TOPlist

Rybičky snězte si mně!

Včera v 14:42 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Malé hnědé rybičky s načervenalými ploutvemi a ocáskem žijící ve sladkých vodách Blízkého východu. Vůbec byste si jich nevšimli a nepřemýšleli nad tím, čím jsou ta malá stvoření tak vyjímečná. Říká se jim Gara rufa a v momentě, kdy do hejna těchto rybek ponoříte své nohy, začnou si ony všímat vás. Nabízíte jim totiž něco lahodného k snědku :)...

Když jsem na konci června objevila na jednom ze slevových portálů slevový kupon na "rybičkovou" pedikúru, neváhala jsem ani vteřinu. Už dlouho jsem to chtěla vyzkoušet a cena za jakou to nabízeli byla oproti té původní směšně nízko. Vytiskla jsem voucher a okamžitě zalarmovala kamarádku, která do toho chtěla jít se mnou.
Pchopitelně jsem si zejména v práci vyslechla spustu závistivých narážek. Tyto neškodné rybičky přenášejí spoustu nemocí a nějaký odborník, co se zrovna přátelí s nevlastním synem kamaráda mojí kadeřnice říkal (urban story) a podobně. Jistě to znáte...
Podle odborníků není pro člověka poslední dobou prospěšná ani voda z kohoutku, takže ty jejich "objevy" nikdy neberu moc vážně. Prostě to chci jen zkusit. Jednou jedinkrát. Když mi to nebude příjemné, víckrát nepůjdu.

Nastal den procedury. Týden před návštěvou nesmíte užívat antibiotické a kortikoidní masti (nejen na nohou, kdekoliv na těle)! Rybám to nedělá dobře. Nalakované nehty nevadí. Před procedurou vyfasujete ručník a jednorázové papuče. Nohy se musí důkladně umýt mýdlem. V papučkách přejdete do malé místnůstky za recepcí. Vždycky jsem si myslela, že je to úklidovka :D. A ono hle, jaký poklad se za těmi záhadnými dveřmi ukrývá. Místnost velká asi jako paneláková koupelna. Na jedné stěně se nachází obrovské zrcadlo. Hned pod ním je na délku umístěno akvárko ze dvou stran obklopené vyššími křesly.
Usadily jsme se na místa a nohy ponořily do čisté vody mezi hejno malých dychtivých ryb.





Překvapily mně dvě zásadní věci:
Za prvé, NELECHTÁ TO! Kolegyně z práce tvrdila, že se prvních pět minut snažila nepočůrat. Jsem extrémně lechtivá na chodidla. Pokud jsem se něčeho obávala, nebyl to strach ze získání lupénky či atopického ekzému. Byl to strach z lechtivosti procedury. Nemusíte se toho bát. Pro nás lechtivé je to naprosto bezpečné.
Když se na vás rybky vrhnout, máte pocit jakoby vám do noh proudily elektrizující impulzy. Od chodidel až po lýtka vámi prochází tisíce mravenců za minutu. Ještě bych to tedy mohla přirovnat k jedné známé situaci. Když dlouze klečíte na kolenou a pak vstanete, začne se o vaše nohy pokoušet mravenčení. A to je přesně ten pocit, který ovšem trvá déle a je daleko příjemnější než obvyklé mravenčení z dlouhodobého sezení. Procedura trvá třicet minut.

Za druhé. Prý se to stává a to ještě jak u koho. Rybičky se o moje chodidla absolutně nezajímaly. Vrhly se mi na kotníky. Kamarádka to měla podobně. A to jsem si schválně nemazala týden nohy, aby měly chudinky malé co žrát :D. Údajně se živí jen tou nejjemnější kůžičkou. Nohy se před procedurou umývají nejen kvůli hygieně, ale také proto, aby se kuže zvlhčila a změkla. Rybám se pak lépe žere. Zkoušela jsem jim nabídnout k snědku i ruku, ale to jim nic neříkalo...

Tento zážitek rozhodně stál za to. Nelituji vynaložených financí a těším se až si to budu moci zopakovat. Kdo můžete a máte možnost, rozhodně vyzkoušejte ;).

Lea

P.S. Hned následující večer mně v letním kině sežrali červení mravenci a ti si zrovna nevybírali :D. Těm jsem chutnala celá :D...
 

Tohle není můj hlas

16. července 2017 v 11:04 | Lea |  Téma týdne
Kamera! Akce! ZMLKNI!...

Ve sklepních prostorách se válí hromada videokazet. Mladším ročníkům vysvětlím, že videokazeta je taková obdélníková krabička ve které je na dvou kotoučích navinutá magnetická páska. Tato krabička se vkládala do přístroje známého pod názvem video. Vždy okýnky skrz které šlo vidět pásku směrem nahoru. A pak jste si na tu krabičku (dále kazetu) ve videu mohli nahrávat různé věci z televize anebo přehrávat nahrané. "Paměť" této kazety byla většinou 240 minut obrazu, ale daly se pořídit i větší či menší. Nemyslete si. Byla to krásná doba. V televizi se vysílali pořady, které stály za nahrání, popřípadě přemazání něčeho, co už vám nebude chybět. A co!? My jsme nahrávali i povedené reklamy! Tehdy ještě takové existovaly a člověk se na ně celkem těšil. V kazetách býval věčný nepořádek. Vedla jsem si deníček, kam jsem si obyčejnou tužkou značila, jaké jsou na ní filmy. Když se rozhodlo, který titul se smaže, aby se mohl nahrát film Sám doma, smazala jsem si ho i v sešitě pomocí gumy. Mazat se holt muselo. Kazety nebyly sice drahé, ale také ne nejlevnější. Takže jsem třeba vzala do ruky kazetu a strčila ji do videa s tím, že se podívám na Toma & Jerryho. Najednou zjistím, že je animák fuč. Místo toho si tam včera babička nahrála zprávy či Dallas (TV seriál).
Pokud jste náhodou dostali chuť vidět film, který zrovna nedávali na žádném ze čtyř televizních kanálů, mohli jste si ho půjčit ve videopůjčovně na jeden večer. Chodila jsem tam vždycky s mamkou v pátek. Byla to jediná možnost, jak mít videokazetu až do neděle :)...

