TOPlist

Život na hromadě

7. října 2018 v 18:23 | Lea |  Milý deníčku...
Přišlo to zcela nečekaně jako blesk z čistého nebe. Nebo očekávaně? Každopádně se vše odehrálo nečekaně rychle a já získala městský byt. Po rekorních čtrnácti dnech v evidenci uchazečů! Žádných deset let, kterými jsem byla strašena. Klíčová situace, která ohledně těchto bytů nastala, byla tak razantní, že se pro mě stala výhodnou. Proběhla regulérní čistka neplatičů a jiných existencí, kteří akorát bránili lacinnou možnost bydlení těm, kteří si takové možnosti umějí vážit. Uvolnilo se tak několik desítek bytů, z nihž se mi jeden podařilo získat pro sebe. Štěstí mi přálo dokonce i v tom, že jich je také dost (včetně toho mého) po rekonstrukci. Mám toho štěstí poslední dobou jaksi více, než bych si skutečně zasloužila, zdá se mi...

Celou středu jsem byla jako na trní. Měla mi volat pracovnice byťáku, aby mi řekla, zda jsem uspěla. Celou směnu však můj mobil hrál mrtvého brouka. Nevolal nikdo. Dokonce si na mě nevzpomněli ani mobilní a jiní operátoři, s nabídkou nějakých nesmyslných služeb.
Odpoledne jsem se odhodlala zastavit se na úřadě sama. Možná nás bylo zkrátka moc a na mě byt nezbyl. Možná jsem se jen nedostala na řadu při obvolávání. Možná je to úplně jinak. Možná. Nesnáším, když nevím na čem jsem. A také chci působit jako opravdový zájemce (od slova zajímat se).
Sotva jsem vstoupila do dveří příslušné kanceláře, uviděla jsem za prvním stolem úřednici s telefonem v ruce.
,,Zrovna vám chci volat!" volá na mě vesele.

No není to krásná náhoda? Paní měla zrovna otevřenou složku s mojí žádostí a navíc si pamatovala, jak vypadám. Nabídla mi místo k sezení naproti sobě. Sotva jsem byla schopná pozdravu či jiným zdvořilostem. Stála jsem tam a byla v šoku, že to šlo všechno tak rychle. Usadila jsem se. Paní úřednice vzala můj štos žádostí o konkrétní byty a řekla, že si z nich mohu sama vybrat, o který z nich budu stát nejvíc. Připadala jsem si jako ve snu. Ve skutečnosti jsem se bála, že mi přidělí byt sami a bude jen na mně, jestli ho vezmu nebo odmítnu. Že mi dají na vybranou jsem netušila.
Byla jsem za to moc ráda. Nechtěla jsem totiž bydlet ani vysoko, ani moc nízko. Výšky mi nahánějí hrůzu, ale zase by bylo škoda přijít o super výhled na centrum města pode mnou. Výhled z balkonu, který jsem si vzdycky tak přála mít. Musím být tedy schopná vyjít na něj a usedět tam s hrnkem kávy či knihou. Řekla jsem si, že když se budu řídit pravidlem o zlatém středu, nemohu nic pokazit. Vzala jsem byt, který se nachází ve středovém patře domu. Nejen, že je to taková ta "první výhledová" rádoby výška, ale v případě nefunkčnosti výtahů to budu schopná vylézt po schodech i s týdenním nákupem.
Úřednice mi naposledy před finálním souhlasem ukázala fotografie bytu. Znovu ve mně ožily živé obrazy ze dne, kdy jsem bytový dům sama navštívila. Pořád jsem nevěřila tomu, že se mi to děje teď a tady.
Byt byl založen do mojí složky a byly mi vydány nové instrukce a úkoly, které musím stihnout do doby, než zde za čtrnáct dní podepíši nájemní smlouvu...

