TOPlist

Že by konečně práce snů?

3. února 2018 v 10:25 | Lea |  Milý deníčku...
Vyklidit skříňku, vrátit klíčky, zavřít za sebou dveře a nadobro odejít. Tak je to tu zase! A můžu s klidem říct, že konečně! Po třech měsících galejí mám znovu dostatek odvahy změnit to. Možná se vám to bude zdát příliš brzy, ale já rozhodně odmítám čekat na to, až bude příliš pozdě. Výběr pozic na pracovním trhu je spousta a někde v té velké kupě je i ta moje vysněná. Jen ji musím objevit. Tvrdnout na jednom místě, když jsou pracovní podmínky daleko od vašeho ideálu prostě nejde. A pokud na tyto podmínky doplácí i vaše zdraví, není vůbec o čem přemýšlet. Koncem zkušební doby prostě zamáváte na rozloučenou a se vztyčenou hlovou prostě odejdete tam, kde si vás budou více vážit. Nebo to alespoň tak podle inzerátu vypadá...

Vlastně je to všechno velký risk. Nastoupit někam, kde je výše platu stejná jako byla ta, kvůli které jste práci měnili naposledy. Pořád je to ale cesta kupředu. Najednou si uvědomíte svoji cenu. Má pro mně smysl pracovat za plat přesahující běžný standard o pár tisíc, které stejně nechám v lékárně za drahé mazání? Vždyť za ten předchozí plat jsem si žila vcelku dobře a když jsem byla hodně skromná, dokázala jsem i něco mále ušetřit. Pokud se mi za tuhle mzdu nabídnou i nějaké vedlejší bonusové benefity jakými jsou kupříkladu týden dovolené navrch a práce jen na jednu směnu, nevidím důvod proč to alespoň nezkusit.
Inu, rozhodla jsem se pro změnu. K mému štěstí se práce s výše uvedenými výhodami našla a tak jsem neváhala s odesláním životopisu. Jako už tolikrát jsem ho upravila tak, aby v něm bylo vše důležité pro konkrétního zaměstnavatele a zároveň bylo vše pravdivé. A hle, uspěla jsem! Pozvali si mně na pohovor a po několikatýdenních nervech mi přišlo mailem vyjádření, že mně berou a prosbou o potvrzení. Jelikož se jednalo o firmu, která mi byla dlouhodobě sympatická, ihned jsem souhlasila s nástupem a začala s vyřizováním potřebných formalit. Teď nebo nikdy!

Včera pro mně nastal den změny. Spala jsem celkem dobře. Po poslední noční na starém působišti jsem spala jen čtyři hodiny, abych lépe spala následující noc. Navíc jsem dobře věděla, že první den v nové práci je seznamovací a nemám se čeho bát. Pokud jde o spánek, kritická noc proběhla ze včerejška na dnešek. Teprve dnes jsem začala naostro pracovat a byla jsem trochu nervózní. Podobnou práci jsem sice kdysi dělala, ale přece jenom. Je to už dlouho a s největší pravděpodobností jsem toho dost pozapomínala. Budu akorát na obtíž a zdržovat...

