TOPlist

Western po česku

Pondělí v 20:50 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Sobota ráno. Sedmou hodinu ranní oznamuje budík svým srdceryvným řevem. Správně bych měla radostně vyskočit z postele, protože dnes jedeme na veliký výlet. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Spalo se mi od pondělka snad poprvé dobře a měla jsem pocit, že budík zvoní o půlnoci místo v sedm...

Výlet, na který jsem se dlouho těšila, jen vstávání mě trochu zmohlo. Dnes jedeme s přítelem na výlet do Šiklova mlýna. Jinak se mu prý říká i Šikland, což mi vůbec nepřipadá nijak atraktivní. Budu tedy používat naše hezké české označení - Šiklův mlýn. Cesta ze Zlína trvala něco okolo dvou hodin, protože nebyla ucpaná dálnice. Teprve cestou zpět jsme se sekli na semaforu, který určoval provoz v jednom pruhu - opravovali silnici. Cesta zpátky se tak protáhla na tři hodiny.
Dnešní akce v Šiklově mlýně byla určena především pro majitele určité značky aut, u které si můj Drahý vybral osobní vůz. Celá akce byla myšlena jako den pro rodinu s večerním koncertem skupiny Chinaski, na který jsme se oba moc těšili. Jako pozornost jsme obdrželi balíčky s drobným občerstvením, dárečky od sponzorů akce a pár milých reklamních předmětů, ze kterých byl v tu chvíli nejpraktičtější pytlový batůžek na záda. Skvěle to tak domysleli do konce. Přece to lidi nebudou tahat celý den v rukách :D. Něco jsme také vyhráli na kole štěstí...




Šiklův mlýn mě velmi překvapil. Vždycky jsem si myslela, že zdejší westornové městečko je jenom taková ta hlavní třída se Saloonem, jak ji znám z reklam a víc nic. Velikost tohoto místa mně zaskočila. V reálu se jedná o skutečnou vesnici složenou z dobových budov. Překvapila mně pouze existence tetovacího salonu (vlastně taky Saloon), jinak občanská vybavenost byla celkem kompletní. Chyběla jen nějaká nemocnice nebo tak něco. Když ale pomyslím na všechny ty westernové filmy, asi ji tehdy ani nepotřebovali :D. Jelo se na život a na smrt, což v Šiklově mlýně dokazuje umělecky vyvedený hřbitůvek za malým dřevěným kostelíkem, který je přístupný veřejnosti a dokonce se v něm konají i svatby.
Jinak je městečko to skutečným Divokým západem. Samá nálevna, nechybí obchody se zbraněmi a šerif. Občas se zdá, že jsou domky poskládané za sebou s jakousi vtipnou návazností: obchod se zbraněmi, banka, hospoda, dům šerifa.
Areál se skládá mimo jiné i z přírodního koupaliště, dětského tábora, dvou hotelů, military zónu, rozhlednu a spoustu dalšího...




Aktivity zde byly určeny spíše pro děti. Chtěla jsem se sice projet na koni, ale nějak na to nezbyl čas. Den byl nabitý od rána až do večera. Navíc byly všude a na všechno šílené fronty. Na jídlo, na pití, na záchod (naštěstí se neštítím Toi toi budky, takže jsem se těm posledním frontám úspěšně vyhnula). Jediná atrakce, na kterou jsme se dostali a byli za to moc rádi, byla jízda s novým modelem auta v polygonu, ve kterém normálně jezdí tanky. Super zážitek. Auto jsme zaflágali blátem až na střechu a velmi si to užívali - však my to pak čistit nebudem :D...

Hlavně jsem se zde dostatečně vyřádila s foťákem v ruce. Kdo rádi fotíte, tady budete jako v ráji. Fotila jsem všechno a tak často, až i přítel začal na můj foťák žárlit :D. Celý objekt byl strašně fotogenický. Hlavně ta architektura a zvířata. Byla jsem štěstím bez sebe, že je konečně kde fotit. Nejlépe někde, kde jsem poprvé, protože první fotky z jednoho místa bývají ty nejlepší a jedinečné.