Můj stávající byt se proměnil ve skladiště tašek a krabic. Snažím se toho ve volných chvílích co nejvíce zabalit. Čím dříve začnu, tím se mi bude lépe přesouvat na novou adresu. Začala jsem litovat toho, že jsem při dubnovém úklidu ve sklepě vyházela hodně krabic, které by se mi teď hodily. Zůstalo jich jen pár. Naštěstí mám hodně pevnějších igelitek, které kupuji v marketech. Ráda ač ne schválně zapomínám doma tašky a teď se všechny do jedné hodí. Přece jen má ta moje skleróza nějaké přednosti :D. Čeho ale rozhodně nelituji je fakt, že jsem na jaře provedla rozsáhlý likvidační úklid. Jako kdybych tušila, že jsem v bytě posledních několik měsíců. Vyházela jsem dost věcí na to, abych se nyní mohla sama uklidňovat tím, že toho vlastně nemám až tak moc...
Nemůžu uvěřit, kolik krámů jsem dokázala nasyslovat v tak malém bytě za pouhé tři roky. I přes sbalenou kopu igelitek uprostřed obýváku mám pocit, že jsem balit vůbec nezačala. Působí to na mě efektem, že čím víc balím a sklízím věci z polic, tím víc mi toho akorát přibývá. Vůbec netuším, co bych mohla následujících čtrnáct dní potřebovat. Kromě hygienických potřeb a oblečení balím úplně všechno, na co jsem déle než měsíc nesáhla. Tuším, že přesně tyhle krámy budu jak na potvoru brzy potřebovat :D. Pomalu ztrácím přehled, kde co je. Čím více ale propadám stěhovacímu chaosu, tím více se začínám těšit do nového hnízda. Zase bude příležitost začít znovu od začátku. Znovu a lépe než předtím...

Lea
 

Poslední cesta dělnickou třídou

4. října 2018 v 18:53 | Lea |  Milý deníčku...
Čtvrtek před státním svátkem byl takovým malým pátkem. Těšila jsem se na něj moc, protože pro mě osobně uzavíral další profesní kapitolu. Čtvrtek byl mým posledním dnem na dělnické pozici. Naposledy na dobu neurčitou absolvuji to protivné vstávání na šestou. Od nového týdne a nového měsíce se sice také stávám operátorkou, ale ve skladu. Už aby to bylo! Výrobní zakázky se množí jako houby po dešti a technické výkresy na mě již dávno nehovoří jazykem kmene, jemuž přísluším...

Poslední "dělnické" ráno jsem si chtěla pořádně užít, tak jsem vstala už ve čtyři. Obvykle vstávám před půl pátou. Vstala jsem tak čile a svěže, až mi bylo skoro líto, že takto vstávám na nějakou dobu naposledy. Časnější vstávání mělo ještě jeden vedlejší důvod. Na odpoledne, hned po práci jsem si naplánovala odjezd do Prahy. Bylo tak třeba zkontrolovat, zda mám vše sbaleno, případně dobalit pár drobností, předzásobit zvířata jídlem a zajistit byt. V Praze a západních Čechách jsem chtěla strávit celý prodloužený víkend. Vstávání o něco dřív tak bylo víc než k dobru...

S dílnou, která byla mým pracovním útočištěm osm měsíců jsem se rozloučila obrovským pytlem želatinových pamlsků. Neloučila jsem se úplně. Přesouvám se vlastně jen do vedlejší místnosti. Rozloučit se s kolektivem výroby gestem, jakým jsou blbé bonbony mi prostě připadá jako slušnost. Musím jim přece poděkovat za to, že to se mnou vydrželi a mistrová ze mě nepřišla o zdravý rozum. Koneckonců bonbony jsou to poslední, co ode mě obdrží jaksi pozitivního - od pondělka jim začnu posílat jen samou práci. Na medvídky a kyselé žížalky budou s láskou vzpomínat :D...
Stejně jsem ale měla neustálý pocit, že odcházím úplně. Celý den jsem cítila zvláštní úzkost a v očích pálící slzy. Nikdy jsem zkrátka nebyla fanouškem loučení.