První den proběhl dle očekávání papírově, ikdyž jsem v jeho závěru seděla na dílně a lepila etikety. Přestože jsem si měla již přinést věci na převlečení, v pracovní hale jsem seděla v kozačkách a svetrových šatech. Přesně tak, jak jsem se na tomto místě ráno vyskytla.
Ráno mně napadlo sníst alespoň jeden koblih, aby mně při přednáškách o bezpečnosti práce nekručelo v břiše. Vím, že to nepůsobí nejlépe ba je to dokonce považováno za neslušné. Byl to donuts s modrou polevou. Nějak mně včera v obchodě napadlo, že modrá je barva naděje a trvala jsem na tom, že si ho koupím na snídani.
Z domu jsem vyšla s pořádným předstihem, protože si dost dobře pamatuji na ucpanou dopravní tepnu, prvního listopadového dne, kdy jsem mířila naposledy poprvé do práce. Co kdyby náhodou!
V trolejbuse jsem si uvědomila, že jsem doma zapomněla knížku. Ne, že bych si cestu chtěla číst ikdyž teď čtu velmi dobrou knihu (Rozlet Gemmy Hardyové od Margot Livesey - modernizovaný příběh Jany Eyrové), ale kniha mi slouží jako takový talisman. Nepotrpím si na drobnůstky v peněžence, já potřebuji mít knížku, kterou jsem omylem nechala doma. Snad to tedy nebude zlé znamení. Sotva jsem ale vystoupila z trolejbusu, na knížku jsem okamžitě zapomněla. Setkala jsem se s paní personalistkou, se kterou jsme si takříkajíc padly do oka už při prvním pracovním pohovoru. Stála se mnou u přechodu a čekala na krok. Byla jsem za to ráda, protože to znamenalo, že nemusím potupně zvonit u zamčené branky a čekat až mně někdo milostivě pustí dovnitř. Šli jsme spolu až do budovy továrny a cestou jsme klábosily. Od otázek na téma, jak jsem se těšila do nové práce, jsme přešly k počasí, která co snídala a tak dále. Prostě klasický rozhovor mezi dvěma, kteří se znají zatím jen od vidění.
V osm začalo čtyřhodinové papírování, nafasování pracovního oděvu a nakonec i hodinka práce. Papírování dalo zabrat. Když jsem podepsala všechny sounáležitosti, všimla jsem na posledním podpisu, že je úplně jiný, než ten první. Měla jsem úplně vypsanou ruku. Dnes jsem také úplně poprvé za svůj profesní život předala k okopírování oba své výuční listy. Žádný není k oboru, ve kterém jsem dneškem zahájila svoji působnost, ale vždy jsem přiznala jen jeden z nich. Jelikož jsou oby stejného stupně vzdělání, nikdy jsem to nepokládala za důležité mít s sebou oba dva. Až včera se ve mně cosi pohnulo a vzala jsem je oba.

Druhý den už jsem šla už na šestou jako ostatní dělnictvo. Od rána jsem měla oči i uši na šťopkách. Sledovala jsem pohyby ostatních od rána až do odpoledne a snažila se co nejlépe přizpůsobit. Také jsem se mezi řečmi o tom, co bylo v Prostřenu a v Ulici snažila zaslechnout něco souvisícejícího s touto firmou. Překvapilo mně, že jako v jiných firmách neslyším vůbec nic negativního. Vždycky jsem alespoň jedenkrát zaslechla něco o tom, že za ty peníze se ta práce nehodí, že vedení firmy zachází špatně s podřízenými a jiné řeči. Nic. Vůbec nic! Dobré znamení. Snad.
Skládala jsem dohromady nějaké elektrorozvody. Práce titěrná s milimetrovou přesností. Musela jsem si dokonce sundat brýle, abych lépe viděla na milimetry a půlmilimetry na pravítku před sebou. Bolely mně z toho oči. Věřím ale, že je to jen nezvyk a brzy si přivyknu. Doma budu zase muset začít s vybarvováním svých psychovymalovánek, abych trochu trénovala oči. Na konci směny jsem pak hodnotila celý pracovní den. Došla jsem k názoru, že pokud se vše dobře naučím a zvyknu si tu, konečně jsem našla práci, kterou jsem přes deset let poctivě hledala. Práce i kolektiv mi zde zatím vyhovují, tak uvidím, jak se to bude vyvíjet dál. Opravdu bych už nechtěla zažít znovu to zoufalé hledání nové práce po třech měsících tvrdé dřiny. Největší problém tu zatím mám s obsluhou kávovaru, tak věřím, že to prostě všechno nějak půjde :D. Jelikož budu mít jen ranní směnu, obávám se i svého zažitého zvyku mít po týdnu ranních, týden nočních směn začínajících nedělí. Každou neděli večer budu mít blbý pocit z toho, že mám být v práci a ne doma. I to je dobré znamení. Při tak malých problémech to snad bude cajk ;)...