Než jsme odjeli domů, užili jsme si naplno koncert Chinaski. Byli skvělí! Na začátku zahráli nějaké nejnovější songy. Když zjistili, že většina lidí se nechytá, najeli na starou dobrou klasiku mezi které patří třeba Klára a kterou znali všichni. Celé publikum zpívalo a výborně spolupracovalo s kapelou a byl to úžasný zážitek.
Vyšťavení, opálení a spokojení jsme nasedli do auta, snědli zbytek baget, které jsem připravila na cestu a jeli jsme dlouhé a nekonečné tři hodiny domů. Stálo to opravdu za to a doufám, že se mi ještě někdy naskytne příležitost být na tak krásném místě, jako bylo tohle :).

Lea
 

Od pondělí do pátku

15. června 2018 v 20:56 | Lea |  Milý deníčku...
Tento týden se udály tři události, které jsem se rozhodla shrnout do jednoho článku rozděleného do tří samostatných miničlánků. Očekávám, že tento typ příspěvku začne bývat častější. Jaro se pomalu loučí a s nadcházející léto slibuje mnoho zajímavých akcí, které na mě vykukují z diáře. Na jednu stranu jsem moc ráda, že Zlín za posledních pár let konečně ožil, jak se na krajské město sluší a patří. Bývaly totiž doby, kdy tu takzvaně chcípl pes. Akcí nyní probíhá tolik, že je nejen z čeho vybírat, ale někdy bývá problém všechny je stihnout. Skloubit velké množství aktivit s prací, důležitými povinostmi a psaním začíná být docela problém. Krátké články píši nerada. Respektive to snad ani neumím. Vždycky si nebývám úplně jistá s tím, zda je v něm vše, co jsem chtěla sdělit a zda jsem to zbytečně moc neosekala...

Patnáct deka salámu a jednu filharmonii, prosím

Pondělní den jsem čerpala náhradní volno a udělala jsem si krásný prodloužený víkend. Náhradní volno ve všední den pro mě ovšem málokdy znamená skutečné volno. Většinou mám nabitý program ve smyslu, co je třeba oběhat, že je třeba udělat pořádek ve sklepě, zaplatit účty které by klidně týden počkaly a tak. Nedávno se mě zeptala psycholožka na zajímavou otázku. Zeptala se mě na to, jak by vypadal můj den, kdybych udělala něco jinak. Přísáhám na vlastní krk, že o tom od té doby přemýšlím a že teprve tohoto dne jsem asi našla odpověď, ke které jsem měla dospět. Za normálních okolností bych lítala jak hadr na holi a stresovala se, co mám a nemám hotové. Kdybych měla udělat něco jinak, na všechno se vykváknu, hodím nohy na stůl a setrvám v této poloze minimálně půlku dne. Prostě bych si naordinovala čistý relax. Rozhodla jsem se na plný úvazek vyzkoušet, jestli něco takového vůbec umím.
Celé dopoledne jsem strávila s knihou na gauči, kávou po ruce a nohama na stolku před pohovkou. Pleťové masky a tělové oleje tekly proudem Poslouchala jsem hudbu a četla si. Všechno, co souviselo s prací a to i prací domácích jsem ignorovala. Vyjímkou se stala pouze příprava oběda. připravila jsem si zeleninový salát s grilovaným hermelínem. Oblíbené a pro přípravu velmi jednoduché jídlo.
Odpolední program přesně sedl do mého odpočinkového režimu. Jako kdybych to před třemi týdny tušila, objednala jsem si na dnešek čtyřicetiminutový pobyt na masážním lehátku. Těsně po masáži jsem si uvědomila, že přesně takový den byl dlouhodobě potřebný a vyhledávaný. Jen jsem si k němu nějak neuměla najít cestu. Něco se v tom dni odehrálo skutečně jinak a velmi mi to pomohlo. Tak odpočatá jsem dlouho nebyla.
Večer se měl konat koncert filharmoniků pod širým nebem. Časově to téměř navazovalo na masáž, takže nemělo vůbec smysl vracet se domů. Hrozně mi vyhládlo a přemýšlela jsem, co narychlo sehnat k večeři a aby mě to nejlépe mnoho nestálo. Rozhodla jsem se nakonec využít neformálnost místa koncertu vážné hudby a natvrdo si v prvním supermarketu po cestě koupila patnáct deka salámu a rohlík :D. Žádnou vysočinu! Došlo mi, co dělám a že dělám hezky nespolečenskou prasárnu. Koupila jsem si jeden z těch dražších druhů salámů, který měli zrovna v akci a k němu rohlík a cider v plechovce. Hodlala jsem to spořádat přímo na platformě, kde se koncert konal. Umírala jsem hlady a kručení v břiše je daleko větší trapas, než pojídat salám s rohlíkem na veřejnsti. A vůbec! Komu to vadí, ať kouká jinam. Beztak má civět na pódium před sebou. Dnes skutečně dělám jinak. I to, co rozhodně nebylo v plánu :D.
Závěrem dnešního úžasného dne byl překrásný ohňostroj doprovázený Vodní hudbou od G.F. Händela. Brala jsem ho jako odměnu za to, že jsem dokázala celý den jen odpočívat a že jsem konečně pochopila, že bych to měla dělat častěji :)...

