TOPlist

Já, dobrovolnice

13. dubna 2018 v 10:30 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Opět se mi naskytla příležitost být užitečná ve prospěch lidí, kteří to potřebují. Tentokrát nebylo potřeba prolít ani kapku krve, ale postávat u stolů s hromadami harampádí a usmívat se. Hromada harampádí, tak to je něco pro mně. Zase najdu nějaké užitečné poklady, které mi budou také vzpomínkou na krásně a účelně prožitý den. V sobotu jsem se jako dobrovolnice zúčastnila Dobročinného bazaru v Uherském Hradišti...

Ráno jsem se vzbudila ještě dříve než ten protivný kohout, jehož mám zvoleného jako vyzvánění pro budík. Vypila jsem v klidu kávičku, v naprostém klidu jsem stihla čtyřikrát změnit svou dnešní image, upravit se, nakrmit zvěřinec, zamknout, sejít schody a dojít na zastávku trolejbusu, který mně včas dopraví na autobusové nádraží. Jediné, co jsem doopravdy nestihla, ale chtěla jsem, že jsem si nenalakovala nehty. Protože jsem žena činu, vzala jsem si lahvičku s lakem do autobusu. Cesta bude dostatečně dlouhá na to, aby mi to stihlo i zaschnout. Koneckonců, tomuto odstínu bohatě stačí jedna jediná vrstva. Autobus jel prázdný, tak nehrozilo, že by někdo s nepochopením civěl. Sedla jsem si až dozadu a nachystala si knížku, dokud jsem ještě obslužná. Autobus vyjel ze zpožděním, takže nehty jsem dokončila ještě než jsme vyjeli. Cestou zaschly. Přesně podle plánu! Začátek dne nad očekávání dobrý a klidný. Až na tu zimu. Svítilo sluníčko, ale bylo ještě hodně zubaté...

Vystoupila jsem v Hradišti, kde byla ještě větší zima než ve Zlíně. Hodně mně to zaskočilo. Hlásili pěkné počasí a já se na to i oblékla. Moje blbost, že jsem zvolila i lehčí bundu. Drkotala jsem zubama až k jezuitským kolejím, kde bylo místo konání celé akce. Bylo nutné čekat chvilku venku, než dorazí organizátorky. I když se jednalo o pouhých pár minut, v té zimě se to zdálo jako věčnost. Sluníčko se na mně hezky smálo (no, spíš se mi vysmívalo) z modré oblohy, avšak teploměr zamrznul na nule.

Konečně ve dveřích domu zachrastil zámek. Teplo! Honem do tepla! Ohřála jsem se jen na moment. Jezuitské koleje se pyšní vysokými stropy, takže teplota uvnitř byla skoro podobná jako ta venku. Naštěstí jsem sem přijela za prací. Brzy mi jistě bude i horko. Bylo. Akce začínala za půl hodiny po našem příchodu. Ihned se začalo s vybalováním. Protože se jednalo o dvoudenní záležitost a prodávalo se i včera, nebylo vychystávání časově příliš náročné. Jen se vyneslo pár stolů na chodbu a bylo téměř hotovo. Pak jsme s holkama začaly přeskládávat oblečení, boty a hračky na jednotlivých stolech. Hračkám jsem se pečlivě vyhnula neboť se znám a vím, že jakýkoliv úklid či podobná činnost se u mně skládá z třiceti procent práce a ze sedmdesáti procent hraní si s věcmi, které najdu :D. Hračky jsou pro mně rizikové, tak jsem se ujala svetrů a botů. Prodávalo se všechno. Od oblečení, přes knihy, domácí potřeby až po použitou elektroniku. Před otevřením jsem dostala kupon na kávu a zapečenou bagetu v kavárně, která se nacházela přímo v budově. Dále mi bylo nabídnuto drobné občerstvení a nějaké pití se slámkou. Věděla jsem, že občerstvení bude k dispozici, ale nechtěla jsem vypadat jako vyžírka a všechno si poslušně přivezla s sebou. Sezobla jsem zdvořilostně několik kousků na košt a šla se zahřívat prací. Byla fakticky zima i uvnitř.