Lea
 

Jak jsem darovala krev, 2. část

20. ledna 2018 v 13:16 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Mělo to ještě jeden malý háček. Doteď jsem si myslela, že se dnes jen zaregistruji (zda se povede) a darovat půjdu třeba až v pátek. Ne. Darovat musíte ten den, kdy na oddělení dárců krve přijdete a dostanete se až k pozitivnímu výsledku, dovolujícího krev darovat. Hrklo ve mně. V práci jsem nikomu neřekla, že sem dneska jdu. Může mně vůbec někdo seřvat za to, že daruji krev místo toho abych byla v práci? Nemůže. To je proti vyhlášce (paragraf 203, odst. 2, d))! Ostatně, kdybych krev nedarovala a bylo mi jen špatně, taky by se beze mně museli nějak obejít...
Dotazník jsem vyplnila správnou propiskou a téměř naučenými pohyby. Potom jsem se jala telefonu. Je potřeba zavolat do práce a celou situaci vysvětlit. Slova ze mně lezla jak z chlupaté deky. Cítila jsem sama, jak mezi nimi dělám dlouhé pauzy a jak je na obou koncích spojení trapné ticho. Mistrová je naštěstí rozumná a za moji aktivitu mně dokonce pochválila. Všechno šlo jako po másle! Ze srdce mi padá velký balvan. Znovu se omluvím s dovětkem, že jako úplný nováček jsem opravdu nevěděla jak to chodí. Poděkovala jsem za uvolnění z odpolední a rozloučila se.
Do ordinace lékařky jsem vrátila vyplněné papíry a propisku a znovu usedla do čekárny s opětovným úkolem hodně toho vypít. Poslední čekání před tím nejdůležitějším z celého procesu trvalo asi deset minut.

Rozhlasem se rozezní moje jméno. Jde se na to! Přicházím do malého předsálí, kde přes boty natahuji igelitové návleky. Poté si důkladně umývám loketní jamku na pravé ruce. První mýdlem a potom dezinfekcí. Posadím se na lavičku a čekám na volné křeslo. V hlavním odběrovém sále jsou totiž křesla rozděleny pdle toho, z které ruky je krev darována. Za chvíli mně volá sestra. Ani teď jsem neměla strach. Projdu sálem až na poslední křeslo a usedám. Ruku si natáhnu na koženkovou opěrku. Žíla, která byla uznána jako vhodná začíná protestovat a nechce naběhnout. Vzdává se až ve chvíli, kdy mi sestra stahuje ruk obvazem na měření tlaku a zlehka napumpovala. Pak vytáhla to, co asi všechny nakonec odradí. Odběrový sáček s několika hadičkami a zajištěnou jehlou. Popravdě: když pak z jehly sejmula sestra kryt, měla jsem co dělat, abych se fakt nezvedla a neodešla. Jehla mi přišla strašně silná. A byl to právě ten důvod, proč mně kdysi odmítli na plazmě. Moje tenké žilky a silná jehla. O kolik čísel silnější může sakra být ta na plazmu?! Na křesle mně drželo pouze přesvědčení, že když jsem se po několikaletém usílí dostala až sem, přece teď neuteču!

Očekávala jsem něco jako silnou bolest v momentě, kdy si ta silná jehla začala hledat moji žílu. K velkému překvapení bolel více ten ranní odběr na krevní obraz! Tento vpich jsem vůbec necítila. Na předloktí cítím akorát příjemné teplo. To jak hadičkou míří do sáčku moje krev. Celkem jí tam nateče 450ml. Dalším překvapením pro mně je, že se mi vůbec netočí hlava a není mi nijak špatně nebo na omdlení. Všechno zvládám v pohodě a bez problémů. Jen krev teče chvílemi špatně. Sestra mi tedy přinesla džus, abych se napila. Ještě si ze mně dělala srandu, že je v něm vodka. Když jsem dopila sklenici, zeptala se, jestli si dám ještě jednoho panáka. Nechtěla jsem pokazit legraci a přitakala jsem. Sestra, která u mně po celou dobu odběru seděla, hlídala mně a povídala si se mnou ale další sklenici zavrhla. Prý by se mi mohlo udělat zle. Neměla jsem pocit, že by mi to mohlo ublížit, ale předpokládala jsem že s tím tady nemají dobré zkušenosti. Neprotestovala jsem.
Celý odběr trval deset minut. Jak malý střípek z jednoho dne! Když ze mně sestra vytáhla veškerý vercajk, podívala jsem se na výsledek mého počínání. Rudě zbarvený sáček mojí krve. Je jí jen necelého půl litru, ale i tak to v tomto formátu působí jako strašně velké množství. Pro jistotu jsem položila vcelku naivní otázku, zda tohle všechno je skutečně moje krev. Otázku, kterou zde položil nejeden nováček. Sestra ochotně odpověděla, vysvětlila, co se s krví bude dít dál a sáček odnesla pryč. Sedíc v křesle jsem si tiskla pomocí vatového tamponu místo vpichu. Nesmím teď patnáct minut ohýbat ruku. Uvědomila jsem si, že po celou dobu odběru se mi sestra intenzivně věnovala a že atmosféra tu není vůbec stísněná. Právě naopak. Všichni si spolu povídají, smějí se, pomáhají si. Nejen tady, ale i v čekárnách...