Vražda na prknech

Udělali jsme si s přítelem divadelní středu. Městské divadlo ve Zlíně uvedlo komedii s detektivní zápletkou. Smrt v hotelu Alexandria. Můžu vřele doporučit a to hlavně těm, kteří na Zlínsku bydlí. Během dvouhodinového představení létala hláška za hláškou. Všechny vtipy byly mířeny právě na události, firmy a lidi z našeho kraje. Hra tím získala naprosto dokonalý šmrnc a nesmírně mě to bavilo. Dlouho se mi nestalo, že by mi bylo opravdu líto, že představení má kromě začátku také konec. Bylo to snad nejlepší představení, které jsem kdy zhlédla. Úžasné! Nepovedlo se mi správně uhodnout, kdo byl vrahem dvou osob a domů jsem se dostala až v jedenáct večer. Brzské ranní vstávání mi přesto velmi zpříjemnila vzpomínka na včerejší skvělou podívanou.

Druhý půllitr

Poslední část článku již souvisí s dnešním, čili pátečním dnem. Stejně jako v pondělí, také dnes jsem měla volno. Může se zdát, že si z práce dělám holubník, ale není tomu tak. Prostě mi to jednou hezky vyšlo. Moje šéfová by vám jinak potvrdila, že přesčasy beru dobrovolně a nezdravě často. Proti mému volnu tak ve firmě většinou nikdo nic nemá. Dnes dokonce nesmí a to ze zákona. Darovala jsem druhý půllitr vlastní krve za účelem záchrany lidských životů. Snažila jsem se rozvzpomenout, kde jsem jako prvodárce posledně udělala chyby a snažila se je nepakovat. Posledně jsem se nedostatečně nasnídala a málo toho vypila (litr je prý málo), což sestřička označila jako chybu a nalila do mě dvě deci pomerančového džusu (ještě si dělala srandu kolik panáků vodky tam má dát). Její obavy o můj kolaps byly zbytečné, ale nechtěla riskovat což plně chápu. Na dnešek jsem se lépe připravila. Dva croissanty k snídaní a s pitným režimem jsem začala už ve čtvrtek odpoledne. Byla jsem pochválena za zodpovědný přístup nejen k sobě samotné. Všechno jsem snášela opět dobře. Bála jsem se, že mě pro tentokrát opustí pověstné štěstí začátečníka a že třeba omdlím. Naštěstí se mi nic nestalo. Jediná změna od posledního odběru spočívala ve změně občerstvení pro dárce. Nedostala jsem už obložený talíř v zaměstnanecké jídelně Baťovy nemocnice, ale sedmdesátikorunovou poukázku do nově otevřeného bistra v nemocničním areálu, kde jsem si dopřála dva zákusky (jeden pro přítele) a kávu. Myslím, že takto je to daleko důstojnější, než talíř něčeho, co vzdáleně připomíná nemocniční snídani...

Lea

Den otevřených dveří ve vozovně

11. června 2018 v 16:28 | Lea |  Milý deníčku...
Sobotní ráno bylo po páteční sekáčové akci velmi bolavé. Ačkoliv se mi to ani tak nezdálo, docela jsem si mákla. Tahání se s batožinou nacpanou po okraj oblečením a doplňky do domácnosti se ukázalo jako super posilovna, ovšem s katastrofálními následky. Přepnula jsem si snad všechny svaly v těle, dokonce i ty o jejihž existenci jsem vůbec nic netušila. Snažím se to brát pozitivně - sice mě všechno bolí, ale můžu se rozvalit s kafem a knihou na pohovku, která je konečně díky sekáčové akci prázdná a nic mi na ní nezavazí :D...

