslela, že to vzdám. Míček a jamka. Způsob, jak tyto dvě destinace pomcí golfové hole spojit. Nemyslitelné. Vůbec mi to nešlo a měla jsem pocit, že dělám jenom ostudu. Celá oblečená v golfovém a vůbec to neumí hrát. No prostě trapas! Pak jsem se do toho nějakým záhadným způsobem dostala a šlo to nějak samo (dokoce lépe jak mému příteli ;)). Myslím, že zrovna u tohoto sportu nesmíte zahazovat flintu do žita. Sama jsem si to vyzkoušela a přísahám, že to chce spoustu času. Čas a trpělivost. O tom je golf, královský sport...

...jo a bolí z toho ruce, ale stojí to za to :)



Račte přivítat můj nový mobilní fotoaparát ;)...


Lea


P.S. Každopádně jsem si dnešek užila a mám velkou radost z toho, že jsem si mohla vyzkoušet něco nového...

Další články