Mám to za sebou. Je asi deset hodin dopoledne. Ještě patnáct minut si posedím v čekárně, aby mně měli pod kontrolou. Přece jen jsem nová a nikdo neví, co se mnou menší ztráta krve udělá. Dostala jsem od sestry krabičku léků na obnovu krve, omluvenku do práce, malý odznáček pro začínající dárce a k tomu také stravenku do jídelny. Po patnácti minutách odcházím jídelnu hledat. Nemám čas myslet na to, jestli mi je nebo není špatně a nemotá se mi hlava. Mám ze sebe velkou radost. Konečně se mi podařilo něco, co je společensky záslužné. Teď opravdu nemám chuť řešit sebe a své problémy (kterých je víc než dost). Jídelnu se mi podařilo najít po delší chvilce. Nějak jsem si nemohla přes vlnu euforie vybavit, kde to je. Přesto, že jsem šipku s nápisem "Občerstvení pro dárce krve" míjela pravidelně při docházkách na kontroly se štítnicí, teď jsem si nemohla vzpomenout, kde bývala. Nakonec jsem se nechala nasměrovat na blízké vrátnici.






V jídelně jsem dostala talíř plný salámu, šunky, vařených vajíček a zeleniny. K tomu rohlík, dvě osminky másla, tavený sýr a kávu. Bylo toho tolik, že to vydalo za lehký oběd.
Když jsem pak stála na zastávce a čekala až mi něco pojede, z nemocniční brány hbitě vyjížděla žlutá záchranka. Pousmála jsem se, protože mi došlo, že záchranáři mohou každou chvíli potřebovat to, co jsem ze sebe před chvílí vydala bez nároku na finanční odměnu. Samožrejmně, že moje krev bude ještě nějakou dobu v karanténě, než se ukáže, že je naprosto v pořádku, přesto to bylo to první, co mně napadlo.
Byla-li řeč o bezplatném dárcovství, musím se přiznat, že vzít si za něco takového byť jen malý finanční obnos, cítila bych se v té chvíli velice divně...
Jelikož jsem měla nařízený odpočinek s dostatkem tekutin, jela jsem ihned do knihovny pro nějaké čtivo. Cestou domů jsem si na oslavu koupila ve vinotéce červené víno. Stejně jsem ale vypila během večera sotva dvě skleničky - úbytek krve začal být znát už okolo poledne a byla jsem unavená jako po šichtě v práci. Na víno nebylo ani pomyšlení.
S knížkou v ruce a termoskou čaje jsem pak strávila celý zbytek dne, zabořená do sedacího pytle. Byl to úžasný a zasloužený relax.

Lea

Jak jsem darovala krev

20. ledna 2018 v 12:59 | Lea |  Zuřivá reportérka v akci
Mířím k nízké cihlové budově zlínské hematologie. Plná elánu s velkým příslibem nabrání nového životního směru, který na mně dnes odevšad dýchá. Ještě najít ty správné dveře a vstříc k nové výzvě. S hlavou hrdě vztyčenou, úsměvem na rtech (když já to jinak neumím) a dobrou náladou, protože stresové hormony v krvi prý škodí...

Čekárna za bílými dveřmi je úplně plná. Jsou tu lidé se zdravotními dotazníky v klíně a s propiskou v ruce. Mezi ty se za chvíli zařadím a tím udělám první krok na zdlouhavé cestě k samotnému odběru. Vše se musí pečlivě a do detailů prošetřit a zvážit. I malá chybička může ohrozit jak vás, tak i budoucího příjemce vaší krve. Jedná se o velmi zodpovědný proces.
Dále jsou tu ti, co mají celý přijímací ceremoniál za sebou a čekají na své křeslo v odběrovém sále a také ti, co z něj před chvílí vyšli a musí tu ještě patnáct minut posedět kvůli možnému kolapsu. Za rohem je ještě jedna čekárna. I v té je momentálně plno. Zde se čeká na vyšetření lékařkou, která posuzuje, zda se pro dárcovství hodíte či nikoliv. Žádný s těch lidí nevypadá jako před nervovým zhroucením či kolapsem po úbytku půllitru krve. Obzvláště začátečníky by to mohlo uklidnit. Je něco okolo půl osmé...