Vstát musím ale bezpodmínečně, neboť se dnes koná další z mých oblíbených akcí, která se již několik let skládá ze tří částí. Den otevřených dveří ve zlínské vozovně je spojen s dnem otevřených dveří také u hasičů a v archivu města. Mezi jednotlivými místy jezdí starší typ autobusu a jak někde jezdí staré dopravní prostředky, tam já nesmím chybět!

Vypravili jsme se s přítelem do vozovny hned ráno, abychom toho stihli co nejvíce. Tato akce je sice zaměřena spíše na rodiny s dětmi, ale nikde není napsané, že se tam nemůžete vyřádit i v dospělosti. Koneckonců na dobu své největší použitelnosti starých kusů dopravní techniky pamatovali hlavně dospělí od třiceti nahoru. Některé vozy jsem si z dob dětství nevybavovala ani já. Když vezmu v potaz skutečnost, že již více než deset let jezdí Zlínem moderní nízkopodlažní vozy, dnešní zlínské děti v podstatě žádné jiné pamatovat nemohou. Až na pár starších trolejbusů, které jezdí dodnes je to pro ně skutečný středověk. Nehlásí zastávky, nemají televizku ve které běží hádanky, nemají wifinu...co tam ti rodiče sakra dělali :D!?

Je obdivuhodné, že voozy s rokem výroby 1967 si pořád drží dobrý technický stav a bezporuchovost. Nikdy jsem nezažila, že by se tyto staré skvosty porouchaly za jízdy nebo nevyjely vůbec. Krásná známka toho, s jakou láskou je o ně pečováno. Jeli jsme hned prvním příležitostným historickým spojem ke sportovní hale a zpátky. Jezdily asi čtyři typy stejné kolečko. Bylo hodně zájemců a všechny bez vyjímky jezdily totálně narvané. Měli jsme štěstí, protože na nás vyšel trolejbus vypůjčený z technického muzea v Brně, který jsem ještě neznala. Ve své době jezdíval v Plzni a v provoze sloužil jedenáct let.
Ještě než jsme se rozhodli odjet jinou historickou linkou do archivu, trvala jsem na návštěvě samotného dispečinku. Nikdy mi to časově nevycházelo. Dnes jsem řekla, že dřív odsud neodejdu :D. Také jsem si vyzkoušela sezení za volantem staré Škody Tr 15 z čehož mám asi největší zážitek, protože tento trolejbus má v nejbližších letech ze Zlína zmizet úplně a taková možnost už možná nebude.
Další z velkých zážitků mám natočený na krátkém videu a mrzí mně, že ho sem nemohu dát. Projížděli jsme totiž myčkou na autobusy. Kdo budete mít někdy příležitost, rozhodně dopručuji. Může se to zdát stejné jako v obyčejné automyčce, ale není. S autem zajedete na myčku klidně i několikrát týdně, ale s autobusem máte příležitost pouze jednou za rok.
Nejste-li pochopitelně jeho řidič a nemáte v popisu práce jej nechat umýt :)...

V archivu byl připraven kvíz pro děti i pro dospělé a na každém stanovišti jste dostali razítko za jeho splnění. Letošní téma se věnovalo Baťově kanálu, jeho výstavbě a lodnímu provozu. Každý rok to mívají pěkně připravené. Však také mají nespočetné množství zdrojů, kde čerpat kvízové otázky. Není tak divu, že část otázek pro dospělé byla někdy pekelně těžká. Dokonce razítka na "lodních lístcích" měla námořnickou a lodní tématiku. Program byl připraven s přesností na čas a v pohodě jsme stihli autobus zpátky na vozovnu. Dokonce ten samý historický, kterým jsme sem přijeli. A dokonce ten samý, kterým jsme jezdívali na školní výlety a ostatní třídy se nám kvůli němu smály - kdežto nám se na rozdíl od nich ani jednou nepokazil.
Jediné, co jsme nestihli byla exkurze u hasičů. Na jeden den jsou tři akce hrozně moc. Nedá se nic dělat, bude to muset rok počkat. Popřípadě se k hasičům dostanu při jiné příležitosti (kromě nahlašování požáru).

Malá fotogalerie k akci ve vozovně ZDE.

Lea

Další články