První úkol spočíval ve vyskládání porcelánu na stolek před kavárnou. Mně svěřili porcelán a sklo. MNĚ! To už něco znamená. To už je totiž něco jako absolutní důvěra v moje schopnosti nic nerozbít. Vyskládat na stůl skoro starožitné talířky, džbánky a hrníčky tak, aby to bylo nějak tématicky rozdělené a zároveň to dobře vypadalo se zdálo jako snadný rozjezd prodejního dne. No, sranda to rozhodně nebyla. Trvalo mi asi hodinu, než stolek vypadal tak, jak jsem zamýšlela.

Okolo mi pobíhaly pracovnice chráněné dílny pro které měl být výtěžek z této akce určen. Většina z nich disponovala digitálními fotoaparáty, které, jak se mi svěřily dostaly od sponzorů k Vánocům. Bylo pěkné sledovat je při focení. Hotoví paparazzi! Fotily úplně všechno a bylo vidět, že je to opravdu baví. Trochu těm lidem závidím jedno. Přestože už jsou dávno dospělí, pořád mají ze všeho tu nefalšovanou dětskou radost. Tu, kterou spousta z nás dávno zapomněla. Přitom se spoustou z nich se dá dospěle popovídat, což vlastně vím už dávno. Nejinak tomu bylo i dnes. Jedna z nich mně okamžitě pojala za kamarádku. Padla jsem jí tak nějak do oka. Nevadilo mi to. Povídání s někým, kdo nemůže za to, jaký se narodil mně kolikrát naplňuje více jako rozmluva s někým, kdo je zahleděný jen do sebe a své nekonečné dokonalosti. Probraly jsme všechno. Rodinu, zvířata, oblíbené filmy, herce, zpěváky. Byla jsem trpělivá. Na oplátku jsem se dověděla něco o tom, jak vypadá jejich pracovní den, v kolik vstávají a co všechno umí vyrobit vlastníma rukama. Když přišla řada na fotky ve fotoaparátu, kolegyně od pultu v kavárně naznačovala, ať to nedělám :D. Řekla jsem si, že ta chvilka navíc už mně může pouze posílit. Když jsem to vydržela až doteď...

...to jsem ještě netušila, že varování kolegyně bylo na místě. Slečna (byla stejně stará jako já) měla ve svém zachycovači obrazu všechno na co si jen vzpomenete :D. Poličku nad postelí, věci z poličky nad postelí každou sólo, dveře, schody, záchod, hajzlpapír... a co mně vůbec dorazilo Esmeraldu. Snad každou scénu z několika dílů pravděpodobně po sobě jdoucích, neboť herci se z místa očividně nehnuli ani na krok, pouze na sobě měli jiné hadry :D. Kromě Esmeraldy měla ještě Tarzana, Popelku a ještě jakési čerty. Chvála bohu, že ty foťáky měly teprve od těchto Vánoc a ne třeba od loňských :D.
Fotodokumentace dosahovala téměř kriminalistických hodnot. Kdyby si někdo něco "vypůjčil", existuje jasný důkaz o tom, že to tam prostě bylo! Během prohlížení fotek s rukodělnými výtvory jsem si znovu uvědomila, jak jsou lidé s mentálním postižením manuálně zruční. Mnohdy neuvěřitelně. Vyšívání, háčkování, korálkování, drátkování, svíčky, mýdla... Jsou řekla bych "multischopní". Vždyť i ty fotografie! Focený předmět vycentrovaný uprostřed, jakoby ho tam někdo přilepil. A to s frekvencí patnácti až dvaceti snímků za minutu. Neuvěřitelné...