Odpoledne jsem se vydala na cestu do Prahy. Když vám popíšu způsob, jakým jsem strávila cestu, myslím, že nemusím ani jmenovat se kterým dopravcem jsem tam jela. Zvolila jsem ten nejlevnější způsob cesty, což Dráhy kupodivu nabízely ;). Ne vždy tomu tak bylo, takže jsem byla překvapená a vzdala se tak novin a kávy zdarma u konkurentů. Při poslední cestě do Přerova a zpátky se zdálo, že Dráhy začaly jít do sebe, ale to co ukazují na nových vlacích pro kratší trasy je ve skutečnosti jen regionálně fungující lákadlo...
V Otrokovicích jsem se velmi pracně nasoukala do vlaku. Těšila jsem se, jak si s draze pořízenou místenkou sednu, otevřu si knížku (Tatér z Osvětimi - doporučuji), pivečko a budu si číst až do Prahy. Velký omyl! Možná to způsobil nadcházející prodloužený víkend, vlak byl totálně narvaný. Místenka mi byla k ničemu. Přes obrovskou masu lidí nebylo možné dostat se na své místo. Byla jsem natlačená na stěně hned vedle dveří a byla ráda, že jsem se tam vůbec vešla. Natěšená na pokračování tatérova příběhu jsem si s hrůzou uvědomila, že místo četby, prožívám naprosto live jeho první část. Jedu dobytčákem do Prahy. Alespoň mě uklidňovalo vědění, že mě vlak vyklopí na relativně bezpečném místě...
Na své místo jsem se dostala až v České Třebové. Železniční křižovatka byla cílem třetiny vagonu a já se prodrala na místo, odkud jsem bohužel musela vyhodit mladou slečnu. Ne, že by mi to nebylo hloupé, ale ta místenka též cosi stála a za ten "luxus" to nebylo zrovna málo. Konečně jsem se mohla začíst a zjistit, že jsem se měla vlastně pořád dobře...
Problém Drah spočívá zkrátka v tom, že jakmile se vyprodají místa k sezení, prodává se dál. A je jim šumák, jakou kulturou cestovaní klienti prochází. Vím, že jde o kšeft, ale ne moc férový. Docela by mě zajímalo kolik hlav z vyšších postů těmito spoji někdy jelo...

Od pátku do soboty jsme s přítelem, který pracuje v západních Čechách stihli výlet do Mariánských Lázní a hrad (bývalý zámek) Krakovec, na kterém se natáčel jeden z mých oblíbených filmů. Ať žijí duchové. Hrad je vidět také v posledních scénách Prince a Večernice, ale všudepřítomná Leontýnka vítězila snad u všech návštěvníků v libovolném věku :).
Hned jak jsme slezli z hradu dolů a zapadli do bytu, museli jsme si Ať žijí duchové pustit. S čerstvými informacemi o hradě, doplněnými perličkami z natáčení jsme koukali, jak jsou některé scény přímo nereálné :D...
Rozhodně doporučuji obě místa navštívit. Jsou kouzelné. Stojí to za cestu, ať už jste odkudkoliv.

Lea

Nezvyklým tempem naplno vpřed!

23. září 2018 v 12:28 | Lea |  Milý deníčku...
Zdravím vás po delší odmlce.
Neprocházím tvůrčí krizí a rozhodně neplánuji svoji blogerskou dráhu ukončit. Osud mi náhle nalajnoval možnou cestu a posun vpřed. Téměř nepřipravena jsem tak padla do spárů tempa, kterému mé kroky sotva stíhají. Zatím je to jen samé papírování, byrokratický kolotoč vesměs buzerující poctivé lidi a silný pocit vlastní neschopnosti, když se plán A nezvede napoprvé...

Heslovitě a ve zkratce. V práci se mi podařilo dostat se na lepší pozici. Ta mi sice slibuje hmotnou odpovědnost, zato větší klid a pohodu. Přišla jsem k tomu asi jako slepý k houslím. Začátkem září přiběhl do našeho střediska vedoucí s vyvalenýma očima a urgentně sháněl pomocnou sílu do skladu. Jmenovitě si vyžádal jednu moji kolegyni. Byli skoro na odchodu, když si všiml, že milá paní spolupracovnice hodlá skladničit v nazouvákách. Rozhodl se tedy pro náhradnici (povinně a bez řečí nosící pracovní obuv) a aby to bylo nanejvýš férové, čekal, která z nás se přihlásí.
Ten den jsme pracovaly na velmi složitých a nudných zakázkách. Práce mě tak vůbec nebavila a čas utíkal pomalu. Bylo mi už všechno jedno a s vědomím, že dnes rozhodně není co ztratit jsem se přistihla s rukou nahoře. Byl to moment, který jsem ani nestihla postřehnout, zato byl v daný okamžik rozhodující. V té chvíli jsem ještě netušila, jak to celé dopadne...
Najednou šlo všechno rychle. Seznámila jsem se s chodem skladu a postupy, které budou mojí náplní práce. Od nynějška každý den až do odvolání. Své nové úkoly jsem poměrně rychle pochopila. Práce ve skladu se pro mě stala důvodem, proč ráno vstávat. Baví mě to zejména z důvodu, že to není tak technicky náročné jako práce ve výrobě. Žádné technické výkresy ani nic podobného...