Dnes se všechny válí ve sklepě. Některé se časem poztrácely. U některých podle obalu poznám, co je na nich natočené Některé ale nemůžeme jen tak vyhodit neboť obsahují cenný poklad. Rodinná videa natočená na kameru a převedená do videokazet. Jsou na nich nahrané moje narozeniny, mamčiny divadelní představení a jiné...
Dostávám se k předmětu Tématu týdne. Kazety s rodinným videem jsem neměla od určitého věku ráda! Nikdy se mi nelíbil můj hlas na kameře. Nesnášela jsem ho! Můj jemný, pisklavý hlásek najednou strašně zhrubnul a byl hlubší než ten přirozený. Nikdy mi nebylo jasné proč tomu tak je. Kamery nemám ráda všeobecně. Kradou soukromí, přirozenost a ke všemu navíc i hlas. Ať řeknete na kameru cokoliv a budete se sebevíc snažit, výsledný tón vašeho hlasu nikdy nebude váš.

Tyto poznatky u mně vedly od dětství k jedinému. Vždycky, když se někde zapne dnes již digitální kamera, zmlknu. Odmítám mluvit a raději gestikuluji. Vím, že se brzy objeví dobrá duše, která mně bude nutit k tomu, abych se na to video podívala také. Vím naprosto přesně, na co bych byla ve videu alergická. Na svůj hlas, který není můj. A proto nejenže před kamerou zásadně mlčím (bojím se i zakašlat), ale snažím se jí uniknout úplně. Je to ďábelský a nenáviděný stroj...

Obdivuji všechny youtubery, kteří výše popsané problémy nemají a natáčejí se jako diví. A pak se na sebe dokážou sami koukat, sestříhávat a upravovat. A vůbec neřeší, že koukají sami na sebe, přitom na ně hovoří kdosi úplně cizí. Tuto vlastnost u nich považuji jako dar, který každý do vínku nedostane...

Lea

Vůně starých knih...

15. července 2017 v 13:58 | Lea |  Life (úvahy, vzpomínky...)
Zapadnut do sedacího pytle. Mezi hromadu knížek. Pustit si relaxační hudbu. Připrait si dobrý čaj anebo si nalít sklenku vína. Otevřít si knihu a číst několik hodin v kuse. Vykašlat se na všechno a na všechny. Na pár hodin vypadnout ze své role a žít příběhem a rolí vymyšlené knižní postavy. Představovat si jak ta postava asi vypadá, kde žije a jak vypadá dům ve kterém bydlí. Někdy je to příběh tak silný, že jej nemohu dostat z hlavy ještě hodně dlouho potom, co knihu dočtu. Mám moc ráda knihy. Miluji když čtu a v hlavě se mi přehrává děj příběhu jako kdybych koukala na film. Zároveň přemýšlím nad tím, co mi kniha chce předat. Nějakou popsanou situaci či myšlenku, která se může v životě hodit...

Zavřít se doma a číst. Přesně takové pocity mně přepadnou, když se objevím v antikvariátu, v knihovně nebo na nějakém knižním blešáku. Mám neuvěřitelnou chuť číst. Takový ten pocit, kdy byste si přečetli i příbalový leták od léků. Prostě nutně něco číst! V duchu se vidím v posteli s knížkou v ruce a dobrotami okolo sebe. Moje čtecí choutky navíc umocňuje ta úžasná vůně knih. Je všude okolo mně a je nezaměnitelná. Tohle vám čtečka prostě nenahradí! Vůně starých (i nových) knih a šustění stránek mezi prsty. Kdo nezná, nepochopí...

Málokdy se stane, že odcházím z knihovny či knihomolského ráje s prázdnýma rukama. Vždycky si nesu alespoň jeden úlovek. Když mám zrovna štěstí a narazím na prodejní akci s abnormálně skvělým výběrem, táhnu domů hromadu knih téměř za sebou. Cestou přemýšlím, kde je ve svém malém bytě umístím. Obvykle vyřadím nějaké přečtené, které mi nebudou nijak zvlášť chybět a zanesu je do pouliční knihovničky. Odsud ale dotáhnu novou hromadu a tak řeším stále dokola jeden a ten jistý problém. Knihy jsou zkrátka jeden nekonečný příběh se spoustou kapitol...

Jen co za mnou zapadnou dveře, všímám si zaťápané kliky. To by se mělo utřít. Dojdu do kuchyně, že si k "ochytání" nových úlovků uvařím kávu. Do oka mně udeří hromada nádobí na odkapávači a druhá ve dřezu. Navíc nemám zameteno a koupelna také není v ideálním stavu. Do toho přibudou povinnosti nebo úkoly, které dlouhodobě odkládám a než se naději, je tu večer. Zítra musím brzy vstávat. Zase se číst nebude. Snad se najde ždibec času zítra. A tak já to mám pořád. Dokud se nedokopu k tomu, udělat si knižní víkend se záměrným zákazem kompjůtrování...

Lea

Další články