Zbytek dne jsem přeskládávala oblečení. Pěkně podle barev, jak to mají v sekáčích. Takhle mi to přijde i nejpraktičtější. Když totiž sháníte červený svetr, přijdete k věšáku se svetry a hledáte červenou. Práce mně velmi bavila, přestože mi šlo jenom o to se zahřát. Jelikož mnoho lidí nepřišlo, neměla jsem za chvilku co dělat. Sem tam přišla nějaká starší paní, která si potřebovala spíš popovídat jak nakoupit. Druhou kupní silou byli rodiče s dětmi. Velmi jsem se tomu divila. Ceny byly směšně nízké a to nemluvím o tom, že se o nich dalo dokonce smlouvat (tak to bylo psáno dokonce i na plakátě)! Když je podobná akce ve Zlíně, nedá se v prodejním prostoru hnout na krok. Reklama byla přitom prý silná. Alespoň podle toho, co říkaly kolegyně.




Nakonec jsem začala pátrat po pokladech, které si odnesu domů. Hromada u mých věcí rychle narůstala do zcela obvyklých obludných rozměrů :D. Nakonec jsem si během přerovnávání zboží vyhrabala koženou kabelku na rameno (která, jak jsem zjistila později jde přeorientovat na batůžek), tričko, dortovou formu, hrníček (k jehož koupi jsem získala ještě teplý punč), počítačovou myš ve tvaru golfového míčku.
Celé to stálo pod dvě stovky. Ano, smlouvala jsem. Bylo mi až hloupé smlouvat z tak nízkých původních cen. Když to ale bylo dovoleno oficiálně, přece nepokazím hru a využiji situace. Zcela spokojena se svými úlovky jsem začala před půl jednou vypomáhat při balení. Nejhorší bylo balení porcelánu a skla. Oblečení se nacpalo do pytlů, knihy do krabic. Připomínalo to stěhování a já si vzpomněla, jak mi každý stěhovaný říkával, že by raději vyhořel. Při dnešním balném množství, charakterem skutečně připomínajícím jednu velkou domácnost, mu dávám plně za pravdu :D.
V půl druhé mi bylo poděkováno za účast a výpomoc a byla jsem oficiálně propuštěna domů. Vzala jsem tedy dvě narvané kabelky a vyrazila. Den jsem si moc užila a přislíbila jsem, že pokud se dostanu, tak příště ráda pomůžu zase.

Lea
 

Daně ze spokojenosti

12. dubna 2018 v 11:43 | Lea |  Milý deníčku...
Moje zkušební doba už se pomalu chýlí ke konci. Stále se cítím být spokojena se svým posledním rozhodnutím změnit práci. To, co dělám mně baví a to i přesto, že výplata zatím za mnoho nestojí. Netrpělivě čekám na květnovou výplatu, která je zatím hrozně daleko, ale měla by rozhodnout o všem, co bude dál. Pořád jsem na vážkách. Ještě je čas na změnu. Mám před sebou více jak půlku měsíce, kdy se ještě můžu rozhodovat. Na druhou stranu ale hodně věřím tomu, že lepší práci než tuhle už nikdy najít nemusím. Navíc na první "normální" výplatu jsem opravdu zvědavá jak stará Blažková. Stále u mně převládá takový ten zvláštní pocit, že je něco za něco a za všechno se v životě platí. Když chci práci, ze které budu schopná přijít domů ještě po dvou, výplata podle toho také vypadá a naopak. Když chci mít boží výplatu, domů dolezu sotva po čtyřech, totálně schvácená a navíc nevrlá, protože musím ještě vařit a uklízet. Osobní život tak jde o něco více do kytek...