O týden později přišel vedoucí skladu. Už už jsem se začala obávat, co jsem kde špatně napočítala. Několika začátečnických chyb jsem se přirozeně dopustila, nebyly ovšem nijak závažné. Když za vámi ale přijde vedoucí, vždy přijde první na mysl to negativní. O to více vás pak potěší pozitivní zpráva. V mém případě se jednalo o nabídku trvalé spolupráce. Přestup z výroby do skladu na základě spokojenosti s mými dosavadními výkony. Od října nastálo. Do konce září budu nadále výpomocná a tím se zároveň dobře zaučím. Nedokážu popsat, jakou jsem z toho měla radost. Konečně někdo vidí, že se opravdu snažím v práci pracovat a neremcám kvůli pracovnímu stejnokroji, botám a nestěžuji si na to, že nám firma dává dobře najíst. Kromě toho jsem ve firmě prolezla několik středisek, kde bylo třeba pomoci. Zaměstnavateli z toho plyne, že jsem schopná a ochotná učit se novým věcem. Nevěřila jsem, že moje snaha bude vůbec někde odměněna. A stalo se. Nevíte dne ani hodiny, ale pokud úspěch čekal i mě, čeká jistě na každého ;)...

Kromě povýšení jsem si také zažádala o městský byt. Jak jsem již psala, přineslo to spoustu papírů, potvrzení a razítek. Chvilkami si připadám protivná. Musela jsem si vyběhat potvrzení o zaměstnání za předchozí rok. Někomu to možná přijde jednoduché, ale když za rok vystřídáte tři firmy není to rozhodně žádný med. Bylo mi skoro až trapné otravovat s papírováním a razítkováním tam, kde už mě skoro rok nikdo nespatřil. Pro klid úředníků jsem to ale podstoupit musela. Poslední dva týdny tak nebyly o ničem jiném jak o komunikaci a osobním objíždění mých bývalých pracovních působišť. Vstoupit znovu do povědomých budov sice určitou nostalgii vyvolalo. Nebyla ale vždy příjemná. V jednom okamžiku se vám vybaví jak to dobré, tak i to špatné, co jste zde zažili. Vrátnicí jsem vždy procházela hrdě narovnaná. Na znamení, že odchodem z firmy jsem si výrazně polepšila :D. Ne že by to nebyla pravda, ale ať je to jak chce, hrdost máte jen jednu ;)...

Sbírání razítek do žádosti se podobalo dětské bojovce, kdy jako caparti běháte od stánku ke stánku plníte různé soutěžní úkoly, za jejihž správné vyřešení dostanete razítko. Přesně tak jsem si připadala. Jen se jednalo o hodně vyšší level, při kterém jde opravdu o dost. Dokonce jsem musela kvůli jednomu potvrzení až do Hradiště. Všechno nakonec dopadlo dobře a byla jsem uznána uchazečkou o městský byt.
Na několik bytů jsem se byla podívat. První oficiální prohlídku bytů jsem stihla s odřenýma ušima. Nikdy nepochopím tu logiku. Chtějí v bytech pracující občany a prohlídku naplánují na dvě odpoledne, kdy většina z nich teprve razí odchod nebo musí být ještě v práci. Do posledního bytu, o který jsem jevila zájem jsem se musela dostat na vlastní pěst. Domluvila jsem si to přes vrátnou a tamního domovníka. Ani jeden z nich neoplýval příliš velkou ochotou. Oficiální prohlídky zde byly začátkem týdne dokonce v devět ráno (pracujícím zapovězeno úplně). Domovník mě cestou k bytu skoro seřval za to, že mám tu drzost chodit do práce. Nakonec pochopil moji situaci, snahu a fakt, že mi není úplně jedno v čem bych měla bydlet. Celé usilí nakonec k něčemu bylo a na byt jsem podala přihlášku. Teď nezbývá nic než čekat zda uspěju. A hlavně kdy uspěju. Žadatelů je hodně, každopádně vědět že mám velkou šanci je nesmírně posilující...

Lea

Další články