U registračního okénka vyměňuji občanku a průkazku zdravotní pojišťovny za prázdný dotazník. Protože mně tu už jedenkrát odmítli kvůli nejasnostem mého zdravotního stavu, dotazník už moc dobře znám. Sedám si na půlku zadku na poslední volnou plochu na konci jedné z laviček. Do ruky beru své oblíbené "blogerské" pero, které napsalo či předpřipravilo nespočetné množství článků na tomto blogu a rychlostí blesku písemně odpovídám na předtištěné otázky.
Sotva dopisuji poslední slovo, volá mně sestra z kanceláře registrace. Vrací mi doklady a zakládá mi složku. Ověřuje si si, že jsem to opravdu já, která byla nedávno odmítnuta. Předkládám jí potvrzení od lékaře, kde je jasně napsáno a zeleně zatrženo, že nemám pro dárcovství krve žádné překážky. Řekla jen, že to bere na vědomí, ale o všem rozhoduje místní lékařka a mám si to prý zatím schovat.

První krok za námi a další tři před námi. V čekárně se rozkoukávám sotva pět minut a už mně volá jiná sestra z malé místnůstky vedle registrace. Tady podstupuji první odběr na krevní obraz. Ukážete sestře obě dvě ruce a ona posoudí, která žíla se zdá být vhodnější pro dárcovský odběr. Poté vám nabere krevní obraz z druhé ruky. Nemusíte být nalačno, můžete ten den lehce posnídat. Měla jsem dvě rajčata, půl okurky a kafe. Sestra říkala, že je to málo. Jenže když na webu transfuzky vidíte "lehce posnídat" a víc nic, těžko víte, co si pod tím představit. Nechtěla jsem jíst koblihy (cukr) ani rohlík s máslem, šunkou a vejcem (tuk, cholesterol), tak jsem z toho jaksi usoudila, že zeleninou nic nepokazím. Zelenina je navíc vodnatá, takže se postará i o část tekutin. Koblihu si příště koupit můžu, obložený rohlík prý taky. Obojí se počítá jako lehká snídaně. Nesmí se klobásy, zbytky guláše od večeře a jim podobné laskominy. Sestra ovšem nebyla nadšená ani z mojí ranní kávy. Dalo se to čekat, ale přece musím po ránu rozlepit alespoň jedno oko :). Káva až tak úplně nevadila. Vadilo, že jsem kromě kávy nepila nic jiného. Před odchodem z domu by se měl vypít alespoň litr tekutiny.

Do čekárny na lékařský posudek jsem byla propuštěna s příkazem, vzít si u jídelního okénka rohlík a vypít alespoň čtyři skleničky čaje. Vypila jsem jich pět. Byl to takový ten nemocniční čaj, který vypijete jen když musíte. V kuchyňce byl i džus, ale ten jsem nechtěla pít neboť mi bylo vyloženě řečeno "čaj" a nechtěla jsem nic pokazit (později se ukázalo, že čaj piji před odběrem v danné chvíli jenom já :D). S velkou chutí jsem snědla čerstvý křupavoučký rohlík. Než jsem přišla okolo deváté hodiny na řadu, byla jsem asi čtyřikrát čurat. Nemocniční čaj čistí opravdu zdatně :).
Paní doktorka se mnou znovu probrala otázky, které jsem před hodinkou vypisovala. Hledíc do mého dotazníku oznamuje:
,,Ale vy to nemáte vůbec vyplněné!"
,,Však jsem to ráno vypisovala." odpovídám jí dost překvapeně.
Aby mi dokázala, že si nevymýšlí a vidí dobře, ukázala mi to. Kolonky, kde byla ještě před hodinou moje odpověď anebo kroužkování byly prázdné. V momentě mi došlo, čím to je. Moje "blogerské" mazací pero mízí reakcí na teplo, takže se mohlo stát, že psaná stopa mohla vymizet někde ve skeneru nebo tak. Smály jsme se tomu obě :). Prostudovala si posudek nefrologa, výpis z dokumentace, projela se mnou záhadně zmizelý dotazník a půjčila mi do čekárny normální propisku. Mám to pak vyplnit znovu a přinést. Přichází ortel, který mi určuje nový životní směr. Prošla jsem! Od této chvíle se stávám čestnou dárkyní krve a mám z toho neuvěřitelně krásný pocit.

...pokračování v druhé části :)

Lea

Další články