Osud mé nerozhodné volání nejspíš vyslyšel, což je pro něj obvykle příkaz více mi to okořenit. Tak se přihodilo, že nám v práci začátkem dubna sebrali stravenky, které přece jen činily almužnu jakousi odměnou za měsíc dřiny. Ty stravenky dělaly hodně, ač to vedení firmy nechápe či nechce pochopit. Stravenky nám nahradili čímsi jiným a přidali doslovně pár korun na hodinu. Tím čímsi jiným myslím kartu, se kterou se dá nakupovat téměř všechno od masáží, vstupy do bazénů, přes léky až po brýle či zdravotní obuv. Je to sice všechno hezké, ale nám tam pořád chybí jedna položka. Jídlo. To jediné za nový benefit nekoupíme. Navíc se oproti stravenkám poměrně snížila měsíční hodnota, kterou můžeme disponovat. Ženské jsou poměrně naštvané a v práci je teď vcelku dusno. Nedivím se. Za to, co teď najednou vypadlo nakoupily a nakrmily ratolesti a manžílky. To, co prožívají teď si umím alespň trochu představit. Svým způsobem i obdivuji, že to dokážou zvládnout. Musí to zvládnout.
V duchu si děkuji, že mně ještě nenapadlo (a rozhodně to zatím není v plánu) založit rodinu. Kdybych měla živit dejme tomu dvě děti z toho co teď mám bez stravenek, nejspíš brzy vychcípáme hlady...

Právě proto jsem zvědavá na první normální výplatu. Chci tento poněkud šílený plán vedení firmy vidět v praxi.

Několik lidí nepřišlo po tom osudném dni do práce. Někteří si stihli včas vyřídit papíry na bolístky všeho druhu a někteří si vzali prostě "áčko". Ty druhé já osobně nechápu! I kdyby trakaře padaly, tohle bych si snad nikdy nedovolila! Vím (a učňák mně k tomu řádně vychoval), že něco takového se dřív nebo později vymstí. Až přijde na rozdělování prémií či jiné radosti, budou se někteří divit a ptát se, proč na ně nedosáhli.
Z těch co přišli bylo jasně cítit napětí. Nikdo s nikým nemluvil a když už ano, tak za účelem hádky. Protože ubylo operátorů, jsou velké problémy s plněním plánů. Děláme co můžeme a stejně se musí dělat i přesčasy, protože se prostě nestíhá. I já jsem naštvaná. Ne, že ne. Kdybych dopředu věděla co se stane, nikdy bych tu smlouvu nepodepsala. Stravenky mi také chybí, ale co s tím můžu dělat. Firma se nějak rozhodla a nějak to prostě bude. Mohli bychom se spojit a bojovat jako většina, ale do toho se za prvé přirozeně nikomu nechce a za druhé by to bylo nejspíš zbytečné. Škoda, protože já osobně bych se k protestu přidala. Kvůli sobě i kvůli ostatním...

Protože současné postoje a ideály některých mých spolupracovníků nikam nepovedou - možná tak dlouhodobě k velkému průšvihu, rozhodla jsem se jít trochu proti proudu. Lidově by se dalo říct, lézt do řiti. Ač to nikdy nebyl můj styl, teď nastala ideální příležitost si to alespoň vyzkoušet. Netlačím přitom na pilu. Chodím do práce tak jak mám, včas a jakoby se nic nestalo. Bez zbytečných řečí a blbých průpovídek vykonávám svěřenou práci a když je potřeba, zůstanu na přesčas (ano, také jedna z výhod bezdětnosti). Protože některé pracovnice nově odmítají dělat to, co dělaly ještě před měsícem rády, dává mi to možnost učit se novým výrobním postupům a tím se postupně posouvat dál. Zdá se mi, že mně to hodně naplňuje. Cítím se zodpovědně. Počáteční míra nasranosti mně přešla ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem pro firmu momentálně velmi užitečná. Všimla si toho i zástupkyně naší mistrové. Velmi si mně chválí a slíbila, že se za mně na poradě přimluví. Sama neví, zda mi to bude nějak k užitku, ale říkala, že když už nic jiného, že si to minimálně zasloužím. V ten moment mně to velmi zahřálo u srdce. Snaha oceněna. Krok první, splněn...

Lea

Jaro na dosah

5. dubna 2018 v 20:24 | Lea |  Milý deníčku...
Když jsem před dvěma týdny seděla na terase s knihou v ruce, krásně svítilo slunce a počasí začalo připomínat, že se blíží teplejší období. Seděla jsem, vnímala to krásné teplo a v duchu střádala plány na novou sezonu. Probouzející se sluníčko, které postupně nabírá na síle vám ale nedá pokoj. Vlévá do vás svoji nakažlivou, nevyčerpatelnou energii a pozitivní náladu. Najednou máte pocit, že stihnete všechno, co si jen zamanete. Začátek jara je plný ideálů. Jaro je takový "druhý" začátek roku. Ne nadarmo začíná rok jarem i ve všech dětských knihách...

Již brzy vytáhnu koloběžku a možná začnu s tréninkem na závody. Kdesi jsem četla o plánovaných koloběžkových závodech v našem městě. Ne že bych věřila tomu, že je vyhraji, ale ráda bych se jich zúčastnila za účelem užít si jízdu se stejně postiženými lidmi. Podaří-li se mi obsadit bednu vítězů, budu to brát jako bonus, třešničku na dortu. S kolem si musím počínat opatrně, protože dobité koleno mi stále hlásí kdy má dost. Naše firma se přihlásila do projektu Do práce na kole. Chtěla jsem se připojit k náší cyklistické skupině složenou z mých kolegů, ale jelikož moje zlobivé koleno odmítá spolupracovat (byť jen na rotopedu) už po patnácti minutách, budu muset svůj plán odložit na příští rok. Na úkor zdraví to rozhodně dělat nechci.

Dnes je celý den škaredě. Odpoledne se přidal i aprílový deštík. Vlastně jsem to tak trochu předpověděla. Ono totiž prší vždycky pátý až šestý den poté, co začátkem jara poprvé umyji okna :D. A zas si stejně jako vloni slibuji, že tu blbost už víckrát neudělám. Udělám...
Kromě mytí oken provádím i takový ten regulérní jarní úklid s vyhazováním věcí ze skříní. Velmi postupně. Zjišťuji, že čím více člověk jásá, že si při práci na jednu směnu lépe rozvrhne čas, tím více to nebývá pravda. Cestou z práce jste rádi, že se vůbec doplazíte domů s taškami nákupu a navaříte. A drhněte pak večer koupelnu, když vstáváte ve čtyři. Nemyslitelné, ba nereálné. Ano, i mně postihla jarní únava. Plánů co dělat a kdy to dělat je spousta, ale dokopat se k tomu je problém. Na psaní nebyla chuť ani pomyšlení. Čas, tak to je další nedostatková kategorie...

Podařilo se mi ovšem několik krásných věcí. Vytřídila jsem kabelky pro Kabelkový veletrh a konečně se tak zbavila těch, které akorát zabíraly místo a jinak nebyly k užitku. Při té příležitosti jsem, jak už tady padlo vyházela skříně a vytřídila jsem spousu nositelných kousků, které bohužel neobleču. Hromada, která se mi z toho podařila vytvořit byla pro můj oblíbený podnik s free shopem příliš veliká. Poslala jsem tedy přihlášku na stánek zahradního sekáče v kavárně Slunečnice jako loni. Dostala jsem se do červnového termínu a už se moc těším. Opět jedna z těch jednodenních akcí, na kterou vždycky ráda vzpomínám. Snad mi nebude pršet a nebude taková zima, jako dnes...




Závěrem se ještě pochlubím několika zákusky k různým příležitostem, které jsem pekla v rozmezí od ledna až doposud. Velmi mně to baví, ale živit bych se tím nechtěla - právě z toho důvodu, že mně to baví. Koníček by měl zůstat koníčkem a práce zaměstnáním. Nejvíce pyšná jsem na překvapivě povedené golfové hřiště ;).



Jarní piškotová roláda plněná šlehačkovým krémem



První mrkvový dort



Druhý mrkvový dort



Narozeninové golfové hřiště


Přeji všem překrásné jaro plné krásných zážitků!

Lea

Další články